Divadelní noviny > Názory – Glosy
Za Kouzelným cirkusem
Národní divadlo se posledním slavnostním představením v Den české státnosti rozloučilo s legendární inscenací Kouzelný cirkus. Laterna magika, jež měla tento titul na repertoáru 45 let (od 15. dubna roku 1977), se tím definitivně odstřihla od minulosti, ale duch Kouzelného cirkusu – a jeho tvůrců – s námi zůstal. Legendou bude pro české divadlo už navždy, ba o to více, že bude nadále žít jen ve vzpomínkách a vyprávění. A v záznamu inscenace, který je k dispozici v digitální podobě. A tak stopa Kouzelného cirkusu úplně nezanikne.
Jistě stojí za to připomenout, proč se jednalo o naprosto unikátní dílo, o milník českého divadla. Především je třeba zmínit několik rekordních čísel a plejádu jmen: Kouzelný cirkus se stal nejhranější taneční inscenací na světě, rozloučil se s jevištěm konečným počtem 6 503 repríz a často je připomínán též úctyhodný počet sólistů, kteří v průběhu let vystoupili ve čtyřech hlavních rolích: 22 Veselých klaunů, 25 Smutných klaunů, 25 Svůdců a 33 Venuší, stejně jako zájezdy do 17 zemí celého světa čítající vystoupení ve více než 50 městech.
Co stálo za jeho neobyčejným úspěchem? Jednak to byla scénografie Josefa Svobody, kterou odvodil od základního námětu: cirkus jako jevištní metafora = cirkus jako iluzivní jevištní prostor – aréna, manéž. V inscenacích Laterny magiky dříve divák sledoval zázraky, jež se děly před jeho očima, v Kouzelném cirkusu byl přizván přímo do prostoru. Jako by se z minulosti zjevil duch Erwina Piscatora, Waltera Groppiuse a s nimi i Theatergraphu Miroslava Kouřila a E. F. Buriana. Vše vytvořeno zdánlivě jednoduše: prostřednictvím tří filmových pláten spojených do jediného širokoúhlého záběru, promítaného na polokruhovou jednolitou plochu, jež v prostorách paláce Adria, kde se premiéra konala, zasahovala až do boku prvních řad, takže část publika se skutečně ocitla uvnitř projekce. K tomu připočtěme ještě tříkanálové ozvučení, které bylo tehdy drahou novinkou. Kouzelný cirkus ve své době nabídl zážitek na hranici imerzivního divadla, divadelní rozšířené reality.
Poetický příběh o putování dvou klaunů za krásnou Venuší, jimž plány stále kazí Svůdce, který se mění z kouzelníka v principála, byl nápadem Evalda Schorma – tehdy našel v Laterně magice útočiště. Spolu s Jiřím Srncem, jenž přinesl prvky černého divadla, a Janem Švankmajerem, který inscenaci obohatil o estetiku loutkového divadla, vytvořili dílo nejen multimediální, ale také multižánrové. Před zkrácením se v něm i zpívalo (byť na playback). Skladatel Oldřich F. Korte vytvořil základní motivickou a melodickou linku, kterou rozvinul o citace žijících i nežijících autorů, potlačil autorskou touhu po expresi ve prospěch celku. A to učinil de facto každý z tvůrců. Choreograf Karel Vrtiška měl dalších pět spolupracovníků, z nichž každý vytvořil pasáže vyžadující jejich speciální kompetence, od klasického baletu po lidový tanec. Vynikající byl i tým filmařů, nezapomeňme na kameramana Emila Sirotka, mistra zvuku Iva Špalje či střihače Aloise Fišárka, kteří jsou vesměs ověnčeni cenami za přínos naší kinematografii.
Že tak široký tým vydržel spolupracovat téměř dva roky v harmonii, na niž se dodnes vzpomíná, je zásluhou povahy Evalda Schorma – byl to člověk, který zkrátka takový vliv na lidi měl. Tanečníci dodnes vzpomínají, jak je režisér laskavým vedením naučil být na scéně a před kamerou sami sebou. Do filmových dotáček vtiskl cosi z nové vlny i z poetismu jako básnického a myšlenkového směru, který je naším národním příspěvkem k dějinám avantgardy a má na umění vliv dodnes, byť si toho nemusíme být vědomi.
K nadčasovosti inscenace přispělo také její dramaturgické řešení: nešlo o realistický příběh, nýbrž o podobenství, metaforu, navíc čas a prostředí nejsou vázány na konkrétní dobu. Klauni během jednoho večera prožijí celý lidský život: od zrození až po katarzi poznání, že život je sice konečný, ale důležitější je žít a prožít ho naplno.
Komentáře k článku: Za Kouzelným cirkusem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)