Pan muzikál Arnošt Moulík
Říkali jsme mu familiárně Árný. Při každém představení měl na sobě pověstné krémové sáčko s červeným kapesníčkem. Neklamné znamení, že s tímhle dirigentem nuda nebude. Jeho tempa byla svižná, jeho revírem byl muzikál. V divadle Spirála, při představení Jesus Christ Superstar, byl orchestr ukrytý mimo jeviště, ale my už jen podle sluchu poznávali, že diriguje on. Ani jsme se nemuseli dívat do kamer. Když někam spěchal, věděli jsme, že to bude velmi rychlé představení. Ale nikdy na úkor hudby.
Setkali jsme se spolu poprvé v Teplicích koncem roku 1993. Má první sezona u zdejšího divadla byla pro místní ansámbl sezonou definitivně poslední, i když zoufalý ředitel ve snaze zvrátit nešťastný osud nasadil slavný Kabaret. Dodnes se mi vybavuje ta chvíle, kdy jsem stál na vrátnici a nadšeně si pročítal obsazení. Znal jsem z vyprávění éru karlínských muzikálů šedesátých let. Byl u všeho, co stálo za to. Několik měsíců předtím jsem ho viděl v Brně dirigovat poslední představení Reduty, aby se o pár dnů později zjevil pro změnu v legendárních Bídnících na Vinohradech. Byl pro mě velký Pan muzikál!
Na naši první společnou zkoušku ale přiběhl drobný mužík s těkavýma očkama. Večer předtím v Brně prý „mával operetu“, cestou pospíchal, aby Kabaret ještě stihl. Nikdy předtím ho nedělal, a i proto tu ztracenou teplickou vartu vzal. K člověku se přibližoval, jak to nejlépe uměl, hudbou. Zkoušky začínal oblíbenou one man show, preludoval na klavír, nořil se do muziky. Chtěl všechno a hned, protože profík má být připravený „presto“ a není čas hrát „lento“. A přesto se málokdy rozčílil nebo zlobil. Spíš překvapivě měkkým a klidným hlasem chválil. Člověka pobízel k další práci. Nedělal to okázale, ale nikdy nezapomněl dodat, že zásadně diriguje bez not.
Měl jsem štěstí v neštěstí, že zánik prvního angažmá jsem plynule nahradil úspěšným konkurzem do Jesus Christ Superstar. A zase byl Árný u toho, tak trochu jako pomyslný talisman našeho oboru. Svět orchestrálních klasiků, zakaboněných tučňáků ve fraku a rozevlátých rockerů nemohl být rozdílnější, ale na Jesusovi se tyhle světy zázračně spojily v báječnou partu. Díky triumvirátu Moulík, Preisler, Baláž vznikla kapela, o které si se vší pokorou myslím, že u nás nemá obdoby.
Roky jsem se s ním potkával, někdy ho třeba pozdravil zdálky. Vždy se v orchestřišti pohupoval, skoro tančil, svým typickým způsobem. Mohl být na svou pozici pyšný, dělat se důležitějším. Ale takový nebyl. Se vší úctou sloužil, ne však subretám nebo divadelním ředitelům, ale vždy hudebnímu divadlu.
Kolikrát přemýšlím o tom, co hudební divadlo potřebuje. Jistě, titul, talentované herce, šikovného režiséra, všehoschopného ředitele, ale především – a to se doufám nikdy nezmění – chytré a schopné muzikanty. Bez nich to zkrátka v našem oboru není ono. A vždycky se mimoděk přistihnu, že při tom myslím na něho, na Árnýho.
Patrick Fridrichovský
TyMuzikály
Komentáře k článku: Pan muzikál Arnošt Moulík
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
