Vánoční besídka pro liberecké diváky
Dlouho jsem přemýšlela, jak recenzi liberecké inscenace Komedie o narození Páně pojmout. Nakonec jsem rozhodla přiznat, že se mi do psaní moc nechtělo. A na úvod se pokusím vysvětlit proč.
Liberecké uvedení vánočního příběhu je velmi specifické. Na scéně Malého divadla získává rozměr až radostného společného setkání, sváteční besídky. Diváci se potkávají se svými oblíbenými herci a v uvolněné atmosféře se společně mohou smát, dojímat a zazpívat si pár koled. Malý počet repríz, omezený na adventní a vánoční čas, dodává inscenaci ještě silnější komunitní charakter. Komedie o narození Páně má tak své opodstatnění i kouzlo díky silnému napojení na místo a čas uvádění a na své věrné diváky. Ostatně její děj se přesunul do Jizerských hor a narážkami na místní tradice i problémy se to ve hře jen hemží. Protože však z Liberce nejsem, stojím zcela mimo cílovou skupinu a představení ve mně nevzbudilo shovívavou vánoční nostalgii. Mám tak při psaní recenze nepříjemný pocit, že kopu do sněhuláka, kterého si v Liberci společně reprízu co reprízu staví. Jenže ve dvouhodinovém představení pro mě fungovalo jen máloco.
Hraje se na velmi strohém jevišti, jež má dvě úrovně – vyvýšené podium a scénu pod ním. Podium ze stran zahalují látkové drapérie s vyobrazením modře mlhavých horských hřebenů. Po stranách scény stojí rovněž dva posedy, útočiště pro dva průvodce vánočním příběhem, Anděla (Eliška Jansová) a Čerta (Jakub Kabeš), jinak prostor víceméně zeje prázdnotou. Strohé prostředí moc nepomáhá navození hřejivé sváteční nálady. Stejně tak kostýmy. Většina postav nosí neutrální plátěné košile, sukně a přehozy. Ústřední průvodcovská dvojice se však z tohoto prostého schématu jasně vyčleňuje. Anděl s Čertem mají kostýmy poměrně moderní – elegantní košili se saténovou vestičkou a přiléhavé kalhoty. Anděl celý v bílém a se skromnými křídly. Čert zas v pekelnicky rudé barvě a samozřejmě s rohy. Anděl má navíc rukávy přepásané blýskavými, stříbrnými pásky a vypadá, že si do Liberce, spíš než z nebes, odskočil z nějaké diskotéky. Nejvíce ve chvílích, kdy kolem sebe s patřičnou teatralitou rozhazuje konfety.
Samotný příběh se zpočátku zdá velmi prostý. Z oživlého betléma zmizí, vinou Čerta, postava Ježíška a Marie. Propuká chaos, Vánoce jsou v ohrožení. Aby byly zachráněny, musí se celý příběh o narození Ježíše Krista odehrát znovu, od úplného začátku. Hladký průběh operace má z příkazu Boha (Václav Helšus) zajistit Anděl, přičemž Čert mu celou dobu náležitě škodí. Anděl pak většinu času fanaticky pobíhá sem a tam. Má co dělat, aby vše stihl – zjevit se Marii, pomoci jí a Josefovi najít nocleh, sehnat tři krále, a nakonec i další lidi, již se novému spasiteli pokloní.
Všem tak dobře známý průběh událostí se však postupem času začíná trochu rozpadat. Do jednoduché linie totiž pojednou vstupují scény, které mají za účel doplnit do příběhu soudobý i lokální přesah, nejčastěji pomocí sarkastických narážek či parodování klišé z veřejného života. Čert v dlouhém, vemlouvaném monologu varuje štamgasty v hospodě před cizáky (čti migranty) a slibuje jim, že když neubytují Marii s Josefem, tak „bude líp“. Betlémská Hvězda (Jana Stránská) výsměšně komentuje lidské sklony k panice a apokalyptickému hromadění zásob. Dojde i na scénu, v níž Čert vymyslí koncept slavné Jizerské padesátky. Nakonec Anděl při hledání dobrých duší, které by se šly poklonit Ježíškovi, naráží jen na lidi zaneprázdněné hektickými přípravami na svátky (což je však šance všem připomenout, že Vánoce nejsou jen konzumní záležitostí). Přesně v tu chvíli ale přestává být jasné, proč se vlastně Anděl tak zoufale snaží Vánoce zachránit a dovést příběh o narození Páně až do konce. Na „normální“ svět zjevně neměla nehoda se zmizelým Ježíškem žádný vliv, a původní spouštěč událostí tak ztrácí smysl.
Nakonec se zdá, že Anděl zachraňuje situaci jen proto, že to nařídil Bůh. V podání Václava Helšuse laskavý, avšak rozhodný dědeček s buřinkou. Jeho hlas se díky portu rozléhá do všech koutů a podporuje Boží všudypřítomnost a všemocnost. Jsem trochu alergická na zobrazování Boha coby dobrotivého starce, jehož každá věta je hlubokomyslné a poučné moudro. V libereckém uvedení navíc opravdu z každé Boží promluvy prosakuje snaha moralizovat, což postavu zbavuje jakéhokoliv kouzla a činí z ní jen ohrané klišé. Neskrývaná didaktická funkce Boha tak jeho výstupy snižuje spíš na kýčovitě otravná intermezza.
V lehce sentimentálně-kýčovitém duchu se inscenace nese téměř neustále. Jak podlézavým i ironickým pomrkáváním do publika, když stále dokola upozorňuje na jizerskohorské reálie, politiku a lidské nešvary, tak četnými výstupy dětského sboru. Ten čas od času zaplní jeviště, aby se zazpívala nějaká ta koleda. Přičemž souvislost písní s předcházejícím i následujícím dějem je většinou pramalá. Přidá se i pár hravě vtipných scének, aby herci mohli ukázat své komediální vlohy, a pár těch vážnějších a mystičtějších, aby se dostálo tajemnému kouzlu Vánoc.
Komedie o narození Páně má tedy smysl především v tom, že vytváří atmosféru vzájemné pospolitosti. Pro místní může být příjemně stráveným kulturním večerem, na kterém se bude bavit celá rodina. A protože Vánoce jsou svátky klidu a míru, nebudu litovat, že jako „nestranný pozorovatel“ jsem jeden prosincový večer mohla strávit i o něco příjemněji.
///
Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Jan D. Kleich: Komedie o narození Páně. Režie Kateřina Dušková, dramaturgie Lenka Chválová, Jiří Janků, Vojtěch Balcar, výprava Pavel Kodeda, hudební aranžmá Ondřej Kolín, pěvecké nastudování Silvie Langrová. Premiéra 2. prosince 2022. Psáno z reprízy 5. prosince 2022.
Komentáře k článku: Vánoční besídka pro liberecké diváky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)