Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Brána Zarázu otevřena (No. 5)
Start finálního festivalového dne se na letošním Zarázu nesl v notně odlehčeném duchu. Podobně jako v případě zlínské Bouře se o přidanou hodnotu dopolední reprízy postaralo hojně zastoupené studentské publikum, které bouřlivě reagovalo na jevištní kvas. A v podstatě se není čemu divit. Do Hradiště Uherského totiž v dostavníku, taženém menším stádem ušlechtilých koní docválal legendární pistolník a živoucí definice pozitivních dopadů alkoholové abstinence: slovutný Limonádový Joe v rozpustilé režii umělecké lodivodky činohry Jihočeského divadla České Budějovice Martiny Schlegelové.
Poměrně razantní inscenační úpravě, pod níž je kromě režisérky podepsána i zkušená dramaturgyně Iva Šulajová, se úspěšně daří eliminovat problémy dosti již obstarožní předlohy, která parodicky vychází z nejrůznějších klišé dobového literárního, respektive filmového braku. Jeho zákonitosti, primárně nutné k pochopení případné persifláže jsou dnešnímu publiku přece již vzdálené, a tak bylo nutné přistoupit k ráznému žánrovému posunu. Koňská opera je tudíž zručně transponována do reklamní estrády.
Zvolené estetice je kompletně podřízena i vizuální identita inscenace – kostýmy Anety Grňákové i scénografie Jany Špalové sice v detailech respektují jalově westernové atributy původního díla, použitá nadsázka se však už dominantně nese ve znamení šprýmů, tropených z širokého spektra marketingových strategií.
Dílčímu žánrovému posunu se nevyhnulo ani hudební a pěvecké nastudování Josefa Fojty, jenž domácí variantu country zdařile infikoval nepřeslechnutelnými slováckými prvky, jež jsou zde důležitým zdrojem emocí i zábavy. Temperamentní choreografie renomované slovenské performerky Terézie Bělčákové alias Miss Cool Cat ladně spojují zdánlivě neslučitelné vesmíry divoce západních saloonů a rozkošně peprné, evropsky šarmantní burlesky, zatímco bojové kolektivní scény Adama Mašury se labužnicky napájejí z artistické poetiky němé grotesky, a dají vyniknout enormním pohybovým schopnostem zejména mladší části místní mužské šatny. Režie navíc příkladně nakládá i s individuálními dovednostmi herců – důkazem budiž výkon Tomáše Šulaje v roli Horáce alias Hoga Foga, jenž do repertoáru slavného desperáta s ležérní přirozeností přidal i vlastní kouzelnické triky.
Hlavní pozornost je samozřejmě upřena na Jiřího Hejcmana v titulní roli, jenž ohromuje třeskutě humornou kombinací elvisovského lyrického machismu, hurvínkovské gestikulace a goťákovské dobrácké nablblosti Zdvořilého Woodyho.
Velmi dobře funguje i efektní herecký jin-jang v podobě kontrastního dua postav Tornádo Lou a Winnifred, kdy se Pavlína Hejcmanová s Kateřinou Michejdovou stávají nejen strůjkyněmi nejednoho budoucího neklidného snu, ale především pohodovou demonstrací pravdivosti dávno okřídleného rčení cherchez la femme.
Ačkoli určitě nepatřím mezi skalní fanoušky kolalokového maskota, před jeho aktuální UH formou musím smeknout svůj obstarožní baret. Z inscenace zdánlivě provozní se tu totiž překvapivě vyloupl do posledního detailu promyšlený skvost. Slastně mručím. Jako Derida!
Dokončení záhy!
Komentáře k článku: Brána Zarázu otevřena (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Narozdíl od KlariNa
jsem velkým příznivcem Limonádového Joea, především tedy filmové verze, jež mne pobaví kdykoli ji vidím (a že už těch zhlédnutí v TV a dokonce i v biografu nebylo málo). Viděl jsem jen dvě divadelní zpracování Milanem Schejbalem – v Divadle ABC a v Příbrami – a obě mě taky potěšily. Stejně jako uherskohradišťská varianta Martiny Schlegelové a Ivy Šulajové.
Limonádník vždy strhne herecký soubor jasným, srozumitelným humorem a břitkou, chytrou nadsázkou, typicky českou – pitoreskní – satirou pokleslých žánrů, zde westernů. (Obdobné filmy s touto „českou“ nadsázkou, jsou – a mám je rád – například Kdo chce zabít Jessii, Adéla ještě nevečeřela, anebo Mlýny – parodie komiksů, rodokapsů a chandlerovek. Anebo Suchého Člověk z půdy…) Má-li soubor vhodné hlavní představitele – a to v UH mají -, není čeho se jako divák ani ředitel divadla obávat. Je to vždy kasaštyk.
Pro mě je v každém zpracování důležitá Tornádo Lou a zde musím po klariNovsku smeknout před Pavlínou Hejcmanovou, která se nebála pikantních póz a poloh ani před -náctiletým publikem. Hrála s vervou a naplno. S presleyovským Joem jsem se trochu trápil, ale díky dostatečnému nadhledu jeho představitele Jiřího Hejcmana i koncepce celé inscenace jsem jej nakonec přijal. Potěšily mne i minisituace (mizanscény) v druhém či třetím plánu, kdy se v centru dění ocitli jeden, dva či tři ústřední představitelé, ale divák mohl sledovat i vedlejší dvojice či trojice v jejich porůznu rozehrávaných a důsledně dohrávaných akcích. Skvělé bylo hudební zpracování, aranže a úpravy a taky poměrně dlouhá úvodní pistolnická bitka s mnoha převrácenými stolky a židlemi, již si všichni aktéři náramně uživali.
Snad jen slibované hry s reklamou (inscenace má podtitul „reklamní estráda“) mohlo být po razantním úvodním vstupu pana Kolaloka víc či mohly být průraznější, aktuálnější (na mysl mě přišly reklamní vsuvky komerčních televizí). Ale to je jen má vize a představa, nemíním ji nikomu – ani tvůrcům – vnucovat.
Milé, po ránu osvěžující představení, vhodné i pro večerní povyražení.
08.02.2023 (3.44), Trvalý odkaz komentáře,
,