Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Mezi Čechy domov můj (No. 4)

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let žilo Československo sametovou revolucí, Andrej Babiš se v té době pokoušel za pomoci rituálu zachránit umírajícího čápa v Maroku. Jenže něco se nepovedlo a on je od té doby sám napůl čápem. Z tohoto bizarního příběhu vycházeli tvůrci „babaistického kabaretu“ Andrej mluví s vesmírem.

V rudých silonkách, bílých trikách a obličejových maskách čápů vzala čtveřice performerů postavu Babiše a vytvořila z něj personu hodnou učebnic dějepisu. Nebylo přitom snadné tuhle legendu vytvořit, Ondřej Macl popisoval, jak se jako básník-marketér podílel na transformaci, v jejímž rámci se Babiš naučil usmívat, našel si krásnou ženu, začal sám publikovat, stal se aktivním uživatelem sociálních sítí, a dokonce se přestal durdit, že kdysi býval agentem. James Bond na to byl přeci také hrdý! Macl chvílemi působil jako storyteller, stand up komik či raper, když s mikrofonem v ruce přecházel před námi, diváky sedícími na schodech horního foyer, a připomínal svůj podíl na Babišově vzestupu. Martin Doucha s vervou operních pěvců se zase stavěl před diváky a do melodie písně Být stále mlád (Forever Young) zpíval o tom, jak chce „být stále čáp“. Stejně jako má původní verze písně jistý nostalgický nádech, připomněl i kabaret Andrej mluví s vesmírem, že zlatá éra tohoto velikána už dost možná končí. Snad jediným jeho neúspěchem přitom doposud byla nepovedená transakce s již zmíněným umírajícím čápem, který nereagoval ani na Babišovo jasné prohlášení: „Vstávej, já mám peníze, já to zaplatím!“ O to důležitější je však zachovávat jeho odkaz, protože nikdo nejsme dokonalí. Tvůrčí kvarteto se tak vlastně stává jakýmsi novodobým Dalimilem či Kosmasem. Záslužná to práce!

Po „babaistickém kabaretu“ už se nemluvilo. Dočasná Company, jejíž pohybová inscenace Our Land We Plant reflektovala soužití člověka s ekosystémem planety Země, nechala v sále Divadla Komedie nejprve hodnou chvíli sedět diváky ve tmě. Teprve pak se v krátkých záblescích světla začali postupně objevovat čtyři lidé. Jako by se rodili ze tmy. Jejich kostýmy se svou špinavě zelenou barvou podobaly vojenským či policejním úborům – vesty s mnoha kapsami, overal, který evokoval letecké uniformy. Scéna ze začátku představení, v níž všichni čtyři stáli vedle sebe, ozařovalo je mlhavé bílé světlo a jejich siluety dělaly drobné pomalé krůčky vpřed, mi připomněla záběry astronautů, kteří v zrnitých záběrech pomalu vyplouvají z rakety. Chvíli jsem měla pocit, že se jedná o optický klam, protože jsem si nebyla jistá, jestli se performeři skutečně pohybují, nebo chodí na místě. Mohla za to zejména práce se světlem, které bych vlastně označila za pátého aktéra na jevišti. Jednotlivé scény totiž rámoval právě způsob, jakým byly nasvíceny. Ve chvílích, kdy se performeři konfrontovali, pohybovali se spolu, naráželi do sebe, odhazovali a podpírali, byli nasvíceni tak, abychom jim jako diváci viděli do obličeje. Mohli tak sledovat jejich mimiku, roztřesené svaly v napětí ve zpomalených tanečních sekvencích. Jindy se jako obrysy pohybovaly po scéně každý sám, sekanými pohyby měnili směr chůze a udržovali si odstup od druhých.A tehdy byly vidět jen jejich obrysy – černé rozpohybované postavy, které najednou připomínaly stínové divadlo.

Na bílém pozadí byl vidět každý trčící vlas na hlavě, malíček zdvihnutý výš než zbytek dlaně. Vynikla úplně jiná kvalita pohybu, než tomu bylo v scéně předcházející. Když si pak performeři začali hrát s bílou hmotou, která jim na ruce vytékala z plastového barelu zavěšeného vzadu na scéně, viděli jsme je v plném světle. Lepkavý materiál pomalu zkapával do dlaní, dlouhé provazce pomalu padaly z prstů a na černé zemi vytvářely podivné šedobílé kaňky. Čtveřice se jimi pak několik minut obalovala, když se táhlými pohyby plazila prostorem. Nejprve každý sám, žmolky hmoty se jim ukládaly na oblečení, kůži, ve vlasech. Nakonec se všichni spojili v jeden celek, z něhož se vynořovaly ruce a nohy, končetiny v různých kostýmech se hladily nebo spolu bojovaly o prostor. Chuchvalec lidských těl vypadal skoro jako pouštní rostlina, která se nechává unášet větrem.

Kabaret zahajovaly zvuky ptáků, pohybové představení tma. Na dolním foyer Komedie jsme se pak v devět hodin usadili na schody a nechali se pohltit kaleidoskopickými výjevy na zeleném pozadí. Hudebně-vizuální projekt Cinema Préparé pracoval s principem živého hudebního doprovodu, jaký byl typický pro němý film. Zatímco Jan Komárek skrze notebook promítal na několik tenkých průsvitných opon černobílé fotografie a krátké videosekvence, seděla na jedné straně „plátna“ Monika Knoblachová s cembalem a na straně druhé Michal Nejtek za keyboardem. Zvuky z obou nástrojů zněly často jaksi uměleji, elektroničtěji, a jako hudební laik si tudíž netroufám popisovat, čeho přesně se hudebníci dopouštěli. Každopádně ovšem neustále sledovali obrázky na plátně a nechávali se jimi inspirovat. Nebo tomu bylo přesně opačně? Mezi nekonečnými vizuálními sekvencemi se za celou dobu objevila pouze tři slova. Úplně na začátku to bylo slovo „Člověk“, poté „Eros“ a nakonec „Mystery“. Veškerý promítaný materiál pak působil dojmem balancujícím mezi zneklidňujícím a groteskním. Jejich rychlé střídání navíc neumožňovalo si jednotlivé snímky detailně prohlédnout, což mělo (minimálně na mě) vliv téměř hypnotický. Těžko se mi odtrhávaly oči, a to nejen ze strachu, že mi něco unikne, spíš jsem měla pocit, že mě průhledné opony vtahují do sebe. Fotografie obličejů omotaných páskou, dětí a psů v maskách, které připomínaly Batmana, nahá ženská těla běžící mezi keři, zástupy lidí skákající přes živého koně jako přes kozu, ilustrace měsíce a sluneční soustavy, oční bulvy a zvětšené zornice. Tři zmíněná slova vlastně vystihovala vše promítané, zároveň mám ale pocit, že žádná slova nedokáží pojmout šíři bizáru, který jsem během čtyřiceti pěti minut konzumovala. Nedokázala jsem určit, zda to, na co se dívám, jsou skutečné záběry „přirozených“ aktivit té doby (tedy zhruba desátá či dvacátá léta minulého století?), případně nahrané výjevy, nebo snad dokonce scény nové, které pouze někdo schopný prohnal filtrem a udělal z nich retro materiál.

Před pár lety jsem slyšela definici filmového soundtracku, která zněl zhruba takto: „Člověk by si po zhlédnutí filmu neměl být schopen vybavit konkrétní skladby, měl by v něm zůstat hluboký komplexní zážitek, na němž měla hudba jednu z hlavních zásluh.“ Ačkoliv jsem během performance byla několikrát vytržena z toku obrazů, často se mi stávalo, že jsem na několik minut zcela propadla celkové atmosféře. Tvůrci soundtracku k podivuhodnému snímku, jejž bych nazvala Kaleidoskop neklidu, tak zřejmě (alespoň dle výše zmíněné definice) odvedli výbornou práci.

///

Texty vychází v Tsunami.

• Autor: Barbora Sedláková
• Publikováno: 26. září 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mezi Čechy domov můj (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ