Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Plzeňské ozvuky (No. 3)
Páteční program Mezinárodního festivalu Divadlo se nesl v duchu pokřivených rodinných i šířeji společenských vztahů a až symbolickou se stala skutečnost, že hned ve čtyřech představeních došlo ke smrti dítěte (nemocná je společnost, v níž umírají dříve děti než rodiče…). Třetí festivalový den se též umíněně draly do popředí silné ženské hrdinky, trpící i způsobující utrpení.
Trójanky. Foto: archiv souboru
O důsledné, nadčasové a herecky naplněné interpretaci Její pastorkyně ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti (režie Zetel) jsme již referovali v denním zpravodajství z festivalu Zaráz (https://www.divadelni-noviny.cz/report-z-galaxie-zaraz-no-4 ). S domácí inscenací činohry Divadla J. K. Tyla Králičí nora se bohužel kryly Trójanky Depresivních dětí, jimž jsem nakonec dala přednost, neboť v Moving Station se odehrálo jedno z jejich posledních uvedení (prem. 10. září 2022, tvůrci předem avizovali, že tento titul bude mít pouze několik málo repríz).
Režisér Jakub Čermák obsadil do rolí poražených Trójanek (i jejich řeckých utlačovatelů-mužů) ukrajinské herečky, jež musely opustit svou domovinu kvůli ruské agresi. Hraje se tedy v ukrajinštině s českými titulky. Čermák se ale nesnaží Euripidův text (jde o kombinaci tragédií Trójanky a Hekabé) explicitně naroubovat na reálie rusko-ukrajinského konfliktu a je to myslím ku prospěchu věci. Sám fakt, že před námi stojí ženy s bezprostřední válečnou zkušeností, stačí na to, aby se do vnímání diváků propsala kýžená paralela, rozhodně schopná jitřit emoce. Inscenace však zároveň dokáže nadčasovým způsobem vypovídat o hrůzách války jako takové. Tématem se stává především to, jak násilí mrzačí lidi nejen fyzicky, ale i duševně. Na začátku vidíme hrdinky šťastné, relaxují na pláži, tančí, cvičí, švitoří mezi sebou, pak ale zasviští vzduchem bomba – spokojený svět je rázem rozmetán na kusy a přeživší ženy, nyní otrokyně, musí potupně uklízet nepořádek. Je to působivá zkratka, která v několika málo okamžicích dokáže vyjádřit tragiku celé situace: ze svobodných jedinců se stávají utlačovaní podlidé, s nimiž si noví páni mohou dělat, co se jim zlíbí.
Ze sboru žen se postupně vydělují jednotlivé postavy, nad všemi ční padlá trójská královna Hekabé v rudém kostýmu, v interpretaci herečky Very Timofeevy sošná, hrdá, tvrdá žena, odhodlaná neprojevit před utlačovateli slabost. Když ale mocnáři postupně hanobí či vraždí její potomky, v důstojné šlechtičně se probouzí zvířecká touha po pomstě.
Agresivně rudá stupňovitá scéna s namodralým pozadím jako by Čermákovi byla malířským plátnem, na němž zpodobuje působivé skupinové výjevy, z nichž nejeden připomíná obrazy Eugèna Delacroixe, dramatické, plné lidského utrpení a ponížení, nepostrádající vertikálu. Je tu i alegorická postava ženy-bohyně ve stříbrném plášti s načerněnou paží, jež snad symbolizuje smrt (Olena Lebabina).
Čermák na rudé plátno maluje především umělou krví a mlékem. Když si tuto životadárnou tekutinu sbor Trójanek odsává z prsů do lahviček, působí to dosti zoufale – kde jsou děti, které by ho pily? Přeživšího Hektorova synka symbolizuje galon mléka, a když je rozhodnuto, že musí z politických důvodů zemřít, je nádoba shozena z výšky „hradeb“ na zem a z otevřeného hrdla uniká mléko-život… Jak postavy jedna po druhé umírají, vrší se na scénu rakve.
Scény plné násilí, nahoty a patosu jen výjimečně překročí hranu únosnosti – alespoň v mých očích; jak známo, míra tolerance těchto jevů na jevišti se liší. Několika málo výjevům po mém soudu ubližovala hlavně doslovnost, například když ctnostnou Kassandru (Kateryna Polietaieva) připraví Agamemnón (Inna Bovkun-Mishakina) o panenství a ona si do kalhotek zastrčí hadičku od krevní infuze a klín jí zaplaví krev. Mužské postavy jsou možná až příliš karikovány, takže vedle sošných Trójanek působí jako směšní primitivové. Na tyto nedostatky je však snadné zapomenout, neboť jako celek jsou Trójanky emocionálně působivou inscenací, jež reaguje na aktuální společensko-politickou situaci, aniž by zabředla do aktualizačního koloritu. Škoda, že má být jejich jevištní život tak krátký.
Povídky z Vídeňského lesa. Foto: archiv festivalu
Jak se často ozývalo na soirée po večerním zahraničním představení, Povídky z Vídeňského lesa litevského Valstybinis Jaunimo Teatras (Státní divadlo mladých) měly s původní hrou Ödöna von Horvátha pramálo společného. Autoři scénáře, režisérka inscenace Yana Ross a spisovatel Mindaugas Nastaravičius, text adaptovali na reálie současné Litvy, pohrávají si i s odkazy – pro cizince myslím značně bizarními – na místní pohádky či zvyky (např. věšení dohazovače na svatbě).
Režisérka se může opřít o sehraný ansámbl. Situace zpočátku rozehrává realisticky a i v zalidněných scénách dbá na to, aby každá z postav v jakýkoliv okamžik rozvíjela své téma, svůj vztah k některé z osob na scéně. Vzniká tak skutečně komplexní předivo vztahů, hraje každý pohled, pohyb. Takřka filmový realismus se však postupně propadá do stále vypjatějších, grotesknějších a často i komických poloh, včetně bizarních pohádkových forbín, které prolamují jinak dodržovanou čtvrtou stěnu. Inscenaci to dodává říz i společenskokritický osten.
Hraje se v nehezkém společenském sále se zkoseným stropem a poškozenou podlahou, jenž ponejvíce evokuje komunistický kulturák či tělocvičnu. Lze tu pořádat pohřeb i svatbu, a právě oběma těmito společenskými rituály inscenace začíná i končí – vyznívá to zvráceně, hamletovsky: jen co se odbude pohřeb, přepnou přítomní do módu svatebního veselí. Ale chybí Hamlet, tedy někdo, kdo by byl schopný morální diskrepanci reflektovat. I „princezna“ Maryté (u Horvátha Marianna) stále více zabředává do všeobecné malosti a hnusu (a scéna „prostituce po Skypu“ parádně balancuje na hraně tragédie a grotesky).
Nedokážu posoudit, jako moc výstižně inscenace reflektuje životní pocit současných Litevců, v mých očích z groteskního propletence pokřivených mezilidských vztahů vyvstal přesvědčivý obraz juvenilní postkomunistické společnosti, jejíž chatrné demokratické základy se bortí a odhalují zasmrádlou bažinu nevyřešených problémů a morálního chaosu. Touto schopností vztáhnout se prostřednictvím soukromé dimenze k věcem veřejným mi inscenace Povídek připomněla skvostnou Vassu Železnovovou z pražského Národního divadla.
Komentáře k článku: Plzeňské ozvuky (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Jelikož nelze vidět na festivalu vše,
zvlášť když se některá představení kryjí, dovolím si doplnit reportáž Petry o svou kritickou reflexi představení domácího souboru, na který se mnohdy zapomíná. Myslím, že i o ni domácí divadelníci stojí a kvůli ní se festivalu účastní:
Páteční den pro mne začal inscenací místního Divadla J.K. Tyla Králičí nora na Malé scéně Nového divadla. Autorem hry je americký dramatik David-Lindsay-Abaire a získal za ni v roce 2006 Pulitzerovu cenu. V roce 2010 byla dokonce převedena režisérem Johnem Cameronem Mitchellem na filmové plátno s Nicole Kidman v hlavní roli. Odtud se zdá, že výběr textu je prvotřídní. Ovšem… nevěřme všemu, co zdá se snadné a jednoduché. Text je prachsprostý kalkul s lidskými emocemi vhodný tak do televizní inscenace, těžko však na jeviště. Vše se točí kolem smrti malého syna manželů Beccy (Jana Ondrušková) a Howieho (Martin Stránský), se kterou se nedokážou vyrovnat. Prodávají dům, manželství se jim rozpadá… Přesto – snad – najdou ke konci sílu se situací se vyrovnat. Hra nemá tah, nemá překvapivé situace, natož jejich řešení či vyústění. Přesto režisér Adam Doležal spolu s dramaturgem Zdeňkem Janálem textu plně věří a nesnaží se vést herce a inscenaci k větším tajemstvím, dramatičtějším, rafinovanějším řešením. Neustále z diváků „ždímou“ emoce, snad v každé vteřině připomínajíce smrt synka. Herci se snaží aspoň o co nejcivilnější projev, věcné chování. Tím ale ještě víc udusávají drama směrem k navazování do jedné linie stále stejných, slzavě plačtivých korálků autorem předepsaných situací. Bez výrazného hereckého vkladu, bez osobního – lidského – angažmá.
Přesto bych v rámci dramplánu DJKT Plzeň nad inscenací hůl zdaleka nelámal. Na repertoár repertoárových scén tato témata a všeobjímající přístup a nadějeplná řešení, dramata, která jsou spíše psychosomatickými placeby než artovými díly, patří. Byť jsem k textu i inscenaci kritický, nasazení titulu plně chápu a je – myslím si – v pořádku. V kontextu festivalu však inscenace působila nepatřičně.
23.09.2022 (3.02), , Trvalý odkaz komentáře,