Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 775)
Spěchám a výsledkem je, že nestíhám. Jedu do Reduty. V pět je začátek besedy s hvězdou mých dávných mladých let, paní profesorkou Jarmilou Krátkou. Jsem pamětník, říká mi drobný, neklidně hbitý starší pán. Mlčím. Smutně koukám. Vláčím nohy do kopečka. Drobný pán se mihne kolem mě a mizí v šeru.
Šourám se po parketách Mozartova sálu, chci si sednout do první řady. Tady ne, tady také ne, ani tu, zde sedí naše rodina, říká mladý muž s kyticí. Držím vám místo, špitá pamětník z tramvaje. Děkuji. Přivírám oči a dýchám zhluboka. Přede mnou stojí malé podium se stolkem a židličkami a lesknoucí se koncertní křídlo.
Pamětník je řečný. Právě takové jsem měl doma. Měkký úhoz, malebný zvuk. Musel jsem ho prodat. Lak šedivěl, struny povolovaly, ladit nebylo pro koho. Bylo mi pět, když mě tatínek vzal prvně do divadla. Víte, co hráli? Čerta a Káču.
Na podium přichází bělovlasý moderátor, předseda spolku přátel opery Milan Zástěra. Musíme začínat, prosím, opozdilci pojďte do sálu. Pamětník brblá: No jo, to je to Brno.
Po schůdcích stoupá a na židli usedá štíhlá dáma v šedivé elegantní róbě, paní profesorka Jarmila Krátká. Zní nahrávka árie Ireny z opery Josefa Myslivečka Tamerlán. Profesorka poslouchá. Moderátor klade otázky, profesorka odpovídá. Její soprán je mladinký, má jiskru: Narodila jsem se 15. listopadu 1934 ve Ždánicích, na gymnázium jsem chodila v Bučovicích. Ráda jsem zpívala a chtěla být učitelkou. Učila jsem zpívat všechny své panenky. V Bučovicích fungoval pěvecký sbor. Když můj starší spolužák, pozdější ředitel Státního divadla Jiří Majer, odešel do Brna studovat muzikologii, převzala jsem po něm funkci dirigenta. Pilně jsem se učila hře na klavír. Studovala jsem na brněnském pedagogickém institutu obor čeština – ruština. Lákalo mě divadlo. V Závodním klubu železničářů sídlícím v Typosu, jsem se potkávala s herci Státního divadla, ale i s Járou Pospíšilem a Oldřichem Novým. Hrála jsem tam krásné role. Pak jsem studovala na konzervatoři zpěv u profesorky Gerdy Redlichové a jako posluchačka pátého ročníku jsem hostovala – a od 11. ledna 1960 byla přijata – do souboru zpěvohry. Zde, za mými zády, bylo prostorné jeviště, kde jsem za devět let odehrála nespočet vyprodaných představení.
Poutavé vyprávění je šperkováno historickými nahrávkami operních árií z Figarovy svatby W. A. Mozarta, Weberova Čarostřelce, Smetanovy Hubičky, které Jarmila Krátká nazpívala. Skvostné bylo duo z Prodané nevěsty Bedřicha Smetany Věrné milování, kde jí byl partnerem tenorista Vilém Přibyl.
Paní profesorka neúnavně vzpomínala, její podmanivý hlas a výtečná dikce nás okouzlovaly. Vzpomínky se stočily na působení v souboru opery. Byly vzpomenuty role Esmeraldy z Prodané nevěsty, Kuchtíka z Dvořákovy Rusalky i Kristýnky z Janáčkovy opery Věc Makropulos. Píseň Bareny z Její pastorkyně – Ej, mamko, mamko, maměnko moja – zazpívala paní Krátká za klavírního doprovodu.
Dozvěděli jsme se také, že Jarmila Krátká v letech 1962 – 1967 studovala na JAMU operní zpěv u profesorky Jarmily Vavrdové, které zakončila absolventským koncertem v Besedním domě a rolí Micaely z Carmen. Od roku 1970 se věnovala hlasové a pěvecké výchově činoherců, později i adeptům oboru muzikálové herectví a operní zpěv. Mezi její úspěšné žáky patří Pavel Zedníček, Jitka Zerhauová, Regina Vernerová-Renzová, Petra Jungmannová, Alena Antalová, Radka Coufalová, Katarína Hasprová…
Skvělými hosty besedy byli Mgr. Dorota Lichvárová, Jáchym Šíma a klavíristka Mgr. Lenka Císařová. Jako přídavek zazněl kuplet o vojáčkovi, co byl cínový z Hervého operety Mamzelle Nitouche v podání neuvěřitelně vitální osmaosmdesátileté profesorky.
Šel jsem z Reduty. Pamětník zpíval Ten vojáček cínový… a já si broukal Ej, mamko, mamko, maměnko moja…
Brno – Komín, 4. 11. 2022
Spolek přátel Národního divadla Brno – Beseda přátel opery Národního divadla Brno, Reduta 1. listopadu 2022.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 775)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)