Divadelní noviny > Kritika

Tři tvůrci, tři kvality

Novou divadelní sezonu 2022/2023 zahájil Balet Národního divadla Brno premiérou triptychu, jehož název Bolero se odvíjí od stejnojmenné skladby Maurice Ravela, která večer zahajuje. Johan Inger, rodák ze Stockholmu, si ji vybral pro svou choreografii Walking Mad, v níž narušil nejen hudební strukturu, ale také vžité stereotypy jejího tanečního zpracování.

WALKING MAD

Inger odmítl dle svých slov přijmout sexuální až skoro kýčovitou historii skladby. Jeho choreografie, premiérovaná v Haagu (2001) a před třemi lety i v Národním divadle Brno, je sice o partnerských vztazích souvisejících s erotikou naznačenou pohyby pánve, ale především se upíná k povaze partnerských dialogů, které kromě láskyplných momentů a milostného opojení obsahují i bolest a nepochopení.

Inger spojil velkou část své kariéry s Nederlands Dans Theater, kde tančil během uměleckého vedení Jiřího Kyliána do roku 2002. V jeho choreografickém rukopise je to patrné jak ve způsobu tvarování a v použitých vazbách, jež jsou v některých momentech věrným obtiskem Kyliánových děl, tak v rozvržení světel. Nejprve tanečníci vstupují do pečlivě nasvícených kruhových výsečí, posléze je zabírají světelné rampy umístěné na horizontu a na pravé straně scény. Ze dveří dřevěné pojízdné stěny, která je tu zcela zásadním výtvarným prvkem, vystupují další aktéři a mizí za ní i neklidné, veselé společenství s červenými silvestrovskými čepičkami na hlavách.

Inger poměrně intenzivně opomíjí temporytmus Ravelovy skladby, nekopíruje její striktní metrum a záměrně se mu nepodřizuje. Bolero nečekaně přerušuje a zprvu v tichu se odehrává jeden ze stěžejních duetů – duet plný zármutku, bez milostných doteků, jemuž dominuje spíše odstředivá síla, jež nedovolí páru splynout a najít souznění. Ivona Jeličová s Ilyou Mironovem bojuje, jejich těla tvrdě narážejí do kompaktní desky sevřené do ostrého úhlu; oba na ni vyskakují a zavěšují se na ni, bezmocní a vyčerpaní. Bezpečně ohraničený prostor je pro pár až příliš těsný, není možné v něm najít klid a svobodu. Jediné východisko z této neutěšené situace představuje únik, když muž vylézá na stěnu a po zádech padá do neznáma…

Walking Mad nekončí s posledním tónem Ravelovy skladby, kdy sbor odhazuje kabáty. Balet nastavuje minimalistická klavírní kompozice Für Alina od Arva Pärta, jež zní tak naléhavě a přitom nesmírně křehce, až mrazí. Každý tón dlouze doznívá a dotýká se těch nejniternějších zákrutů lidského nitra. Inger však ve finálním pas de deux nemění dynamiku ani frázování vazeb využité v předchozí části, a tak tanec dvojice nedosahuje stejně hlubokého účinku jako neobvykle naléhavá Pärtova skladba.

Mountain Call

Souznění tance s hudbou je pak zřetelné v následujícím titulu Mountain Call od Rumuna Dana Datcu. Pro svou novou choreografii si vybral skladby Balanescu Quartetu vycházející z rumunského folkloru. Dá se usuzovat, že texty použitých písní určují obsah tanečních obrazů prostoupených podobenstvím o lásce, narození, smrti, naději i zklamání. Taneční textura je múzická a originální, plná překvapivých momentů a určité živočišnosti. Roztažené prsty rukou tanečníků objímají prostor kolem sebe, dech se výrazně propojuje s pohybem a těla interpretů ve střízlivých černobílých funkčních kostýmech jsou v tento okamžik výjimečně plastická a fluidní pod jasným nasvícením pohyblivého světelného objektu. Přestože nejde napoprvé vyčíst veškerá podobenství vtělená do pohybové materie ani nelze s jistotou zachytit všechny pointy, atmosféra a obsahový materiál choreografie jsou dostatečně poutavé.

Unanswered Question

Pozornost jsem naopak ztrácela v případě závěrečné části Unanswered Question vytvořené šéfem Baletu NdB Máriem Radačovským, jenž se snažil pochopit, co to znamená být normální, jak se vyznává v programové brožuře. Zabývá se hledáním genderové identity, což je v současnosti hojně medializované téma. Kupříkladu nedávno odvysílaný dokument České televize V jiném těle se zabýval problematikou změny pohlaví. I Radačovský ve své choreografii nepokrytě ukazuje muže, který se cítí být ženou. Thoriso Magongwa vystupuje nejprve jako transsexuál převlečený za zpěvačku, později se v dámské róbě sbližuje s ženou v podání Se Hyun An. Ta se předtím zjevuje v blyštivých šatech, na vysokých podpatcích dumajícímu Arthuru Abramovi, jenž pravděpodobně přemítá sám nad sebou, jednotlivé výjevy tedy mají vyjadřovat pochybnosti o jeho identitě. A tak sledujeme milostný duet Magongwy s Martinem Svobodníkem na velké posteli za doprovodu Clair de Lune Clauda Debussyho, který patří k tomu nejlepšímu, co lze v choreografii vidět.

Sólové „meditace“ protagonisty v Abramově podání jsou jinak přehlídkou mnohokráte obehraných vazeb v duchu současné neoklasiky, případně je tanečník simuluje posedáváním na lůžku, též dovádivě skotačí s veselou partou v pestrobarevných oděvech. Koho mají představovat dva tanečníci v jasně růžových kostýmech s buřinkami téže barvy na hlavách, však zůstává záhadou.

Těžko vyčíst, kam až Radačovského intelektuální rozjímání sahají, protože výsledná divadelní forma vyznívá povrchně a zmatečně, libuje si v přemíře barevnosti atakující hranici kýče, přičemž taneční vazby vypadají velmi prostě. Kýženou hloubku a důvod k zamyšlení nevyvolají ani pomeranče kutálející se z lednice – jeden z nich bere Arthur Abram do úst, stojí uprostřed alobalu a slastně hltá šťávu těchto plodů.

Unanswered Question je zkrátka zapeklité dílko, do jehož podstaty se mi nepodařilo proniknout. Pelmel myšlenkových pochodů a scénických obrazů doprovázela pestrá hudební koláž, v níž převažovaly francouzské šansony, ale ty samy o sobě nemohou kompenzovat rozpaky, které ve mně poslední část premiérového triptychu vyvolala.

Dramaturgický výběr nového titulu Bolero zůstal nohama pevně na zemi – do programu se vložilo obnovené nastudování baletu uvedené prvně v roce 2019 a pro novinky se sáhlo do vlastních řad, když se oslovil bývalý demisólista a stávající umělecký šéf NdB. To samo o sobě neznamená v zásadě nic špatného. Problém spočívá v tom, že vyznění této premiérové, tematicky monotónní koláže s neoddiskutovatelně výtečnými tanečními výkony všech účinkujících neblaze poznamenává poslední opus, jenž svou libretistickou, režijní a choreografickou vágností zcela neguje známé rčení „to nejlepší na konec“…

Balet Národního divadla Brno – Bolero. (Walking Mad – choreografie, scéna a kostýmy Johan Inger, hudba Maurice Ravel a Arvo Pärt, světelný design Erik Berglund; Mountain Call – choreografie Dan Datcu, hudba Balanescu Quartet, scéna Marek Hollý, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Dan Datcu a Marek Hollý; Unanswered Question – choreografie Mário Radačovský, hudba Armand Amar, Claude Debussy, Alice Fredenham, Pierre Lapointe, Peter Bič Project a Yann Tiersen, scéna Marek Hollý, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Mário Radačovský a Marek Hollý). Premiéra 23. září 2022 v Janáčkově divadle (psáno z reprízy 1. října).

• Autor: Lucie Dercsényi
• Publikováno: 16. října 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Tři tvůrci, tři kvality

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ