Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Má divadelní bible (No. 68)

    Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů (Institut umění – Divadelní ústav, 2000)

    IU/DÚ, 2000. Repro archiv

    Čím více jsem přemýšlela o návrhu, abych přispěla do této rubriky výběrem ze své teatrologické knihovny jedné jediné publikace, tím nereálněji mi tento úkol připadal.

    Když jsem se totiž odrazila od přeneseného významu slova „bible“ se všemi jeho konsekvencemi (jedinečnost a obecná platnost sdělovaného, zásadní a prioritní význam pro uživatele!), stále jsem před sebou měla seznam několika titulů, které mám nad pracovním stolem stále k dispozici. Jsou pro mne zásadní, potřebuji do nich často nahlížet, ověřovat a konfrontovat vlastní názory, nebo si v nich jen tak číst a žasnout nad schopností autorů popsat, dokumentovat, zobecnit, teoreticky vymezit či jasnozřivě předvídat… S uplývajícím časem se počet titulů redukoval, ale zase jsem ztrácela přehled, které publikace už dostaly od mých kolegů přidělen statut „divadelní bible“… Konečné rozhodnutí o následném výběru připisuji hvězdnaté obloze za tropických červencových a srpnových nocí, kdy se vše najednou jevilo jasně a nekomplikovaně…

    Už více jak dvacet let mám na poličce v knihovně – opravdu na dosah ruky – první svazek lexikografického projektu Divadelního ústavu (nyní Institutu umění-Divadelní ústav) Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, na němž se podílel početný tým autorů, renomovaných i začínajících teatrologů, pod vedením Evy Šormové. Pokaždé, když ho otevřu – a vždy je to cíleně, protože hledám konkrétní rok, jméno, dobově přesný název souboru apod. – mě fascinuje faktografická obsáhlost jednotlivých hesel, která zahrnují divadelní soubory existující od roku 1675 až do roku 1989. Každé představuje samostatnou studii, jíž předcházel heuristický výzkum, obsahuje zobecňující charakteristiku poetiky souboru a klíčových tvůrčích osobností, které předcházela analytická fáze, a konečně nechybí ani základní bibliografie k souboru a jmenný rejstřík – neocenitelná pomůcka pro přípravy historického výkladu v přednáškách. V komplexu hesel celý svazek vypovídá nejen o vývojové kontinuitě jednotlivých divadel, institucí i budov, ale také o peripetiích existence (změny názvů či provozních podmínek nebo žánrového zařazení) a o ideových proměnách české divadelní kultury v jednotlivých městech regionech. Je to pro mne víc než jen slovník, v němž si ověřuji jednotlivosti. Vnímám knihu jako komplexní místopis, který ve své propojenosti a souvislostech umožňuje sledovat pohyb/transfer tvůrčích jedinců, jejich ambice, výsledky a inspirační přenos výrazových poetik. Tuto knihu bych snad mohla označit za svou „bibli“…

    Pražská scéna, 2004. Repro archiv

    Když ale setrvám u chronologického členění, tak druhou knihou, k níž se obzvlášť často vracím, je soubor textů Zdeňka Hořínka Duchovní dimenze divadla aneb Vertikální přesahy (Pražská scéna, Praha 2004). Autorův „prolog“ Úvod poněkud osobní není jen stručným shrnutím impulsů, které nasměrovaly tohoto brilantního dramaturga a kritika s analytickým myšlením ke sledování linie spirituálně tematizovaných inscenací, ale také jeho vyjádřením k jednomu z trendů porevolučního divadla – k jeho bulvarizaci. Už v polovině šedesátých let se v rámci ankety o bulvárním divadle v Hořínkově komentáři v revue Divadlo objevilo varování před postupnou bulvarizací divadla ve vztahu k ústupkům vkusu publika a ekonomickému tlaku doby, ale také jeho jasnozřivé zobecnění, že ve skutečnosti jde o odspolečenštění divadla, o ztrátu programu. Jak příznačné jsou citace z tohoto textu o třicet let později, kdy Hořínek reflektuje dramaturgii českých divadel poloviny devadesátých let a formuluje konkrétní aspekty bulvárního divadla, jeho „výlučné zaměření na zábavu, komerčně-konzumní charakter, únik do lehkomyslnosti – ve smyslu živoření v tržní společnosti a chování, tendence ke zdrsnění, zesurovění, k vulgarizaci a pokleslosti námětů, zálibě v násilí, tématu drog, promiskuity, perverzi, pokleslost jazyka…“. Toto téma, aktuální i dnes, není samozřejmě v publikaci jediné. Další texty jsou výsostně dramaturgickými analýzami spojenými s kritickou reflexí a nástinem transcendentálních přesahů konkrétních inscenací devadesátých let, které mi, už vzhledem k vlastní autopsii, svou nezaměnitelnou stylistikou a pronikavostí dramaturgického pohledu evokují nejen mé divácké zážitky, ale inspirují mě také při pedagogické činnosti – k obraznosti a konkrétnosti akademického výkladu v rámci tématu českého divadla po roce 1989.

    JAMU, 2015. Repro archiv

    A v neposlední řadě chci přidat ještě jednu publikaci – Divadlo jako neodhozený žebřík (JAMU, Brno 2015), která je sborníkem odborných textů výjimečného teoretika Jana Roubala. Snad nebude vadit poněkud osobnější rovina (autor byl dlouhá léta mým kolegou a přítelem), ovšem v rámci zadání nemohu knihu, do které nahlížím nejen pro teoreticky přesné formulace s komentáři, které jsou nejen vyčerpávající, ale také psané květnatým a plastickým jazykem, pominout. Je pro mne inspiraci i evokaci procesu vnímání divadla v posledních pěti dekádách. Ať už šlo o studiové, alternativní divadlo, či ludický koncept dramatické hry, nebo posléze teoretické formulování autorského herectví. Pro příklad teoretické prozíravosti chci zmínit ale jinou tematickou oblast, která má v knize vlastní sekci a není s Janem Roubalem tak často připomínána. Jde o problematiku audiovizuálního záznamu divadla, kterou sledoval už od devadesátých let a postupně ve svých studiích a konferenčních příspěvcích precizoval ve smyslu „nejlepšího ze všech špatných řešení otázky, jak čelit prchavosti divadelního představení“. V jednom z textů na toto téma se zabývá heuristickým přínosem a možnostmi, které nabízí audiovizuální záznam historiografii divadla, zkoumá vztah obou médií – divadla a filmu – v souvislosti s kritickým čtením záznamu na bázi mediální komparatistiky a v neposlední řadě zmiňuje význam audiovizuálního záznamu pro divadelní kritiku a hodnocení inscenace. Audiovizuální záznam je pro Roubala „důležitou a jedinečnou příležitostí“, jak se dobrat k poznání obrazu konkrétního divadelního díla a jeho smyslu v dané době. Nepochybuji, že by v současnosti a s ohledem na audiovizuální „akceleraci“ divadla v posledním období (nejen během pandemie), kdy filmové prostředky vstupují do struktury představení často jako dominantní, či dokonce primárně a programově koncepční, Honza intenzivně tento proces reflektoval a teoreticky jasně formuloval.

    prof. PhDr. Tatjana Lazorčáková, Ph.D., Katedra divadelních a filmových studií, FF UP, Olomouc. Divadelní historička a kritička


    Komentáře k článku: Má divadelní bible (No. 68)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,