Autor Divadla LETÍ – K čemu spacák? (proti)
Ptá se padesátiletý Autor, hlavní postava stejnojmenné hry Davida Jařaba, i jeho čtyřicetileté alter ego, hlavní postava Autorovy nové hry, která vzniká v tvůrčích bolestech přímo před zraky diváků ve VILE Štvanice. Divadlo na divadle evokuje scénický objekt Vojtěcha Hanyše, představující roh místnosti s psychedelicky černobílou podlahou, modrými stěnami a obrazem téže místnosti, na jejíž stěně rovněž visí obraz téže místnosti, a tak dále. Ke slavnostní večeři prostřený stůl v popředí, který z diváků v první řadě činí téměř spolustolovníky, evokuje konverzační komedii. A právě na slově stojí nejnovější inscenace Divadla LETÍ.
Tomáš Petřík ztvárnil ústřední postavu spisovatele, který píše hru s autobiografickými prvky FOTO MICHAL HANČOVSKÝ
Dlouhodobý spolupracovník divadla, slovenský režisér Marián Amsler, oslovil ke spolupráci svou krajanku, zpěvačku Katarziu, která vytvořila s inscenací souznící náladově jednotvárnou hudbu, jež vynikla až v autorském podání v reprodukovaném závěru. Herci Tomáš Petřík (Autor), Michal Bednář (Autorovo mladší alter ego, kolega a potenciální zeť) a Elena Trčková (Autorova dcera a rovněž postava v jeho hře) vynikají spíše v mluvených pasážích, avšak i ty jsou poznamenány nejednotným hereckým přístupem. Nejvíce se projeví u večeře, kdy jsou na scéně přítomni všichni: v tuto chvíli nevýrazného Petříka válcuje Bednářův komický nadhled, avšak i ten přebije afekt Trčkové, jež coby dcera se slzami v očích vmete otci do tváře, že ji v dětství opustil. V následující scéně odehrávající se v modrém objektu ovšem Trčková (nyní s výraznou červenou parukou, muži mají červené kníry) svůj projev stylizuje, zatímco Bednářův ironický tón se nemění.
Ze hry samotné je patrně nejvtipnější Autorův monolog na začátku hry, v němž Jařab naznačuje jednotlivá témata jako tvůrčí krizi, krizi středního věku či krizi bílého heterosexuálního muže. Petříkovo podání je však (podobně jako zpěv kolegů) příliš jednotvárné, jako by herec spotřeboval veškerou energii na vytvoření exprese, jež je zde ovšem zbytečná, ba přímo kontraproduktivní, neboť znemožňuje tvorbu point a z monologu vytlačuje kýžený humor. Podobně slibně vyznívá i závěrečný emancipační monolog dcery, jenž ten úvodní nápaditě variuje a do jinak silně „mužské“ hry vnáší „ženská“ témata. Namísto očekávatelné třetí variace však již postavy uléhají do spacáku pod umělé hvězdy a představení končí.
Už samotná výchozí situace – životní otázka, zda má muž ve svých padesáti nebo čtyřiceti letech nárok spát ve spacáku pod hvězdami – mi byla ostatně překážkou v naladění se na Autorovu notu. V očích partnerky je zde muž okamžitě podezřelý z nevěry, protože jinak by ho taková hloupost přeci nemohla napadnout, zatímco v očích dcery – tedy i ve svých vlastních, protože každá postava je Autorovou sebeprojekcí – je jednoduše nemožný. Snad je to tím, že se kromě divadelní bubliny setkávám převážně s cestovateli všech věkových kategorií, ale na spaní ve spacáku mi nepřijde nic zvláštního ani v šedesáti… Rozumím, že cílem jalové zápletky bylo ilustrovat Autorovu bezradnost, ale ani nuda by na jevišti neměla vyznít nudně. Škoda, že tuhle do sebe zachumlanou hru tvůrci nevytáhli pod skutečné hvězdy – ostrov Štvanice k tomu přímo vybízí!
Divadlo LETÍ, Praha – David Jařab: Autor. Režie Marián Amsler, dramaturgie Marie Špalová, hudba Katarzia (Katarína Kubošiová), scénografie Vojtěch Hanyš. Premiéra 5. října 2022 ve VILE Štvanice.
Komentáře k článku: Autor Divadla LETÍ – K čemu spacák? (proti)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
