Divadelní noviny > Kritika

Chvějivě proměnlivé světy Pomezí

Starý vybydlený dům v karlínské ulici Za Poříčskou bránou, známý též jako Barák, začal psát svou divadelní historii v roce 2016 imerzivním projektem Pomezí o záhadách zaniklé vesnice a jejích obyvatel. U jeho zrodu stála skupina kolem režiséra Lukáše Brychty, která se podle své úspěšné inscenace následně pojmenovala. Během září jsem měla možnost absolvovat hned dva její nové projekty vytvořené pro prostory karlínského působiště.

Prvním z nich byl tzv. narativní prostor Kolemjdoucí. Návštěvníci mají možnost nahlédnout do šesti miniaturizovaných stylizovaných bytů a na základě viděného odhalovat příběhy jejich fiktivních obyvatel (formálně počin do jisté míry připomíná projekt německého souboru Rimini Protokoll s názvem Nachlass – Hry bez osob, jenž se představil v roce 2018 na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni). Výstava byla inspirována výzkumem Rozděleni svobodou z roku 2019, uskutečněným ve spolupráci Českého rozhlasu a STEM. Sociologové v něm českou společnost rozdělili do šesti společenských tříd ve škále od nejbohatších po nejchudší.

Zrádný první dojem

Tvůrčí tým projektu vedla architektka Barbora Klapalová, na koncepci příběhů se podílel scenárista Pavel Gotthard, odborným konzultantem byl sociolog Martin Buchtík. Vytvořili prostory sice fiktivní, ale inspirované autentickými byty konkrétních lidí. Je tu byt ředitele podniku a jeho ženy, single IT odborníka, drobného podnikatele, zdravotní sestry, barmanky samoživitelky a svobodného učitele, který ovšem stále žije u rodičů.

Před vstupem do každého z bytů si můžete (ze sluchátek) vyslechnout, jak kdosi jeho obyvatele pomlouvá. Název Kolemjdoucí totiž odkazuje i k tomu, že se lidé snadno nechávají strhnout prvním dojmem a jsou schopni někoho bez váhání odsoudit jako neschopného břídila, pecivála, zlatokopku, rajdu apod., aniž by se namáhali pídit po tom, v jakých životních podmínkách dotyčný/dotyčná žije. Když ale vstoupíte do jejich intimního prostoru, brzy zjistíte, že pomluva se vůbec nezakládá na pravdě. Naopak, spousta maličkostí usvědčuje pomlouvače ze lži – a drobnosti, ať už jsou to dětské kresby, vzkazy, knížky o poruchách spánku, diplomy za charitativní práci, či korespondence osobní i oficiální a spousta dalších drobností, vás přimějí sestavit si z těchto indicií zajímavý a mnohdy až dojemný životní příběh lidí, kteří se – každý podle svého sociálního statusu – potýkají s nejrůznějšími problémy, ale zároveň se snaží být ku prospěchu své rodině i svému okolí.

Čechov, Čapek i Kehlmann

Zcela z jiného těsta je nový projekt týmu kolem Lukáše Brychty Musí se žít, tentokrát umístěný pouze v jednom (druhém) patře Baráku. Na své si přijdou ti, kdo mají rádi hádanky, ale netrvají na tom, že vždy musí dojít k jejich přesnému vyřešení. Svět, který zde stvořily scénografky Tereza Gsöllhoferová a Eva Justichová, je totiž přiznaně neskutečný, racionálně neuchopitelný. Je vytvořen z kombinace přírodních materiálů, artefaktů vyhozených na smetiště, relikvií skutečných i fiktivních (připomnělo mi to někdejší Stanislavského pokusy s využitím rekvizit ze skutečného života dob minulých). Námět a scénář je dílem Vojtěcha Bartoše a Lukáše Brychty, jenž se opět ujal režie celého imerzivního Babylonu.

Dobu Stanislavského jsem nepřipomněla náhodou, neboť mi inscenace Musí se žít silně evokovala práce jednoho z jeho souputníků, dramatika A. P. Čechova. Narážky na jeho dílo jsem potkávala téměř na každém kroku. Od názvu inscenace, který je citátem ze Tří sester, přes buřičskou přednášku spisovatele Lea Bareta nad symbolickým hrobem, kam chce pohřbít nejen staré umění, ale i jeho diváky (vzpomeňte na Treplevovu novou hru!), až po drobné analogie v konstelacích postav a jejich počínání (Hana Werk si čte text své role a zároveň si zkouší přikládat revolver k hlavě, postavy dlouze meditují nad svými vztahy apod.). Tvůrci ovšem v anotaci inspiraci Čechovem nezmiňují, tudíž není vyloučeno, že jsem si toto propojení do příběhu projektovala poněkud svévolně – ale i to je vlastně účelem imerzivního divadla, aby divák do zhlédnutého vkládal vlastní zážitky a inspirace.

Namísto Čechova tvůrci jako inspirační zdroje uvádějí dva mladší autory, respektive dvě jejich knihy. První z nich je experimentální román Karla Čapka Život a dílo skladatele Foltýna, kde je – bez dalšího komentáře – Foltýn popisován devíti různými lidmi. Každý z nich ho vnímá zcela jinak, a tak si čtenář jen velmi těžko skládá celistvý portrét skladatele, který zasvětil život tvorbě opery, která nikdy nespatřila světlo světa.

Co genialita Karla Čapka ve dvacátých letech 20. století jen nakousla, to si někteří dnešní autoři už dokonale osvojili. Jedním z nich je úspěšný současný německý spisovatel Daniel Kehlmann (*1975), jehož knihy jsou už ryze postmoderní. Jak píše jeho překladatel do češtiny Tomáš Dimter (viz doslov ke knize Sláva, vydala Mladá fronta v roce 2009), v Kehlmannově tvorbě hraje stále ústřední roli problematika nahodilosti, chaosu nebo překračování hranic a změna identity. A právě Sláva, román o devíti příbězích (Ruhm, Ein Roman in neun Geschichten), byla pro autory projektu nejvýraznější inspirací. Zachycuje devět značně podivných příběhů, jejichž protagonisté se zvláštním způsobem rozplývají v prostoru a čase, přičemž v každém z nich se okrajově objeví některá z postav vystupujících v ostatních osmi povídkách. Odtud tvůrci přejali i jména některých figur (Leo, Rosalie), některé motivy (herec, který se stává mizerným imitátorem sebe sama), ale i princip schizofrenního rozdvojení mezi žijícího člověka a postavu.

V románu Sláva se dějí nevysvětlitelné věci bez sebemenší snahy spisovatele alespoň naznačit, proč se dějí zrovna tak, a propojíme-li si inspiraci Kehlmannovou předlohou se zhlédnutým imerzivním představením, dává nám to určitý pocit jakési paradoxní jistoty. Neboť je tu jasně dán klíč – sleduj, skládej si mozaiku charakterů postav, jejich příběhy, jejich proměnlivé identity, nicméně počítej s tím, že stejně nepochopíš. Protože všichni jsme vlastně jen postavy ve velkém globálním příběhu bez hlavních rolí. V některou chvíli se nám může zdát, že jsme se stali ústřední figurou, ale vzápětí nás okolí přesvědčí o tom, že jsme jen malou zanedbatelnou částečkou v soukolí tohoto světa, jehož časoprostor je tak obrovský a různorodý, že je velmi snadné se v něm ztratit a my z něj chtě nechtě vnímáme jen miniaturní část.

Lynchovská imerze

Stejně silnou – a z hlediska vizuálního určitě nejzřetelnější – tvůrčí inspiraci představují reálie tajemného světa Davida Lynche (od Městečka Twin Peaks přes Lost Highway po Mulholland Drive), v němž se prolíná zdánlivě reálný, nicméně podivně syrový vnější svět s tajemnými a děsivými interiéry našeho podvědomí. V posledním jmenovaném filmu je navíc obsažen i motiv záměny identit.

Lynchovské inspiraci vychází vstříc už samotný Barák se spletitým labyrintem pokojů a pokojíků, oddělených těžkými závěsy i poloprůhlednými záclonami, což ještě podtrhuje dojem bludiště. Spoluhraje i jakási syrová zvetšelost tohoto prostoru, která působí na všechny smysly (pach starého domu se nedá vyrobit, prostě tam je). Člověk je zasažen, už když vchází do dvora objektu, kde se po pavlači procházejí herci/postavy. A když pak vstoupíte po ošlapaných schodech do tajemného, většinou zšeřelého interiéru a začnete pátrat po jeho obyvatelích a jejich interakcích, je to jako vstoupit do uliček neznámého opuštěného města, které vzápětí ožije postavami či jejich stíny.

Můžete usednout do jednoho pokoje, kterým postupně projdou všichni aktéři, popíjet v baru, kde se nakonec vždycky něco děje, nebo těkat z místa na místo, z místnosti do místnosti, kde střídavě narazíte na zlověstný či mrtvolný klid, výraznou akci, ale i na v podstatě banální činnost osamělých postav, které s vámi podle chuti buď komunikují, nebo vás zcela ignorují. Tato rozčilující, chvějivá proměnlivost, navíc podpořená nervní hudbou Sáry Vondráškové alias Never Sol, se dotýká rozmanitých rovin vnímání výrazněji než běžné divadlo, při kterém sedíte v pohodlném sametovém křesle.

Zážitky jednotlivých diváků budou samozřejmě různé podle toho, na jaké scény zrovna natrefili. Pro mě byly nejzapamatovatelnější postavy Lea Bareta (Kryštof Bartoš), akčního autora, slovního buřiče, ale jinak spíše plachého člověka, který trpí entomofobií, či Hany Werk Kateřiny Neznalové, ambiciózní dramatičky, které se příliš nedaří jak v profesním, tak v osobním životě, ale veškerá snaha o změnu je marná.

I když na některých místech můžete nahlédnout do objemného scénáře, rozhodně se vám nepodaří dát si dohromady konkrétní příběhy šestice postav ani rozluštit, kdo je vlastně autor a kdo postava. Jak se ukazuje, každý z protagonistů je obojím. Každý by rád manipuloval osudy ostatních a změnil i ten svůj, zdánlivě určovaný osudovým scénářem, který psal… bůhvíkdo. Každý z hrdinů trpí nejistotou, neschopností rozlišit skutečnost a fikci a teprve postupně zjišťujeme, že v celém projektu ani tak nejde o příběh, jako o různé typy úvah nad procesem tvorby, o postihnutí momentu, kdy se autorovi začnou fiktivní příběhy vymykat z rukou a postavy žít vlastním životem, o zakoušení stále se opakujícího koloběhu, z něhož pro autora (či tvůrce jakéhokoli typu) není úniku.

Poté zazní gong a přijde blackout. Konec. Jako když zavřete knihu. Obrazy a příběhy ale ve vaší mysli zůstávají.

Pomezí, Praha – Pavel Gotthard, Barbora Klapalová, Eva Volenová: Kolemjdoucí. Námět Barbora Klapalová, příběh Pavel Gotthard, Barbora Klapalová a Eva Volenová, scénografie Barbora Klapalová, texty Pavel Gotthard, sound design Marek Mrkvička. První uvedení 23. dubna 2022, Za Poříčskou bránou 7, Praha (psáno z návštěvy 7. září).

Pomezí, Praha – Vojtěch Bartoš a Lukáš Brychta: Musí se žít. Námět a scénář Vojtěch Bartoš a Lukáš Brychta, režie Lukáš Brychta, dramaturgie a asistence režie Vojtěch Bartoš, scénografie Tereza Gsöllhoferová a Eva Justichová, kostýmy Eva Justichová, hudba Sára Vondrášková (Never Sol). Premiéra 20. září 2022, Za Poříčskou bránou 7, Praha.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 31. října 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Chvějivě proměnlivé světy Pomezí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ