Selfie o zapomenutém Kaprovi
Filmová dokumentární opera KaprKód (Kapr Code) se rodí z mlhy a vody a neurčitého sílícího zvuku – ze zapomnění života a díla Jana Kapra, protežovaného skladatele a laureáta Stalinovy ceny, po kterém umělecky tehdy ani později pes neštěkl. Který však zapochyboval o komunistickém režimu už za měnové reformy, aby se s ním definitivně rozešel po srpnové okupaci 1968 a dožíval v ústraní své chaty nad řekou. Pokoušel se psát i experimentální hudbu, jenže málokdo o ní věděl a nikomu nechyběla. Zůstal zapomenut a to je nejspíš hlavní téma filmové operní skladby.
Kapr na osmičku kameru točil rodinné snímky, některé černobílé, jiné barevné, všechny patřičně poškrábané a technicky rozplizlé. Šest hodin dvanáct minut filmů, zazní ve zpívaném přehledu Kaprovy pozůstalosti, 150 skladeb, 12 kilogramů dopisů… Na mnoha záběrech je on sám, hodně často ve vodě, inu, Kapr. Jsou to často prehistorická selfie, na kterých se Kapr různě tváří a s odpuštěním šaškuje, jeho sebestřednost z těch záběrů jen čiší. Natáčet ho ovšem tehdy musel někdo z jeho okolí. Na styl rodinných záběrů navázala střihová poetika filmu, režisérka Lucie Králová s hned pěti kameramany nabízejí stále nové nápady, co ještě mohou ukázat, třeba i pohled do okuláru někdejších zrcadlovek se zaostřovacím krystalem. Vlastně se připomínají tematizované a emocionalizované střípky doby a hraní s nimi je jednou z hlavních estetických kvalit díla. Třeba z Kaprových filmů sestříhanou pasáž o pádech na saních a lyžích lze chápat jako filmovou grotesku i symbol jeho životních karambolů. Uvozuje ji informace o úrazu, po kterém Kapr zůstal celý život kulhajícím invalidou o holi.
Dokumentární záběry tvůrci prolínají se záběry současnými, vlastně po duchu zase trochu selfie (či dokumenty) z natáčení. A se záběry z Kaprova bytu plného krabic s jeho pozůstalostí a s detaily konkrétních předmětů, včetně notových autografů. Sekvence z natáčení pak dokládají, jak detailně se na filmu pracovalo – a z precizního výsledku je to zřejmé!
Dokument, nebo opera? Chápu Kaprův životopis jako téma dramatické skladby, o kterou jde víc než o dokument. Její osou jsou geometricky aranžovaná koncertní čísla natočená ve světlém interiéru se zpěváky v černých kostýmech. Odpovídají podobě i duchu předchozích inscenací Jiřího Adámka (Austerlitze, používají se tu obě jména). Především ryze adámkovské je ovšem libreto postavené na opakování významových a zároveň zvukomalebných písmen, slabik a slov a různých lidských zvuků, jež se rozvíjejí jako hudební motivy. Sborová interpretace zpívaného i mluveného, vše se stává specifickou vizualizovanou hudbou.
Právě jako hudebně-dramatickou skladbu poslali tvůrci své dílo do artových kin, aby zaručili technicky co nejkvalitnější poslech. Prostě chtějí, aby zazněla v „koncertní“ síni, tedy ve filmovém sále. Jako operu ji člení na předehru, osm dějství a finále. A přestávku, věnovanou rustikálním záběrům domácího zvířectva v Kaprově venkovském vyhnanství.
Poetikou KaprKód připomíná někdejší televizní opusy Jiřího Nekvasila s hudbou Josefa Berga (Evropská turistika) či Bohuslava Martinů. Připomeňme, že Nekvasil jimi ukončil marné hledání podoby televizních inscenací coby variant jevištního dění. Od padesátých let probíhaly pokusy s herci na playback trapně zastupujícími pěvecké kolegy v mylném přesvědčení, že ideál operního herectví tkví v činoherních dovednostech a ve věrohodnosti jednání – dodnes si to mnozí myslí. Kuriózní byly pokusy přenést akce do plenéru, desítky krojovaných tlustě nalíčených statistů běhaly v opeře V studni po veliké louce. Ojedinělou výjimkou byla televizní adaptace Řeckých pašijí, kterou režisér Tomáš Šimerda zasadil do poeticky nasnímané středomořské krajiny.
Mimochodem, televizní inscenace oper se už prakticky netočí nikde, i KaprKód nejspíš zůstane výjimkou. I když film alias televize je možná pro Jiřího Adámka lepším médiem než divadelní jeviště, kde nemůže realizovat tak komplikovaně provázanou skladbu, vlastně soudobé naplnění wagnerovského Gesamtkunstwerku, v němž všechno souvisí a spoluhraje se vším. Tak jsem si film výsostně užil já právě pro hudební kvality (prostříhání Kaprovy hudby s adámkovskými zvuky a pasážemi velmi působivě zkomponovanými Petrou Šuško), povýšené příběhem a vizuálem.
Pokud bychom film chápali jako dokument, pak o komunistické době nahlížené groteskně i s veškerou vážností, o době jásavých nesmyslů, době, kdy se vlivný umělecký nýmand odvážil oslovit prezidenta Zápotockého a uspěl s žádostí o milost odsouzenému R. A. Dvorskému. To jsou paradoxy, pane Vaněk! Ale také jako dokument o všech tvůrcích díla, především o Jiřím Adámkovi a o jeho uměleckém myšlení a způsobu práce.
Vážné doporučení: Zajděte na to. Je to originální a jinde nevídané a neslýchané. Dokonalé!
KaprKód (Kapr Code), dokumentární opera o rozporuplném životě pokrokového skladatele a významného komunisty Jana Kapra (1914–1988), laureáta Stalinovy ceny, později v socialistickém Československu zakázaného. Libreto Jiří Adámek (Austerlitz), hudba Jan Kapr a Petra Šuško, režie a scénář Lucie Králová, Český filharmonický sbor Brno s dirigentem Petrem Fialou, kamera Tomáš Stanek, Adam Oľha, Petr Příkaský, Jakub Halousek a Martin Řezníček, střih Adam Brothánek, zvuk Richard Müller, Michal Gábor a Petr Šoupa, produkce Martin Řezníček a Andrea Shaffer. DOCUfilm Praha & Mindset Pictures, koprodukce Česká televize a VIRUSfilm Slovakia. Česko/Slovensko, 2022, 91 minut.
Komentáře k článku: Selfie o zapomenutém Kaprovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)