Učený z nebe nespadl
Je cennější dobře zvládnutá divadelní hra řekněme oddechovějšího typu (nemám na mysli vyložený škvár), nebo ambiciózní kus, který ale vyznívá tak trochu do ztracena, nebo je to rovnou promarněná šance? Záleží to do velké míry na tom, zda je onen profi kousek doopravdy jen a jen řehtačka a nakolik je pokus o tvůrčí počin pouhopouhé nic než šlápnutí vedle. A nakonec i ta šlápnutí mohou mít přece občas něco do sebe, no ne? Že by už samotná ambice cosi podstatného říci, jakkoli zpatlaný byl její výsledek, měla automaticky navrch nad dutou řemeslností, ve které jakkoli brilantně v posledku o nic podstatného nejde? Anebo že by myšlenka nemyšlenka šlo v divadle nakonec vždy o to jak, a nikoli co, protože vše už tu tak nějak bylo, a pokud ono jak pokulhává, tak ani geniální předloha a nasazení souboru představení nezachrání? Obávám se, že právě to je příklad představení Benjamenta v pražské MeetFactory. Zdramatizovat téměř sto let starý text Roberta Walsera Jakob von Gunten byl bezesporu skvělý nápad. Během života ne příliš známý německý spisovatel, už tehdy však obdivovaný Hessem i Kafkou, je ve svém románu-deníku o Jakobově pobývání v ústavu Benjamenta přes odstup jednoho století stále aktuální. Dobře situovaný Jakob, v představení dívka Jana (Anita Krausová), se rozhodl/a vstoupit do ústavu, aby se postavil/a na vlastní nohy a unikla prodejnému a individualizovanému světu. Touha po očištění se ovšem v ústavu střetává s institucionální mašinérií, která ruku v ruce s purismem vnucuje vyprázdněnou bezmyšlenkovitost, protože myslet znamená odporovat. Jedinec kontra systém po x-té a zase trochu jinak. Výchozí situace představení skýtá plno možností, co dál, ovšem dál se už bohužel nestane téměř nic. Pokud nebereme v úvahu množství víceméně nenavazujících scének ilustrujících to, jak je ústav rigidní, nudný, studený a založený na nesmyslném biflování, což jsme všechno správně odtušili už po prvních pěti minutách. Scénky omílají charakteristiky již jednou naznačené a mimo to jsou zbytečně doslovné. Režisérka Lucie Ferencová se sice zdatně vyhýbá tomu, zploštit ústav do pouhé karikatury osvícené tyranie, hlavní učitelka i chovanci zůstávají přízrační podobně jako Walserova próza, ale na rozdíl od ní také matní a jaksi dvourozměrní podobně jako jejich touhy, motivace nebo vnitřní vývoj. Hra sympaticky osciluje mezi vážností a humorem, méně podařeně už mezi pokusem říci cosi zásadního o společnosti a ochotnickým pokusem o animaci internátní školy. Ochotnicky působí také periodicky se vyskytující komentář hlavní hrdinky o tom, co se v ústavu děje, následovaný příslušnou ilustrační scénkou. Najednou jako bychom byli na přehrávkách DAMU a v tu chvíli je také pečlivě budovaný pokus o závažnost ten tam. Je třeba dodat, že kromě čestných bodů za odvahu k nelíbivému inscenování originální prózy představení těží i z vhodně zvolených hereckých typů. Strhující je především krajkový éterický zjev (nikoli výkon) Jany Kozubkové jako lyrické i přísné internátní učitelky a Jindřišky Křivánkové jako nejbližší přítelkyně hlavní hrdinky.
Převažuje ovšem rozpačitost. Chvályhodné odhodlání jít proti proudu a nehrát na jistotu k silnému představení prostě nestačí.
Komentáře k článku: Učený z nebe nespadl
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
