Život na korze X
Kulturu zachráníme
i proti vám
V červnu 1996 jsem publikoval v programovém sborníku Mezinárodního festivalu současného dramatu Bonner Biennale ’96 stať o momentální situaci slovenského divadla, kterou jsem navzdory tehdejším poměrům zakončil poměrně optimisticky. To jsem ještě netušil, co mě čeká po návratu z Bonnu doma. Do činohry Slovenského národního divadla nechodím, protože mě tam nemají rádi, řekl v té době ve Slovenské televizi Vladimír Mečiar, premiér a předseda vládní strany HZDS. Důvod? Řada významných herců tohoto souboru vystoupila na veřejných opozičních shromážděních.
Mítink ve Štúdiu L+S den po obsazení ministerstva kultury FOTO ARCHIV
Činohra SND byla už od roku 1992 trnem v oku médií, která byla nakloněna tehdejší vládní koalici. Deník Slovenská republika a Literárny týždenník útočily zejména na dramaturgii; repertoár divadla napadaly jako kosmopolitní, neslovenský, úpadkový, negativistický atd. Argumentace i slovník těchto útoků byly v podstatě ideologické, připomínaly slovník propagandy z padesátých let a z období tzv. normalizace po okupaci 1968. A ačkoliv z třiceti her, které jsme měli v té době na repertoáru činohry SND, byla celá třetina od slovenských autorů, nebyli to zřejmě ti „správní“ slovenští autoři. Takový Ladislav Mňačko byl doslova označený za „neslovenského autora“, zřejmě jen proto, že léta 1967–1989 strávil v exilu. Ta argumentace připomínala Třetí říši, kde emigranty jako Thomase Manna nebo Bertolta Brechta rovněž nepovažovali za německé autory.
V takové atmosféře bylo jen otázkou času, kdy se vládní moc pokusí zpacifikovat nepohodlné divadlo. 1. ledna 1996 vydává ministr kultury Hudec novou zřizovací listinu SND, podle níž má být činoherní soubor rozdělený na dvě části a generální ředitel Dušan Jamrich už není kompetentní jmenovat umělecké šéfy opery, baletu a činohry, ačkoliv mu takové právo vyplývalo ze zákona. Jamrich protestuje, protestují umělečtí šéfové tří souborů i umělci. Zbytečně. V červenci 1996 během divadelních prázdnin odvolá ministr kultury Hudec šéfa činohry Petra Mikulíka a jmenuje na jeho místo „přizpůsobivého“ herce Ľubomíra Pauloviče. Soubor mu vyslovuje jednomyslně nedůvěru, Paulovič abdikuje. Generální ředitel Jamrich je vzápětí po fenomenálním úspěchu činohry SND na zájezdu v Praze odvolán 1. října. 2. října na veřejném mítinku občanů na Náměstí SNP v Bratislavě, kde se sešlo víc než deset tisíc občanů, vyhlašují umělci činohry SND stávku. O dva dny později ministr kultury uvádí zřizovací listinu SND do původního stavu, Peter Mikulík se vrací na post uměleckého šéfa činohry. Jamrich se však do funkce vrátit nemůže, novým generálním ředitelem SND jmenuje ministr Hudec operního režiséra Miroslava Fischera, muže, který při posledních volbách figuroval na kandidátce Mečiarovy HZDS. Činoherní soubor setrvává ve stávkové pohotovosti a žádá návrat Jamricha, šéf opery SND Juraj Hrubant odstupuje na protest z funkce. Mezi odvoláním a návratem Petra Mikulíka do čela činohry se však stane ještě cosi důležitějšího. 5. září vzniká v klubu Charlie’s v Bratislavě Otevřené fórum Zachraňme kulturu; předsedou petičního výboru se stává Ladislav Chudík. Iniciátory nejsou jen divadelníci, ale také filmaři, spisovatelé, výtvarníci, pracovníci muzeí a galerií, vědci, vysokoškolští učitelé, studenti. Fórum požaduje zastavit chaotickou transformaci kultury a odvolat ministra Hudce. Konfederace odborových svazů Slovenska jednoznačně podpoří požadavky fóra. Na veřejnou demonstraci na Náměstí SNP přijde víc než deset tisíc lidí – je to největší shromáždění občanů v Bratislavě od listopadu 1989. Premiér Mečiar označí protagonisty fóra, nejvýznamnější osobnosti slovenské kultury, za třetiřadé umělce. A vysoký úředník ministerstva kultury Milan Ferko v klubu Charlie’s zlostně vykřikne na jejich adresu: My naši kulturu zachráníme proti vám!
Petici Zachraňme kulturu podepsalo víc než třicet tisíc občanů. Předseda petičního výboru Ladislav Chudík posílá předsedovi parlamentu Ivanovi Gašparovičovi doporučený dopis, v němž ho žádá o termín schůzky, kde mu chce odevzdat petiční archy. Odpovědi se nedočká. Po arogantním mlčení předsedy parlamentu odevzdáváme spolu s muzikologem Ivanem Martonem krabice s petičními archy úředníkům kanceláře Národní rady.
Známe jediného nepřítele slovenské kultury – ministra Hudce, řekl na setkání Otevřeného fóra Zachraňme kulturu filmový režisér Dušan Hanák. A jeho slova den nato potvrdili ministrovi státní intendanti nově vytvořených regionálních kulturních center, když odvolali několik ředitelů galerií, podporujících Otevřené fórum Zachraňme kulturu. Praxe intendantů regionálních kulturních center byla opravdu neuvěřitelná. Intendantur bylo 39 a sdružovaly 202 kulturních institucí (divadel, galerií, muzeí, knihoven, hvězdáren, zoologických zahrad atd.). Intendanty jmenoval ministr bez konkursu. Kulturní instituce, které intendanti řídili, ztratily právní subjektivitu. Jenom oni rozhodovali o jejich činnosti (takže například v Martině se v divadle vyráběly propagační volební materiály Mečiarova HZDS). Když chtěl divadelní ředitel angažovat herce nebo ředitel galerie kunsthistorika, smlouvu podepisoval intendant. On také rozhodoval o orientaci a programu podřízených kulturních institucí.
Nesnesitelná situace
V menších divadlech je stále nesnesitelnější situace. Na východním Slovensku ministerstvo spojuje do nesmyslného „megatělesa“ pět souborů divadel v Prešově a Košicích, do jejich čela postaví ke „službám ochotného“ Štefana Fejka. Protestují prakticky všechny soubory, ale marně. Na protesty kulturní obce ministr kultury Hudec nereaguje, a tak 28. února vstupuje do stávky 14 činoherních a loutkových divadel Slovenska včetně činohry SND (operní a baletní soubor SND se nepřipojí). Po dobu stávky se v divadlech řádně zkoušejí nové inscenace, ale večer jsou divadelní sály zavřené. Nehraje se. Veřejnost stávku podporuje. Ministerstvo kultury reaguje skandalizováním umělců a odmítá jakýkoliv dialog. Skupina opozičních poslanců je řádně pověřena parlamentním výborem, aby vykonala průzkum na ministerstvu kultury. 10. března vstupují poslanci do budovy ministerstva, ministr je „přijímá“ na chodbě a odmítá s nimi diskutovat. Před ministerstvem však stojíme my – stávkující divadelníci. Když se dozvídáme, že ministr odmítá diskutovat s poslanci, vnikneme do budovy a obsadíme vestibul a ministrovu „předsíň“. Ministr na nás zavolá policii. První policejní jednotka dorazí do budovy v poledne, poslanci nás chrání doslova vlastními těly a odvolávají se na poslaneckou imunitu. Policajti z budovy odejdou. Ministr potom s námi krátce diskutuje, slíbí podepsat kompromisní dohodu, vzápětí však s kabátem přehozeným přes hlavu uteče z ministerstva. (Údajně přímo na úřad vlády za premiérem Mečiarem, který mu telefonicky přikázal, aby nic nepodepisoval a okamžitě se dostavil k němu).
Večer dorazila do budovy ministerstva další policejní jednotka. Prolomí ochranný kordon poslanců a obsadí schodiště a halu, ve které jsme se posadili na zem a zaklesli se lokty. Pod levým jsem držel Emílii Vášáryovou a pod pravým redaktorku deníku SME, která utrpěla šok a celá se třásla. Policajti nás obstoupili ze všech stran a jejich velitel nám oznámil, že jsme v budově ministerstva nelegálně, a vyzval nás, abychom budovu opustili. Když tak neučiníme, bude policie nucena použít donucovací prostředky. Asi metr ode mě stál mladičký policista a s obdivem hleděl na Emílii Vášáryovou. Tak jsem mu tiše řekl: To jsem zvědavý, jak budete násilím vyvádět paní Vášáryovou. Absolutně ztuhl. Ta představa ho vyděsila. Do očí mu vstoupily slzy. Bylo jasné, že k té dámě chová bezmeznou úctu a že si nedovede ani představit, jak vleče božskou Emílii dolů po schodech. Podobných chlapců v uniformách tam bylo víc. Ale byli tam také jiní, kterým z očí nic dobrého nekoukalo.
Zůstali jsme sedět a policajti přikročili činu. Nejprve chytli útlou dívku – loutkoherečku – a to byla psychologická chyba. Náhle i ti největší váhavci, kteří se do té chvíle báli, začali křičet, co že to dělají! Policajti ji však nemilosrdně táhli dolů po schodech, děvče naříkalo. Pak se vrhli na dva herce: Štefanovi Kožkovi zlomili ruku a Tiboru Vokounovi prst. Před ministerstvem, kde je nakládali do autobusu, se shromáždil dav. Lidé protestovali. Křik z náměstí bylo slyšet až do haly v prvním poschodí. Tehdy velitel zásahu oznámil, že přerušuje akci, odmítá řešit situaci tímto způsobem a odvolává zásahovou jednotku. Druhý den ho z funkce odvolali. Videokazety se záznamem policejního zákroku kolují po Slovensku, o několik dní později vstupuje do stávky většina vysokoškoláků. Akademické senáty, děkani a rektoři se přidávají k odporu a formulují spolu se studenty kritiku nového vysokoškolského zákona. Premiér Mečiar na adresu revoltujících umělců, studentů a vysokoškolských pedagogů poznamenal, že jde stále o ty samé lidi, kteří se bouřili už v roce 1989. Čímž zřejmě nechtěně potvrdil kontinuitu politiky své vlády s praktikami komunistické moci před rokem 1989.
Stoku zbouraly buldozery
Stávka divadelníků po měsíci skončila. Divadla loajální vůči moci dostala víc peněz, ti, co stávkovali, dostali méně. Avantgardní soubor Stoka mohl existovat jen díky podpoře švýcarské nadace Pro Helvetia, Českého kulturního centra, Open Society Fund a Sorosova Centra pro současné umění v Bratislavě.
Všechno to skončilo až o rok později. Na jaře 1998 vládní koalice prohrála volby. „Kulturtrégr“ Mečiar se ocitl v opozici a dobudoval si rodinný penzión Elektra. O osm roků později si ho sociálnědemokratický vítěz voleb Fico přizval do koalice. Divadlu se „samec Mečiar“ (jak ho označil jeho obdivovatel Jožo Ráž) už dneska nevěnuje. Stoku zbouraly buldozery, všude kolem vyrostly restaurace, hotely, hypermarkety a uprostřed trůní novostavba SND. Dunaj teče okolo a vlna za vlnou se valí… (Pokračování)
Přeložil br
Komentáře k článku: Život na korze X
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
