Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Ptáme se po smyslu našeho konání

    V turbulentní době druhé poloviny osmdesátých let jsem jednal s panem režisérem Pistoriem o jeho možném hostování v našem pardubickém divadle. Ano, odpověděl, protože to děláte dobře: Divadlo má společnosti nabízet to, co jí chybí.

    Hráli jsme v té době jako první v Čechách a na Moravě Přelet nad kukaččím hnízdem, Romea a Julii, Nehodu, Aristofanovy Ptáky a další tituly – zobrazující úlohu osobnosti v dějinách lidské společnosti. O potřebě odvahy, o manipulaci strachem. O nutné přítomnosti přesahu a etiky v našem konání.

    Tyto křižovatky dějin v nás znovu otevírají otázku po smyslu divadla a umění vůbec.

    Čas, ve kterém prožíváme okamžik zlomu, je tu opět. Situace ještě dramatičtější, protože krvavý konflikt probíhá v našem bezprostředním okolí a konec je zatím bohužel v nedohlednu.

    Dějiny nám připravují tyto nečekané otřesy s železnou pravidelností, s abruptní, pustošivou silou. A lidská společnost – podobna našemu organismu – v návalech regrese a zmaru hledá v sobě sílu, která zachraňuje.

    I v našem společenství jsou sinusoidy vzepětí a pádů. Idealismus je strháván a vysmíván provincionalismem, „čecháčkovstvím“ geniálně zobrazeným Emilem Františkem Burianem ve Vojně.

    A opět, jako mnoho generací před námi, se ptáme po smyslu našeho konání.

    Vždy když se spouštíme do hlubin nevědomí a obnovujeme pradávné zdroje tvorby a kreativity, zdroje onoho totálního vystoupení ze sebe sama – abychom se stali více sami sebou –, jsme na prahu poznání.

    Ano, dnes, kdy pochyby a strach stávají se běžnými průvodci životem, v čase přejícím nejrůznějším lžím a polopravdám, je třeba hledat pravdu. Pravdivost. Stále se pokoušíme ve své tvorbě být „pravdiví“. Hledat pravdu a žít pravdu. V tuto chvíli o „pravdu“ jde mnohonásobně více.

    Hledáme-li na jevišti v sobě a v postavách, kterým vdechujeme život, onu elementární životní pravdivost, bez ohledu na politické smýšlení v sobě a druhých zažehujeme jiskru lidskosti a humanity. A podobá se pravdě, že v temnotách bouřlivých a nebezpečných dní v hloubi svých srdcí zažehujeme světlo. Světlo v temnotách. Paprsky naděje.

    A obnovujeme pradávné mysterium. Od antického divadla jsou dramatičtí básníci a herci světlonoši a proroci. A jistě i hluboko v nekonečných prostorách času a věků naši předkové vykřesávali záblesky porozumění odvěké velikosti i tragiky lidského údělu.

    Zdá se, že nadchází chvíle, kdy se divadlo může osvobodit od neustálého pitvání sama sebe. Zbytnělé permanentní sebevýpovědi. Neustálému hledání své vlastní jinakosti. A vzepnout se k obecně platným nadosobním tématům.

    Ve výjimečně vypjaté a dramatické době vidíme zrození a význam osobnosti v přímém přenosu. Na jedné straně chladné a cynické zlo. Založené na lži a krutosti. Na druhém pólu člověka rostoucího s přijetím údělu. Nesoucím tragiku a odpovědnost před dějinami na vlastních bedrech. Dokázali jsme si někdy představit vzrůstem nevelkého člověka, komika židovského původu v čele Ukrajiny, jak statečně čelí nesmyslné agresi „bratrského“ Ruska? Vedeného zřejmě psychicky hluboce narušeným člověkem. Postrádajícím jakékoli morální zábrany… Absurdní drama a antická tragédie zároveň.

    Erich Fromm či George Orwell popsali a analyzovali vznik takových situací.Teď je žijeme a pokoušíme se porozumět a hledat cestu.

    Divadlo by nemělo být menší než doba, v níž vzniká. Stojíme-li dnes tváří v tvář uragánu lží, nepravd a krutosti, je naší výsadou čelit jim obnovou smyslu. Znovunacházením původních významů slov, poztrácených marnotratně v obdobích bezčasí.

    Vždyť pradávná zkušenost lidská ukazuje, že tam, kde narůstá síla zkázy a zmaru, vzrůstá i síla, která zachraňuje. V obdobích zmaru se síla národního společenství neprojevuje kompromisnictvím, ale sebevědomým vědomím vlastního údělu. To je i prostor pro „znovuzrození“ významu slova. Slovo jako čin. Vypjaté, dramatické gesto, za nímž stojíme celým svým životem.

    Tak my – oběti na prknech, která znamenají svět, vždyť co jiného je opravdové divadlo nežli forma oběti a bohoslužby – máme šanci vzdalovat se beznaději a oslavit velikost a slávu života.


    Komentáře k článku: Ptáme se po smyslu našeho konání

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,