Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Jaký kraj, takové příběhy

    Trefit se do vkusu regionálního diváka, zvláště jste-li jediným profesionálním divadlem široko daleko, je mnohdy nadlidský úkol. Své o tom ví Divadlo Šumperk, které se po sedmdesáté sezoně a covidové pomlce snaží nabrat nový vítr do plachet, navzdory velmi skromným existenčním podmínkám a potýkání se s odchody herců, kteří zde začínají svou kariéru, ale velmi brzy putují dál. Aktuální sezonu zahájili diváckou tutovkou Bylo nás pět, v prosinci uvedli McDonaghova Mrzáka inishmaanského a nejnověji původní hru Tomáše Syrovátky Šumperák (is not dead).

    Kateřina Höferová navrhla pro inscenaci Jaromíra Janečka scénu představující průřez prvním patrem legendárního šumperáku, na jevišti se pro komplexní představu objeví i architektonický model stavby (vlevo) FOTO PAVEL NESVADBA

    Lidově o lidovce

    Šumperák v režii Jaromíra Janečka je doslova „lidovka“, retro komedie, která si název i téma vypůjčila od slavného typu rodinného domku, vytvořeného ve druhé polovině šedesátých let šumperským rezidentem, architektem samoukem Josefem Vaňkem. Šumperák měl reprezentovat levné bydlení dostupné pro každého socialistického člověka a jako takový si užil svůj díl slávy, ale jeho existenci provázela též závist, pohrdání a odsudky. Ačkoli na název zdejší divadlo místní patrně naláká, v okolí Šumperka se takových domů paradoxně vyskytuje poskrovnu. V různých variantách se naopak objevují jinde po republice. Dokonce ani samotný Vaněk pro svou rodinu tzv. rodinný dům typu V alias zmačkanou krabici nepostavil.

    V Syrovátkově hře však o samotný šumperák tolik nejde. Dům tvoří spíše kulisu pro vztahovou rodinnou komedii na věčné téma problémů s bydlením a z nich plynoucího nedostatku soukromí ve vícegenerační domácnosti. Vypravěčem příběhu se stává dospívající Richard, jehož rodiče se právě rozhodli stavět. Sledujeme stavbu šumperáku a následné peripetie a bláznivé situace, způsobené nejen mnoha architektonickými nedokonalostmi příbytku, ale též častými návštěvami potrhlých sousedů či přistěhováním Richardovy přítelkyně do už tak stísněné domácnosti. Čas plyne, syn mezitím vystuduje architekturu a barákem, který mu podle něj ničí život, pohrdá. Teprve po roce 1989 poznává, že šumperák není zas až tak marný – vždyť podobný typ domu navrhl i slavný brazilský architekt Oscar Niemeyer. Nadto se dodatečně dokáže vcítit do stavařského zápalu svého otce, takže situace, která kdysi vedla k rozkolu v rodině, končí happy endem.

    S historií i některými technickými podrobnostmi šumperáku diváky seznamují scény, v nichž Richard natáčí rozhlasovou reportáž o tomto fenoménu. Více se pak lze dozvědět v programu. Třeba i to, že Vaněk byl nařčen z plagiátorství (dům stejného typu, tzv. litovelák, vymyslel krátce před ním Vladimír Kalivoda).

    Inscenace Jaromíra Janečka se odehrává v poměrně realistických kulisách prvního patra šumperáku a konverzačním herectvím i pregnantními mizanscénami trochu připomíná někdejší televizní inscenace. Herci se snaží si po vlastní linii tak trochu zařádit, přičemž občas ztrácejí ze zřetele kontinuitu příběhu i postav, takže se inscenace rozpadá na jednotlivé komické situace. Režie navíc místy klade hercům překážky jako například přidanou úvodní pasáž, v níž má otec neopodstatněně předstoupit před občany – tedy diváky – a vést přednášku o stavbě šumperáku. Přesto si tento nabručený, leč pracovitý dědek postupně získává největší sympatie, neboť působí v interpretaci svérázného Petra Komínka velice autenticky.

    Jako celek lze Šumperák vnímat pragmaticky jako provozní titul s lokálním zaměřením, který má šanci u místních zabodovat.

    Mrzák Billy (Ondřej Král) se zakouká do drzé krásky Heleny (Eliška Navrátilová) FOTO PAVEL NESVADBA

    Drsný kraj, drsní lidé

    Mnohem ambicióznější je inscenace hry irského dramatika Martina McDonagha Mrzák inishmaanský v režii Adama Doležala. První díl tzv. Aranské trilogie byl u nás od roku 2002 uveden celkem dvanáctkrát. McDonagh tu pracuje se stylizovanou podobou jazyka irského zapadákova a detailně vykresluje svérázný naturel místních lidí a drsné životní podmínky, v nichž musí žít. Lehce sladkobolný příběh osiřelého mrzáka Billyho mu umožňuje ukázat, že tito na první pohled blázniví, podivní či krutí venkované jsou ve skutečnosti citliví lidé, kteří denně bojují o přežití a mají srdce na pravém místě. Téma má podle autora ještě více podtrhnout projekce záběrů z kvazi dokumentu Roberta J. Flahertyho Muž z Aranu, natáčeného v nehostinné krajině irských ostrovů. A nebyl by to McDonagh, aby do celkem jednoduchého příběhu nezapletl řadu bizarních momentů a černohumorných gagů a nevybavil jej vtipnými, mnohdy hodně drsně vyznívajícími dialogy.

    A ve stejném duchu pracoval s místními herci režisér Adam Doležal. Obskurnost textu je ještě umocněna kontrastem až bláznivé nadsázky ve ztvárnění některých postav s naturalistickými detaily ve výpravě i některých akcích (Bartley si nekonečně dlouho vybírá bonbony, v jedné chvíli dojde k rozbití celého plata vajíček). Nehostinný charakter chudého irského venkova dobře zpřítomňuje jednoduchá dřevěná lehce přestavitelná scéna Kateřiny Baranowské, jež dává vyniknout nostalgickým černobílým filmovým záběrům promítaným na horizontu.

    Herci se s postavami vesměs vyrovnali mnohem lépe než v Šumperáku, jejich hrdinové působí pravdivě a mnohdy až dojemně. Ondřej Král nezdůrazňuje handicap titulní postavy. Ačkoli má jeho Billy očividně pochroumanou levou ruku a nohu, pohybuje se celkem bez potíží, jen trochu kulhá. Jeví se jako citlivý mladík naplněný touhou, která přesahuje hranice zapomenutého místa, kde žije. V jeho charakteru se výrazně snoubí tíživý smutek s houževnatostí, touhou po vzdělání a „překročení svého stínu“. I v této inscenaci je dobře zapamatovatelný Petr Komínek, jehož stále opilá devadesátiletá Máti je doslova kouzelná. Billyho tetičky jsou ve ztvárnění Olgy Kaštické a Dany Růžičkové snad až příliš potrhlé; kráska Susan, do níž se hlavní hrdina zakouká, v podání Elišky Navrátilové zase neskutečně humpolácká a vzteklá, což se manifestuje například ve scéně, v níž s gustem rozbíjí syrová vajíčka o hlavu svého doprovodu.

    Je patrné, že se šumperská dramaturgie snaží pro své diváky vytvořit dostatečně pestrou divadelní nabídku. Inscenace původní české hry na lokální téma možná trochu zbytečně sklouzla k přímočaré zábavě, zato oblíbenému McDonaghovu titulu se dostalo adekvátní inscenační péče.

    Divadlo Šumperk – Tomáš Syrovátka: Šumperák (is not dead). Režie Jaromír Janeček, scéna a kostýmy Kateřina Höferová, dramaturgie Michael Sodomka, pohybová spolupráce Zuzana Kašíková. Premiéra 28. ledna 2023 (psáno z reprízy 1. února).

    Divadlo Šumperk – Martin McDonagh: Mrzák inishmaanský. Překlad Ondřej Pilný, režie Adam Doležal, dramaturgie Michael Sodomka, scéna a kostýmy Kateřina Baranowska. Premiéra 3. prosince 2022 (psáno z reprízy 2. února) 2023.


    Komentáře k článku: Jaký kraj, takové příběhy

    1. František Sutorý

      Avatar

      Půvabem divadla
      (na rozdíl od filmu) je to, že každé představení je trochu jiné. Např. v kusu Mrzák inishmaanský jsem stejně jako paní Soprová viděl skvělého představitele Billyho. Ovšem v představení, na kterém jsem byl já, jsem neviděl „až příliš potrhlé“ Billyho tetičky. Já viděl herecký koncert paní Růžičkové a paní Kaštické. Já viděl postavy pravdivé, které dokážou čelit životním podmínkám, které na zmíněnému Inishmaanu mají. A divákovi dokáží předat i kus legrace.
      A „kráska“ Susan? Tam se představení, která jsme viděli, hodně odlišovala. Já opravdu neviděl holku „neskutečně humpoláckou a vzteklou“, ale viděl jsem děvče, které se prostě nedá, které se dokáže o sebe postarat a dokáže být potřebně rázné. Já vyrůstal na vesnici a takové holky si pamatuju! A věřte, že rozbitá vejce na čepici nejsou ještě to nejhorší. A přesto jsme o ně stáli! Já viděl pravdivou Susan. Navíc s kouzlem, kterému Eliška Navrátilová dovolila neočekávaně vykouknout na konci představení, kdy Susan mluví s Billym. Její opatrné přijetí nabídky bylo perfektní. Stále to byla „drsňačka“ Susan, a přesto se ukázala laskavost a touha dívčího srdce. Já si myslím, že tohle se herečce opravdu moc povedlo.
      Ano, mně se to představení taky moc líbilo. Na Šumperák teprve půjdu. Tak uvidím.

      22.03.2023 (21.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,