Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Černobílé karikování jako nešťastná cesta k vážnému problému

    S rámcovou ideou inscenace katalyzátor_stability plně souhlasím. Lidé, kteří menstruují, a mohou tudíž otěhotnět – a zde dodávám, že nejde pouze o ženy, ale také například o nebinární nebo trans osoby –, by měli mít právo na svobodné rozhodnutí o podstoupení interrupce. Jde o téma, které je rozhodně třeba v kontextu přitvrzující protipotratové politiky ve světě otevírat a diskutovat. Způsob, kterým se dialog snaží vést tým platformy Averze_, je však velmi problematický.

    Mária Ševčíková a Michal Kraus s těhotenskými břichy vytvořenými pomocí těsta a potravinářské fólie FOTO BARA PODOLA

    Hlavním úskalím je černobílé vyobrazení světa formovaného sporem „konzervativismus versus liberalismus“. Obraz, který katalyzátor_stability poskytuje, je značně zploštělý – vypadá to, že v tomto světě existují pouze dva typy lidí a postojů: zlé paní se špatnými účesy, které sedí v čele většiny institucí a médií a diktují ztrápeným ženám s povislými těly – tedy druhé skupině –, jak se mají chovat. Ztrápené ženy jsou přitom vyobrazeny autenticky, psychologicko-realistickým hereckým pojetím a s notnou dávkou patosu, zatímco jejich protipól je vždy zpitvořený. Představitelky konzervativní strany mají neforemné paruky, křečovité tiky ve tváři a vůbec jsou předhazovány publiku v duchu komediální stylizace, která především ke konci překračuje hranici únosnosti.

    Nehledě na to, že tato nerovnováha není úplně fér, takové vyobrazení světa působí velmi omezeně a škodí i nám, kdo chceme extremistickým konzervativním tendencím vzdorovat. Takto hloupě karikovaně přece jejich představitele nevidíme. Ultrakonzervativní organizace a politický vliv plynoucí z jejich mezinárodního sdružování rozhodně představují zásadní aktuální problém. Ten existuje v naší společnosti v určitém kulturním kontextu a vývoji a u tématu interrupce přichází jeho původcům vhod skutečnost, že interrupce jako taková je velmi komplikovaný fenomén, který se dá odlišně nahlížet z různých perspektiv: etických, právních, biologických, filozofických, náboženských – a právě na spojnicích také vznikají střety. Do tohoto bodu (o němž se domnívám, že by měl být výchozí) ovšem inscenace nedojde. Vše začíná a končí u angažovaného statementu mám mít nárok na rozhodování o svém těle. V představení je deklarován vystoupením bohyně vzývající zlatý klitoris, která hřímá do mikrofonu, že musíme změnit patriarchální vzorec myšlení. Opět – ano, jednoznačně musíme, ale takto se nám to nepodaří. Z ideového hlediska inscenace vyznívá jaksi naprázdno, plakátově, jako by pouze reprodukovala módní hesla.

    Jako nešťastné se mi také jeví vytahovat coby „eso z rukávu“ v závěrečném realisticky vyvedeném dialogu chlapce a dívky o interrupci argument „a co když budu mít postižené dítě“. Tento výrok je nejen velmi netaktní vůči komunitě lidí žijících s postižením (v duchu „toto je to, na čem se shodneme – nikdo přece nechce být postižený“), což od feministicky se profilujícího kolektivu zaskočí, ale také se zcela míjí s hlavním smyslem boje za interrupci. Ta by totiž neměla být dostupná jen v extrémních „ospravedlnitelných“ případech, jakými jsou znásilnění nebo ohrožené zdraví rodiče či dítěte, ale jako plně legitimní svobodná volba, kterou člověk nebude muset nikde a nikomu vysvětlovat.

    Celkovým problémem inscenace je skutečnost, že honí moc zajíců najednou. Jak z hlediska obsahu, kdy do sebe v jednotlivých scénách vrážejí odštěpky témat homosexuality, feminismu, výchovy, misogynie, tabu o porodu aj., tak i svou formou: realistické herectví střídá komediální stylizace, objeví se také tanečně-pohybová pasáž s těhotenským břichem uhněteným z těsta nebo projekce utopená v zadní části jeviště, která se s děním nepotkává obsahem ani náladou, takže se jeví zcela nahodilá a zbytná.

    Tematicky nejnosnější jsou pasáže, které byly zřejmě vytvořeny na základě práce s autentickým materiálem – úvodní nahrávka rozhovoru snad některé z autorek s vlastní babičkou o její zkušenosti s interrupcí a názoru na ni a poté live cinema s výpovědí ženy, která zákrok podstoupila. Té však velmi škodí přerušování ze strany afektovaných moderátorek (oblíbených zlých paní ve špatných účesech) i nejasná stylizace respondentky, která s kuklou na hlavě a modulovaným hlasem za osvětlovacím pultem cosi vyšívá – pravděpodobně proto, aby stvrdila svůj status ztrápené ženy. Nutno zdůraznit, že rušivý, přehnaně pitvořivý projev nevytýkám hercům samotným. Mária Ševčíková i Michal Kraus zjevně disponují mnoha polohami a pro sofistikovanější tvar by mohli být silnou oporou. Na vině je zde režijně-dramaturgické pojetí a samotný koncept.

    Je tím těžší o inscenaci psát, když otevírání zmíněných témat potřebuje v současné době spíše podporu než kritiku. Ano, ženy a stejně tak všechny LGBTQ+ osoby žijí v neférových podmínkách a tato neférovost se do značné míry týká reprodukční nespravedlnosti. V umění se navíc dosud fenomén interrupce objevuje ve spojitosti se stereotypy. Častý je romantizující mýtus matky, která si dítě nechá a poté je šťastná, neboť se v ní probudí mateřský cit. Nebo postava podstoupí interrupci, ale v takovém případě je nutné ji vykreslit v co nejbídnějších poměrech, aby pro ni diváci měli pochopení (vzpomeňme na Penny v Hříšném tanci). Bohužel, platforma Averze_ představila divadelní tvar, který byl imaginativně i technicky velmi vetchý a otevření diskuse příliš nenapomohl.

    Averze_, Brno – kolektiv: katalyzátor_stability. Režie Alexandra Bolfová, dramaturgie Karolína Vaňková, scéna a kostýmy Anna Tichá, hudba Tomáš Mohr, světelný design Filip Obermajer, videoart/grafika Filip Obermajer a Jiří Kolář. Premiéry 2. září v Bratislavě, 5. října v Brně a 9. října 2022 v Praze (psáno z pražské premiéry).


    Komentáře k článku: Černobílé karikování jako nešťastná cesta k vážnému problému

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,