Divadelní noviny > Kritika

O porodu bezbolestně

Režisér Ondřej Sokol si pro svou další inscenaci v Činoherním klubu vybral u nás dosud neinscenovanou slovenskou tragikomedii Babyboom v překladu dramaturgyně Kateřiny Popiolkové. Dramatička Zuza Ferenczová (*1977) v ní z různých perspektiv rozehrává situaci, již jistojistě alespoň jedenkrát zažil každý člověk na světě: porod. Chytrá volba pro divadelní hru, neboť jde o událost jaksi přirozeně a nezpochybnitelně dramatickou, hraniční – a to nejen pro matku, ale často i pro otce. Autorka zručně těží dramatický potenciál i z premisy, že porodnice je prostorem, v němž spolu musí interagovat – a vycházet – mnohdy velmi rozdílní lidé, s neslučitelnými přístupy k rodičovství, partnerství nebo ke společensko-politickým otázkám, a dokonce i k samotnému porodu (nemocniční personál ne vždy zvládá naplňovat představy rodiček).

U Ferenczové má celé oddělení na starosti jediná, nesnesitelně cynická zdravotní sestra – je první svátek vánoční – a porodit sem přicházejí páry ne zrovna harmonické, s nevyřešeným vztahem k rodičovství i k sobě navzájem a ještě nenarozené děti jim pak slouží jako rukojmí. Katka sice toužila po miminku, ale těhotenství zároveň použila jako nástroj, jak k sobě připoutat Richarda. Ten se ovšem na roli otce necítí a pokukuje po hezké sestřičce. Psychicky nevyrovnaná herečka Gábi se do porodnice bojí byť jen vstoupit, raději by chtěla zůstat těhotná na věky a pózovat s bříškem na obálkách časopisů. Z porodu má strach a snad ještě víc ji děsí představa, že je na ní novorozeně zcela závislé. A její rozvážný partner Tomas ji svým racionálním, neemočním přístupem k věci neskutečně vytáčí. Emocemi naopak přímo překypuje nastávající otec Štěpka Malík (nomen omen), drobný mužíček a zapálený environmentalista, jenž si nastudoval všechny příručky a potomka se nemůže dočkat. Jenže jeho partnerka, rovněž posedlá ekologií, už jednou potratila. Navíc se zdá, že se z její snahy zanechat co nejmenší environmentální stopu stala až patologická obsese: Čím má člověk menší věci, tím menší má environmentální stopu. (…) Můj muž je malinký. Malinký muž, malinké dítě. (…) Nejšťastnější jsem byla úplně na začátku, když mělo moje dítě jen několik milimetrů.

Postavy se pohybují na hraně mezi psychologicky hodnověrnými jedinci a nadsazenými typy, což je docela těžká herecká disciplína. Cestou neokázalé karikatury se vydala Lucie Žáčková, která vykreslila hvězdu Gábi coby obhroublou hysterku, která zdánlivě rychleji mluví, než myslí, ale ve skutečnosti je zdatnou citovou vyděračkou a neustále na sebe potřebuje strhávat pozornost. Její partner Tomas je v úsporném, racionálním podání Jana Hájka tak dokonale chápavý a ochranitelský, až se to nedá snést a člověk skoro i začne chápat, proč se Gábi uchyluje k takovým podpásovkám. Už jen ve způsobu, jak s ní mluví – pomalu, tiše a s klidem psychoterapeuta –, vězí jakási nenápadná přezíravost. Herecké duo dotáhlo za léta spolupráce svou souhru k dokonalosti a vykresluje velice autentickou studii malicherné hassliebe dvou naprosto protikladných charakterů.

 

Ke komickému pólu se přiklonil též hostující Jakub Burýšek z ostravského Divadla Petra Bezruče v roli Štěpky Malíka. Jeho drobné srdce jako by nemohlo pojmout všechny emoce, které v něm kypí, a tak se derou ven ve formě slovního tsunami, navrch s ostravským přízvukem. Štěpka řeční a je mu v podstatě jedno, kdo odpovídá, a tak jeho úvahy schytá nastávající otec Richard. Ve spíše vážném, introspektivním ztvárnění Viktora Zavadila jde o Štěpkův naprostý protipól – cynik každým coulem, v životě neukotvený, podrážděný situací, v níž se ocitl vlastně nedopatřením. Ale přesto váhá, zda zůstat, nebo odejít. V mezičase zarytě ignoruje hlasové zprávy od přítelkyně Katky, která je v civilním podání Sandry Černodrinské nekomplikovanou zamilovanou holkou, zahánějící životní nejistotu jídlem pašovaným v kabelce. Přese všechny odmítavé signály vysílané Richardem stále doufá, že jí porod zajistí nejen dítě, ale i partnerskou lásku. Jenže má nečekanou konkurentku ve zdravotní sestře Lesaně, jež stejně jako Richard disponuje jakýmsi temným charismatem životního ztroskotance. Její představitelka Markéta Stehlíková snad nejlépe z herců vystihla tragikomickou dvojlomnost charakteru – Lesana je směšně cynická i dojemně raněná, komicky distancovaná i smutně lačnící po blízkosti. Snad nejtragičtější postavou je pak Štěpkova partnerka Rybalenka, v podání nedávné absolventky DAMU Romany Widenkové jaksi mimozemsky křehká, což až dojemně koresponduje s její touhou obklopovat se co nejmenšími věcmi i lidmi. Skoro jako by sama chtěla zmizet, aby dále nezatěžovala planetu.

Každému z herců se daří vyjádřit téma své postavy, byť jedni k němu dospívají spíše cestou nadsázky (Žáčková, Hájek, Burýšek, Černodrinská), druzí pomocí vážnější, introspektivnější polohy (Stehlíková, Zavadil, Widenková). V zásadě by to nevadilo, neboť tak či onak jde o kreace povedené, jež se navzájem dobře doplňují a tak trochu i komentují. Sokolova režie však vychyluje inscenační celek z rovnováhy směrem ke komickému pólu, neboť leckdy přebíjí melancholický spodní proud předlohy nejrůznějšími sitkomovými fóry a klišé (občas si někdo odplivne z balkonu a kdosi dole to schytá, Gábi se neustále uraženě zamyká v autě a Tomas ji odsud všelijak tahá, Štěpka na forbíně v pravidelných intervalech hystericky klepe na – neviditelné – dveře). Případně se režisér uchyluje k efektním scénám až naturalistického ražení (brutální nakládačka za nevytříděný odpad či sex na záchodě). A když dojde na klíčová dojemná přiznání a tragické zvraty, vyznívá celek spíše jako vykalkulované melodrama než tragikomedie. Dojem, že nám Sokol prezentuje další well-made soap operu, jimiž nás dnes a denně zásobují Netflix a spol., podtrhuje i řešení přechodů mezi jednotlivými výstupy: scéna je pomocí pár odpovídajících kusů nábytku přehledně členěna na nemocniční balkon, pokoj, WC, čekárnu a parkoviště před nemocnicí, což tvůrcům umožňuje rozsvěcením a zhasínáním příslušných reflektorů bez prodlení přepínat mezi dialogy, případně jich odehrát několik paralelně. Vzniká tak dojem instantního filmového střihu.

Se Sokolovou inscenací se to nakonec má podobně jako s mnoha netflixovými seriály: člověk si u jejich sledování odpočine, pobaví se a vlastně mu ani moc nevadí, že ho umělecky, emočně či myšlenkově zas tak moc nestimulují. Jenže na divadlo kladu jaksi větší nároky, tím spíš na Činoherní klub s jeho ikonickou minulostí, na niž se pod vedením Martina Fingera snaží navázat (v poslední době se to dařilo zejména inscenacemi Kočka na rozpálené plechové střeše či Ošklivec). Chápu dramaturgickou potřebu prezentovat divákům i přístupnější programovou variantu, jenže scéna plánuje v této sezoně uvést jen tři premiéry a vzhledem k tomu se titul jeví až příliš provozní. Sokol vytvořil inscenaci laskavou – ale porod přeci bolí. Stejně jako selhávající vztahy.

///

Činoherní klub, Praha – Zuza Ferenczová: Babyboom. Překlad a dramaturgie Kateřina Popiolková, režie Ondřej Sokol, scéna Adam Pitra, kostýmy Katarína Hollá, hudba Xavier Baumaxa a Milan Pastyřík. Premiéra 9. prosince 2022.

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 3. ledna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: O porodu bezbolestně

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ