Divadelní noviny >

Veronika Kubařová: Julie jako křehké holoubátko mi je cizí

Ve čtyřiadvaceti letech má za sebou už pěknou řádku filmů a televizních inscenací kritikou vesměs chválených. Také si užila své s bulvárem, který ji nijak nešetřil, když pracovní vztah s režisérem Karlem Janákem proměnila v osobní. Na novináře Veronika Kubařová přesto nezanevřela. Hovoří otevřeně, živě a rychle. Má smysl pro humor, a i když se sama označuje za intuitivní herečku, hodně nad věcmi přemýšlí. Uznání divadelní veřejnosti si teď vysloužila rolí Catherine v dramatu Davida Auburna Důkaz, kde hraje geniální mladou matematičku.

Jak jste na tom tedy byla ve škole s matematikou?

Musím říct, že ne úplně dobře. Dost jsem se musela snažit, abych měla alespoň průměrné známky. Ne že bych propadala, ale rovnice rozhodně nebyly moje hobby.

Důkaz samozřejmě není o matematice, ale přece jen s tou „vysokou“ matematikou jste se musela nějak seznámit.

Měli jsme sezení právě s takovým „vysokým“ matematikem. Strávili jsme s ním celou jednu zkoušku, kdy nám vysvětloval některé postupy a vlastně jak funguje celý ten matematický svět včetně toho, jak je jejich profese ovlivňuje. To byl můj nejsilnější inspirační zdroj. Nešlo jen o informace, ale i to, jak ten člověk mluvil, jaká dělal gesta… Choval se k matematice důvěrně jako k vlastnímu, milovanému dítěti. Když odcházel, vypadl mu z kapsy, malý, zářivě růžový hřebínek a my jsme trochu užasli, jak hřebínek souvisí s filosofií matematiky. Když si našeho úžasu povšiml, vysvětlil nám, že jím vždycky ráno češe dceru, než ji odvede do školky. Oddychli jsme si, že i matematik je pořád jenom člověk. A také mi pomáhala sestra, která studuje ekonomku. Ta dokonce objevila v textu chybu, které si nikdo dříve nevšiml.

Narodila jste se v Rakovníku, městě s vyhlášeným ochotnickým souborem Tyl. Hrála jste v něm?

Moje maminka pochází z amatérské loutkářské rodiny a sama vystudovala loutkárnu na DAMU. Po ní jsem tedy měla k divadlu blízko a pochopitelně ve třinácti, čtrnácti letech jsem v Tylovi hrála. A dokonce jsem s ním vystupovala i na jevišti divadla v Mladé Boleslavi. Hodně jsem se zde naučila a moc ráda na tu dobu vzpomínám.

V patnácti letech jste přišla do Prahy, bydlela jste na internátě a za rodinou jste mohla maximálně na víkend. Bylo to těžké?

Vůbec jsem si nedovedla představit, co takové studium obnáší. Byla jsem do té doby dost nesamostatná a také mi hodně scházel kontakt s rodinou. Navíc jsem nastoupila na školu po povodních a to jezdily samé XB, X18, v Praze jsem se vůbec nevyznala, nikoho jsem neznala, takže jsem se dost nabrečela. V rozhodující chvíli mě podrželi rodiče, kteří z toho byli možná nešťastnější než já. Zpětně jsem ráda, že jsem ten krok k samostatnosti udělala a naučila se rozhodovat sama, protože to je důležitá vlastnost i v herectví.

Nový požadavek: nehrejte!

Vaši spolužáci byli třeba Matouš Ruml, Štěpán Benoni – byli jste dobrá parta, nebo spíše individualisti?

Myslím, že se u nás v ročníku sešla dobrá parta individualistů.

Ovlivnili vás vaši pedagogové František Laurin a Johanna Tesařová?

Určitě. Ukázali nám dva přístupy – režijní a herecký. Zatímco u pana profesora Laurina jsme často plnili jeho precizní představu, u paní Tesařové jsme se snažili jít – i když ne třeba úplně dobře – vlastní cestou. A čeho si zvlášť cením, je to, že nás pan profesor učil divadelní etice. Ne všichni mladí si vždycky stačili uvědomit – teď vypadám jako nějaká stará bába, ale považuju to za důležité – že naše povolání má také nějaké etické rozměry.

Absolvovala jste v Suchého Kytici, zpíváte v Semaforu. Poněkud překvapivě swing.

Na škole jsem se pohybovala v nepěvecké kategorii. Pedagogové mi vždycky říkali, že sice moc zpívat neumím, ale že to umím dobře zahrát. To, že zpívám swing, není pro mě vědomá kategorie, spíše takové přirozené vyplynutí mého hlasu.

Jiří Suchý si vás díky tomu absolventskému představení vybral.

Hrála jsem v Kytici Dorničku a Jiří Datel Novotný, který inscenaci režíroval, pozval na premiéru nejen Jiřího Suchého, ale i Jitku Molavcovou, Dádu Patrasovou a další, kteří v původní Kytici hráli. Po představení za mnou přišel Vladimír Hrabánek a zeptal se mě, jestli bych nechtěla hrát v Semaforu. Měla se totiž znovu inscenovat Kytice. Byla jsem samozřejmě nadšená, ale ještě před Dorničkou mě čekala inscenace Sekty.

Jaké bylo setkání s Jiřím Suchým na jevišti?

Pro mě překvapivé. Už když nás režíroval Jiří Datel Novotný, setkali jsme se s pro nás novým přístupem k herecké práci. Většina připomínek totiž zněla: Nehraj! Teď si představte, že na konzervatoři pilně studujete herectví, a najednou uslyšíte takovýto požadavek – nehrajte! V první chvílit to mozek není schopen nikam zařadit. Autorské divadlo má samozřejmě své zákonitosti a když ho člověk nedělá jako součást autorského souboru, tak si s tím nevíte rady. Ale postupně, jak inscenace vzniká, začínáte chápat: Být v situaci, nic nevytvářet, všímat si ostatních, nechat na sebe působit fantastický Suchého humor. Suchý mi také stále zdůrazňoval, že herec musí být uvěřitelný. To pro mne bylo moc důležité a pomohlo mi to i v práci před kamerou. Velké problémy mi zpočátku dělala i technika takovéhoto herectví a dlouho, dlouho jsem se s ní prala. Člověk se musí naučit tlumočit básnické slovo, jako by jej napsal sám. Stejně zásadní ovšem pro mě bylo i setkání s Jitkou Molavcovou, s fenomenální komediální herečkou a skvělým člověkem.

Mám ráda výzvy

Kupodivu jste ale nezůstala v Praze a nastoupila jste do Městského divadla v Mladé Boleslavi.

Absolventská Kytice mi přinesla řadu příležitostí. Díky ní jsem dostala roli u Zdeňka Trošky v Nejkrásnější hádance i angažmá v Boleslavi. Boleslavské divadlo bylo moje velké životní štěstí a jsem moc ráda, že jsem zde mohla začínat a učit se tu hrát.

Setkala jste se v Boleslavi s režisérem, který měl pro váš herecký vývoj zásadní význam?

Výhodou je, že zde pracují domácí režiséři i řada hostů, takže škála jednotlivých režijních přístupu je opravdu bohatá. Ale nejzásadnější pro mě byl Pavel Khek, což bylo jistě dáno i rolí Markétky v Goethově Faustovi. Práce s ním je velice intenzivní, člověk má pocit, že je snad v nějaké Brookově dílně; zkouší se zde nově, jinak, ale zároveň řemeslně poctivě.

Taky jste ovšem hrála vysněnou roli mnoha mladých hereček, Julii.

Ano, a teď ji mám s Jakubem Špalkem v Divadle v Celetné zkoušet znovu. Beru to jako druhou šanci, protože mám pocit, že v Boleslavi jsem roli neodvedla dobře.

Nepramení ten pocit spíše z toho, že nebyla jednoznačně přijata?

Pro mě je nejdůležitější, aby v každé hře všechno, co tam postavy dělají a říkají, bylo uvěřitelné pro mě i pro diváka. Role musí být podložena maximálním množstvím uvěřitelných emocí, gest a do detailu promyšlených kroků. A představa Julie jako takového naivního, křehkého holoubátka mi byla zcela cizí. Zdálo se mi, že je daleko větší bojovnicí, větší než Romeo. Takže jsem ji pojala jako tu v jejich vztahu ráznější, rozhodnější, energičtější. Příčila se mi představa nyjící víly na balkoně, krásné princezny z pohádky. A u části tradičnějších diváků jsem se svým pojetím narazila.

Takový problém asi u inscenace Dědeček automobil nenastal.

Roli Nanette jsem hrála strašně ráda už proto, že mi vyhovuje střídat drama s humorem. Nehledě na to, že to pro mě byl další úkol jako pro zpěvačku. Přestože zpěvačkou prostě nejsem a píseň, kterou tam mám, zpívá Petra Janů. To mě docela vyděsilo. Nakonec z toho vznikla veliká legrace, navzdory tomu, že nikdo ze souboru není zpěvák nebo tanečník, takže občas jsme se tam plácali jeden přes druhého. Diváci se ovšem výborně baví a do Mladé Boleslavi tenhle titul patří jako určité poselství právě tomuhle automobilovému městu.

Tančíte a zpíváte ovšem také v Panu Kaplanovi v Divadle ABC.

Tady byla pro mě největším problémem basa. Zavolal mi Petr Svojtka, že se mnou počítají na záskok a ptal se mě, jestli hraju na kontrabas; přiznala jsem, že nic podobného jsem ani nedržela v ruce, ale že mám ráda podobné výzvy. Slíbila jsem, že se na basu hrát naučím. Zpěv a choreografie pak už byly ten nejmenší problém.

Po třech letech v Boleslavi jste dostala nabídku do Městských divadel pražských. Byla jste hned rozhodnutá ji přijmout?

Když mi Petr Svojtka nabídl spolupráci, byla jsem samozřejmě nadšená. Na internátě jsem bydlela v Dittrichově ulici a jak jsem měla večer volno, už jsem byla v Divadle ABC. Když se řeklo divadlo, představila jsem si Ábíčko. Dívala jsem se na zdejší herce a říkala jsem si, jak bych byla šťastná, kdybych si s nimi mohla třeba jen jednou zahrát. Zároveň jsem si ale uvědomovala, že nemám ani ten nejmenší důvod z Boleslavi odejít. Mám skvělé kolegy, kterých si vážím, krásné role, pěkný repertoár, a tak jsem chtěla v MDP jen hostovat. Jenomže ředitel Ondřej Zajíc a Petr Svojtka potřebovali mladou herečku do stálého angažmá. Dlouho jsem všechno zvažovala, radila se, a nakonec se rozhodla, že ten krok risknu. Nevěděla jsem samozřejmě, jestli nebudu nakonec litovat, ale teď si myslím, že jsem se rozhodla správně. Nostalgický vztah k boleslavskému divadlu mám pořád, je to taková moje adoptivní rodina a kdykoliv by chtěli, abych tam hrála, budu ráda.

V čem je vám blízký umělecký program Městských divadel pražských?

Respektuji zaměření městského divadla s jeho širokým žánrovým spektrem. Osobně nejsem vyhraněná na určitý typ divadla, nebaví mě jen jedna cesta.

Takže třeba do Divadla Komedie byste nešla?

Jejich inscenace se mi líbí moc, ale já jsem Blíženec – a i když do toho nechci tahat znamení – mám ráda změnu a pestrost. Určitě bych mohla hrát v divadle s takto vyhraněnou poetikou, ale zatím mám pocit, že jsem ještě pořád ve škole, stále je se co učit a já bych se ráda naučila všechno. Na jedné straně mě baví Mayenburg (Perplex) a na druhé …

Třeba ta Julie.

Ano, ale Julie nebyla moje vysněná role. Asi jsem nějak tušila, že se mi nepovede.

A máte nějakou vysněnou roli?

Mám, i když mi všichni říkají, že na tu si budu muset ještě hodně let počkat. Je to markýza de Merteuil z Nebezpečných vztahů.

Politici mě baví

Když jste nastupovala do Mladé Boleslavi, dostala jste nabídku na hlavní roli v seriálu Ošklivka Katka, kterou jste nepřijala. Proč?

Nerada o tom mluvím, ale snad pomůže i někomu jinému, když vysvětlím, jak jsem o tom uvažovala. Tehdy jsem zvažovala, co bude pro můj další profesní život důležité, kde se víc naučím. Nevěděla jsem, co by třeba pro mě znamenala všechna ta medializace a popularita, která se kolem seriálu nutně musí roztáčet. Jistěže finančně byla ta práce zajímavá, ale já jsem věřila, že ta obtížnější cesta, kterou jsem si vybrala – a nemohla jsem vědět, jak v divadle dopadnu – bude pro mě přínosnější. Tím se vůbec nevymezuji vůči těm, kdo se rozhodnou pro seriál, mluvím jen o tom, co bylo lepší pro mě.

Překvapilo mě také, že prý ráda sledujete politické diskuse v televizi.

I když už mám na ně méně času, politici mě prostě zajímají coby postavy těch svých zákulisních her. Baví mě sledovat, jak se naučeně tváří, jak intonují nebo reagují i beze slov. V herectví je také důležitá nonverbální komunikace a já ráda nahlížím za tu masku, kterou na pohled nehnutě na veřejnosti nosí. V politice se neorientuju, samozřejmě jsou věci, které ve mně také vzbuzují emoce, ale vždycky si řeknu, že tomu nerozumím a nemůžu věci nijak ovlivnit. Vím, že se trochu vymlouvám, je to ale takové moje alibi, abych si uchovala psychickou pohodu.

A ještě pořád se odreagováváte kreslením karikatur?

Teď se právě chystám k Vánocům nakreslit velký obraz, portrét naší rodiny. Naposledy jsem kreslila přání pro Naďu Konvalinkovou k narozeninám, náš portrét z inscenace, kterou jsme dělali ve Viole. Jinak teď kreslím spíš na rohy scénářů.

Ale zvláštní jsou právě ty karikatury…

Když jsme se učili o japonském umění, ať už divadelním nebo výtvarném, tak na něm bylo fascinující, jak do krátkého, malého úseku dokáže vtělit celou obrovskou myšlenku. A podobně je na tom karikatura, navíc ovšem s humorem. Pár tahy se musí vyjádřit podstata toho člověka. Geniální karikaturisti to umějí během vteřiny. Já takhle daleko samozřejmě nejsem. Gumuju a gumuju a snažím se najít to podstatné, co dělá toho člověka tím, čím je. Když se mi karikatura povede, mám pocit, že jsem toho člověka víc poznala.

Máte za sebou už slušnou řadu filmů. Zajímaly by mne tři, které podle mého názoru znamenají pro vás vždycky určitý posun. První jsou samozřejmě Rafťáci. Sešla jste se zde s idoly mladé generace, Jiřím Mádlem a Vojtou Kotkem. Cítila jste tedy Rafťáky jako generační film?

Ne, pro mě to byla herecká práce před kamerou, kterou jsem se musela učit. Ale také jsem se poprvé setkala s mediálním ohlasem a se vším, co k natáčení patří. Třeba i večerní párty. Nahlídla jsem do zákulisí, které jsem neznala. Generačně jsem Rafťáky necítila také proto, že jsem sama byla už někde jinde.

Znamenaly Ženy v pokušení nějaký posun?

Tenhle film byl pro mě snad ještě těžší než Rafťáci. Tam už na mě mělo být trochu víc vidět, tady jsem se měla postavit vedle takových hereček, jako je Eliška Balzerová a Lenka Vlasáková. Byla jsem tak nervózní, že si mě režisér Jiří Vejdělek musel vzít stranou a přesvědčit mě, abych se od všeho oprostila a hrála. A na dotočné jsme si s oběma dámami říkaly, že bychom si takovou rodinu, jakou jsme hrály ve filmu, dovedly představit i ve skutečnosti. Tak takovým obloukem jsem zde prošla.

Byla vám postava Laury blízká?

Docela ano. S jejími ekologickými názory hodně souhlasím. Samozřejmě její řešení vztahových situací mi blízké nebylo. Složitě jsme proto museli hledat způsob, jak ji přiblížit divákovi, protože by mohla vyjít jako postava zcela nesympatická.

Třetí jsou samozřejmě Lidice. Co jste o jejich historii věděla?

Upřímně, skoro nic. Je to sice smutné, ale je to tak. Když jsem slyšela, že se film bude točit, připadalo mi to jako výborný námět. Jde o velké české téma, které má co říct i světu. Nakonec jsem do filmu přišla ze dne na den, takže jsem si ani nestačila kromě scénáře něco přečíst. Ale ten příběh je tak strhující, že snad ani není nic dalšího potřeba.

Když někdo hraje v takovém filmu, jako jsou Lidice, asi si musí položit otázku, jak by se v podobné situaci zachoval sám.

Nad tím jsem hodně přemýšlela a vůbec si nejsem jistá. Když si totiž představím, jak by třeba zacházeli s mou rodinou, se sousedy, jaký by to mohlo mít dopad, tak nevím, jestli bych byla taková hrdinka. Občas se bojím, že třeba ani ne. Ale hrdinství obdivuju. Sama nesnáším nespravedlnost, a když k ní dojde, jsem ochotná jít se prát.

S Lidicemi souvisí atentát na Heydricha, který dodnes mnozí odmítají.

Svůj význam určitě měl, ale samozřejmě si uvědomuju ty strašné důsledky. Kdyby si ovšem člověk nechal šlapat na hlavu pořád, skončí zašlapaný pod zemí. Má to prostě své pro a proti. Nedokážu jednoznačně říct ano či ne. Asi mě ovlivnila maminka, která vždycky říkala, že každá mince má dvě strany. V takhle citlivých věcech pak nejsem schopná se přiklonit na jednu stranu.

Překvapilo vás, že Lidice mají takový divácký úspěch?

Nějak jsem to tušila. Ne pro ten film, ale pro to téma. Je to taková jizva v naší historii, a pak hodně lidí, stejně jako já, ví, jak celá tragédie vznikla, ale vůbec nezná zákulisí. Přitom je hodně lidí, kteří se bojí, že by ten film neustáli. Je to prostě téma, které se dotkne každého, mladších i starších.

Jak pracujete na roli?

Jsem hodně intuitivní a není to se mnou vždycky úplně snadné. Jak už jsem říkala, pro mě je nejdůležitější uvěřitelnost té postavy. Takže si nejdřív rolí procházím hodně opatrně, našlapuju po špičkách a věci, které se dějí, se dějí hlavně ve mně. Pak přijde ovšem ten moment, kdy mi režisér řekne, že je pěkné, co si tam prožívám, ale bylo by dobré, kdyby to bylo také vidět navenek. To je můj věčný problém. Petr Svojtka tomu hezky říká: hledáme mirka. Jak najít tu správnou míru. V první řadě se snažím přes sebe, přes své pocity, přes svá pozorování, přes nové vjemy dojít k nějakému výsledku. Když už se ve všem utápím, tak někdy použiju i psychologický přístup. Řeknu si, co je pro postavu nejdůležitější, nebo si i napíšu nějaké heslo, třeba i abstraktní. Někdy používám i to, co jsem se naučila s Pavlem Khekem při Markétce, kdy jsme k ní hledali živel, rostlinu, zvíře a barvu. Třeba jen jedna z těch kategorií člověku něco hodí, co dokonce časem opustí, ale dá té postavě nějaký nadpis, který ji nějak určuje. Ale různí se to podle rolí a podle přístupu režiséra. Přitom se člověk nemůže pohybovat jen v těch zvířatech, živlech a barvách, protože pak ztratí kontakt s tím lidským tvorem. Tak nemůžu postupovat do nekonečna, spíš mi to pomáhá udělat postavu plastickou.

Jak se vyrovnáváte s mimořádně emocionálními situacemi?

Hodně silně je prožívám, občas mám sklony se v nich utápět. Třeba po natáčení výslechové scény v Lidicích jsem si musela doma pustit něco hodně veselého, abych ty emoce vytěsnila. Jinak bych se totiž zbláznila. Naučila jsem se, jak vystoupit z role, fyzicky opustit tu postavu a jít si dál vlastní cestou. Nemůžu prostě s sebou táhnout dál prožitek, který není můj a je uměle vytvořený. Zatím se mi to vždycky podařilo.

Až do krve

Veronika Kubařová, řečená Kubařka nebo taky Veru či Veruna, přišla do mladoboleslavského divadla s úsměvem od ucha k uchu. A trochu jako ucho. Jako první jsem jí dal malinkou roli prostitutky a většina herectví spočívala v ukazování stehen. S grácií to zvládla, i když důsledně trvala na tom, abych její postavu neoslovoval k…, nýbrž kurtizána. Za odměnu jsem jí v příští inscenaci udělil minutový výstup na samotném konci tříhodinové grotesky – musela hrát devadesátiletou stařenu. Asi si myslela, že jsem se zbláznil. I přes tyto lahůdky – když jsem za ní přišel potřetí s tím, že pokud mi slíbí, že bude makat, jak ještě nikdy nemakala, tak jí něco prozradím – mi suverénně řekla ano. Za ten slib jsem jí nabídl roli Markétky ve Faustovi. Možná se trochu vyděsila, ale slovo dodržela. Dva měsíce pro ni neexistovalo nic jiného než zkoušení. Čtyřiadvacet hodin denně dřela verše, učila se na hudební nástroje, k roli přistoupila s totální oddaností a doslova každou zkouškou učinila obrovský krok kupředu. Pamatuji se, jak měla do masa rozedřené nohy, přes noc se jí udělaly strupy, které však během prvních deseti minut ranní zkoušky praskly a Veruna nechávala na bílém baletizolu krvavé šmouhy, které vzápětí vlastním tělem vytírala. Nepolevila ani na vteřinu. Předvedla styl práce, jenž v českém divadle není zcela běžný – uvědomila si, že pouze „hloubkový ponor“ jí umožní dotek s tou Markétou, kterou napsal Goethe. Nesnažila se Markétu stáhnout na svou úroveň, ale sebe samu „dostavět“ směrem k Markétce. A tak jsem ji v závěru zkoušení samovolně přejmenoval na Markétu, což se mi děje pouze v případě, kdy přestávám vidět herce a vidím jen a pouze postavu. Takže Markouši, Market, Veroniko – ať se ti i nadále daří překonávat laťku, kterou sis sama nastavila vysoko. Držím palce.

Pavel Khek

• Autor: Jana Paterová
• Publikováno: 26. prosince 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Veronika Kubařová: Julie jako křehké holoubátko mi je cizí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ