Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Nonsensový bejbypank

    Po interaktivních hudebních Libozvucích, které se úspěšně drží na repertoáru divadla Minor od roku 2015, připravil režisér Jiří Austerlitz s hudebníkem Markem Doubravou a částečně obměněným kolektivem herců barevný koncert nonsensové poezie s podtitulem Zbystři smysly pro nesmysly, nazvaný Tramtárie. Právě nesmysly jsou totiž podle režiséra v době zatěžkané závažnými tématy třeba – a tak je vytrvale nabízí jak dětem, tak dospělým.

    Bára Mišíková koření dort a ostatní jen mlsně přihlížejí (zleva Sára Vosobová, Vendula Holičková, Kateřina Neznalová, Josef Havelka a Fedir Kis) FOTO ZBYNĚK HRBATA

    Jeho novinka pokračuje v dramaturgické lince inscenací skončí to ústa, kterou v roce 2016 připravil se studenty KALD DAMU v Divadle DISK, a 100 nejkrásnějších českých básní, jež měla premiéru před rokem v divadle Komedie, kam si s herci z Minoru režisér zaběhl přes ulici. Vedle těchto projektů, v nichž Austerlitz přetavil básně v čirou divadelní poezii, však Tramtárie navazuje i na další jeho počiny z posledních let: skvělé Oči v sloup ze Studia Hrdinů i dvě loňské o něco rozporuplnější inscenace, jež ovšem svými názvy vtipně pojmenovávají Austerlitzovo pojetí divadla – Lidé chodí sem a tam divadelní skupiny Boca Loca Lab a Po celou dobu představení probíhá představení z brněnského HaDivadla. Všechny tyto tituly spojuje systematické zkoumání hranice toho, co je to divadlo, a maximální soustředění na ono magické tady a teď, sdílené herci a diváky.

    Čáry máry, kolesa od lesa, brundibáry, člobrdo natvrdo, hrnky brnk, kocour je v roští, vrabec frnk, tak například odříká Matěj Šíma hravé dětské zaklínadlo, přičemž přejde přes scénu a s posledním slovem zmizí v portálu. Jindy tento principál v černém cylindru, kalhotách a červeně opásané bílé košili doprovází herecké kolegy na housle anebo je honí po sále v bílé kukle se strašidelným výrazem jako monstrum připomínající křížence sněhuláka s upírem a křičí: Před poezií se neschováš! Jako úkryt přitom hercům obecně slouží dvě rozpojené U-rampy po stranách jeviště, zpoza nichž střídavě vykukují a především po nich přijíždějí na scénu jako na klouzačce nebo se tudy naopak snaží vysápat pryč. Tento princip se ale po nějaké chvíli vyčerpá, a tak přichází na řadu trampolína skrytá v podlaze uprostřed jeviště či vysoké žebříky v popředí. A když už se začíná zdát, že scéna hercům naopak překáží, vyrážejí směle do hlediště.

    V uličkách mezi diváky se tak postupně představují Vendula Holičková, která je naučí všechny druhy pavouků, roztříděné do vtipných kategorií, Kateřina Neznalová s rýmovanou poučkou o tom, že například slipy nejsou trenky a trenky nejsou slipy, a Sára Vosobová se slovními přesmyčkami, znějícími jako hlasové cvičení: Co se to hlubí v nořinách? Tím vším prochází hospodyňka Bára Mišíková s taškou na kolečkách, vypočítávajíc domácí práce, které již stihla zastat. Každá si někdy získá pozornost celého sálu a jindy baví jen skupinu diváků kolem sebe, přičemž se jejich monology slévají v jedinou, důsledně rytmizovanou, bláznivou melodii.

    Pestrobarevné kostýmy mísí kabaretní a cirkusové prvky, s výjimkou turistického outfitu Jiřího Knihy, který s batůžkem, ve volných manšestrácích, zastrčených do károvaných podkolenek, v bundě a slamáku nejživěji komunikuje s diváky a s nakažlivým sluníčkářským výrazem je oslovuje jako nejrůznější zástupce lesní fauny a flóry. Vedle principála je tu také krotitel v podání Josefa Havelky, který většinu času mlčí, načež přebije veškeré snažení kolegů výkřikem do tmy: Popletený pták řek kvák! a jako by nic odejde. Nakonec se ovšem v ptáka skutečně promění, když s pytlem na hlavě z ničeho nic začne kvokat, a to tak realisticky a přitom groteskně, jako kdyby slepice hrála člověka.

    Ačkoli jde o hercovu první spolupráci s Jiřím Austerlitzem a herecké výkony jsou v inscenaci nebývale vyrovnané, podpořené osobnostmi jednotlivých aktérů, právě na Havelku s kuřátkově blonďatými vlasy a vyvaleným kukučem si po čase pravděpodobně vzpomenete. Stejně jako na kníratého, dlouhovlasého Fedira Kise v nejbarevnějším kostýmu se vzorovanou kravatou, který už v inscenacích Oči v sloup a Lidé chodí sem a tam dokázal, že je se svým kouzelně naivním úsměvem ideálním interpretem Austerlitzovy divadelní poetiky: jeho výraz, když brnkne na strunu a bendžo vydá zvuk, je výrazem dítěte, které poprvé objevuje svět, i bytostně přítomného herce, jenž sám sebe – a tím i diváky – nepřestává překvapovat.

    Kromě houslí a bendža dění živě doprovázejí – jak je v Minoru zvykem – i další hudební nástroje, především basa v rukou herce a hudebníka Jana Hrovatitsche, jemuž ovšem stačí i pouhé dvě paličky a stěna U-rampy a jakýkoli absurdní výstup promění v hudební číslo svádějící diváky k nadšenému podupávání do rytmu. Jindy je herci k participaci vyloženě manipulují, podobně jako na rockových koncertech, v jejichž vtipnou parodii se tak představení postupně zvrhává, připomínajíc poetiku „bejbypankové“ kapely Kašpárek v rohlíku. A tak publikum nadšeně skanduje a zpívá s herci: Každý pátek na hlavu si dám – sýrový plátek, sýrový plátek – podá mi ho z lednice chlupatá opice! a všichni jsou – aspoň na necelou hodinku – šťastní.

    Minor, Praha – Jiří Austerlitz: Tramtárie. Režie a scénář Jiří Austerlitz, dramaturgie Iva Kopecká a Petra Zichová, scéna a kostýmy Kristýna Täubelová, světelný design Jan Komárek, hudba Marek Doubrava. Premiéra 23. října 2022 ve Velkém sále.


    Komentáře k článku: Nonsensový bejbypank

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,