Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 55)
Překrásná je nepotřeba nářku, představení v Činoherním studiu JAMU (premiéra 15. 12. 2022), věnovaly autorky, současně inscenátorky Eliška Hauserová (režie) a Veronika Onheiserová (dramaturgie), básníku Janu Skácelovi.
Překrásná je nepotřeba nářku. Foto: archiv divadla
Cílem nebylo „vyprávět biografii“ či postihnout složitou osobnost a vývoj v kontextu společenského dění. Předkládají spíše pohled do senzitivního nitra básníka, které od dětství do posledního dějství života naráží, střetává se i vyrovnává s nepochopením okolí. Tím hra nabývá i obecnější, nadčasový rámec. Nitkami pojícími děj s osobou básníka jsou ve hře Smuténky, které možno vnímat jako symbolické vyjádření vnitřních stavů, niterných představ. Centrální místo v ději má silný citový vztah hlavní postavy Janka k Božence. Mladistvé okouzlení v ději života prochází proměnami. Obrazně je triádou podob: Božena – múza, – něha, – smrt. Význačnou roli v Janově životě sehrávají přátelé, především Oldřich Mikulášek starší, též významný básník spjatý s Brnem. Inscenace v náznacích načrtne vztah obou, v jeho peripetiích a proměnách, podtrhne to přetrvávající, trvalé, funkčně je využito dopisů Jiřího Frieda.
Tři herečky (N. Moravčíková, L. Netopilová, M. Tomanová) a dva herci (S. Čaban, M. Benda) dobře vystihli koncepci hry. Scéna si dobře vystačila s jednoduchými prostředky vynalézavě přibližujícími změny prostředí. Symbolický význam sehrálo jablko, i v čísle množném. Do hry zasáhlo hned v úvodu, kdy žebřík-dvoják je stromem, odkud Janek stoupá do koruny sousedovy jabloně za plotem. V Brně se kdysi říkávalo chodit „na pajtl“. Pro dnešní kluky, v době, kdy se jablka či třešně nechávají v korunách či na zemi prostě vyhnít, asi nepředstavitelné, stejně jako reakce maminky, která zapřísahá Janka k omluvě sousedu za krádež ovoce, vnímanou jako hřích.
Básníka a jeho cestu citlivě vystihuje atmosféra inscenace s nostalgií z uplývajícího času, i s údery do citlivého nitra, které vnější oko nevidí. A hlavní roli básníka úspěšně nastudoval Tomáš Weber.
František Drtikol. Foto: archiv redakce
Ensemble opera diversa, brněnský soubor profesionálních hudebníků a zpěváků je znám dlouhodobým zaměřením na realizaci netradičních a objevných hudebních a divadelních projektů. Hledá a objevuje v bohatství klasické hudby, současně přichází se zajímavou, často originální nabídkou původní komorní hudby a opery. Soubor zakládal hudební skladatel Ondřej Kyas a libretista Pavel Drábek. Společně vytvořili sedm celovečerních oper a velké množství minioper. Kyas je autorem hudby opery Světlo na konci tmy, (premiéra 28. 12. 2022, v brněnské Redutě). Společně s Janem Bělohlávkem připravil hudební nastudování, byl i korepetitorem. Libreto jednoaktové opery napsala Kateřina Křivánková, současně režisérka. Inscenace se inspiruje životem slavného českého fotografa Františka Drtikola, také osobitého myslitele a mystika. Pokračuje v linii původních životopisných děl, stojí na stránkách EOD. Autorka k libretu píše, že ambicí není životopisný příběh, nýbrž pracovat s pocity člověka – umělce, který pochybuje sám o sobě, a přitom nachází vlastní tvůrčí cestu. Tématem je hledání. Ústřední postava v podání Aleše Janigy vystihuje pěvecky i herecky vnitřní rozpolcenost tvůrce nacházejícího v ženě inspiraci, hledajícího zde však současně ideál. Pro fotografa krása, kterou v různých podobách jedinečně zachycuje, pro svébytného myslitele: múza a hledaný idol. Múzy jsou tři (Hana Cupáková, Aneta Podracká Bendová a Klára Jelínková), současně zastávají v opeře další role. V ději dochází k plynulému přecházení reálných životních událostí a prožitků, k těm viděným, jen v představách umělce. Na inscenaci je působivé právě toto prolínání reálného s imaginací, dodávající působivou atmosféru jisté podoby věčného lidského hledačství. Slovy libretistky a režisérky – i diváka a posluchače otevřít jeho vlastnímu hledání. Vyzvednout je třeba hudbu i provedení v podání Komorního orchestru EOD, která toto pojetí a celkovou atmosféru vytváří. Na tom se spolupodílí také video design Tomáše Hrůzy využívající i Drtikolovy fotografie. Scéna a kostýmy jsou dílem Sylvy Markové, dramaturgie: Hana Hložková.
Světlo na konci tmy. Foto: archiv divadla
I ten, kdo zmíněné dvě inscenace nenavštívil, asi rozpoznal jistou jejich podobnost a blízkost. Hlavními postavami obou jsou reálné, ne tak dávno žijící významné umělecké osobnosti, obě inscenace vstupují do jejich vnitřního světa a prožívání, v obou sehrávají důležitou roli múzy, v obou se dokonce setkáme se symbolickými jablky. Podstatná je blízkost atmosféry, která prostupuje z obou komorních inscenací. Specifickým uchopením nabízená, oslovující i vybízející, nejvíc snad, avšak nejen, mladé diváky, k zamyšlení nad životním hledáním, nalézáním své cesty.
Kavkazský křídový kruh. Foto: archiv divadla
Po necelém roce se konala v Mahenově divadle derniéra dramatu Bertolda Brechta Kavkazský křídový kruh v režii Aminaty Keity (premiéra 31. 1. 2022). Inscenace byla stažena z programu kvůli relativně menší návštěvnosti. Čím to, že hra, která v šedesátých letech 20. století patřila ke slavným inscenacím Mahenky se po letech setkala s ne tak velkým zájmem a odezvou? Je Brechtovo divadlo již neaktuální a vyčpělé, nebo inscenace nepříliš povedená? To druhé jistě neplatí. Kritika by na inscenaci jistě k výtce ledacos našla, sám však píšu spíš reflexe, a to zpravidla k představením, která mě zaujmou a pozitivně osloví.
Myslím, že brněnská inscenace známého dramatu po více jak půl století rozhodně nezklamala, dosažený výsledek představil inscenaci zajímavou a nosnou, navíc oslovující i naši současnost. Inscenátorům se podařilo vystihnout to hlavní z Brechtovy hry a jejího poslání.
Děj je zasazen do vypjatého období revolučních zvratů a následných změn při střídání vítězů a poražených. Kulisami nebezpečné doby prochází mladá žena Gruša, jedna z těch obyčejných, které bývají nejčastějšími oběťmi „velkých dějinných událostí“. Instinktivně se ujme malého dítěte, opuštěného matkou, manželkou povstalci zabitého vladaře. Dítěti hrozí smrt, Gruša při prozrazení by stejnému osudu zřejmě též neunikla. Dítě přijímá jako své vlastní, za všech okolností je chrání, sama tak i proti své životní lásce. Nakonec přes až groteskní soudní prostředí a jednání, kde spravedlnost nehraje roli, přece jen vítězí nad pokrevní matkou, za kterou opět stojí moc. V souboji o dítě v křídovém kruhu, je vítězstvím projev skutečného mateřského citu. Motiv ze staré čínské legendy dal název Brechtově hře, odehrávající se mnohem později, v Gruzii.
Myslím, že v inscenačním pojetí současné činohry NdB obstál i Brecht. Mnohé může odradit svou vyhraněnou ideologií, političností, schematismem až „plakátovostí“. To vše bylo úměrně přibrzděno, vlastní obsah a smysl inscenace přitom nenarušilo. Složitá doba, lidé uprostřed ní, a jasný příběh s humánním vyzněním i poselstvím, jsou nosným tématem. Příběh zaujme, scéna je výborná, dokáže nápadně a účelně využít „maličkosti“ (např. přechod přes lávku), režie umí oživit napínavý děj komickými prvky a situacemi (např. návštěva Gruši u bratra a jeho manželky). Skvělá je hudba, výborným, vlastně protagonistou je Ivan Dejmal, do děje vstupující, skvěle zvládá i náročnou roli soudce. Petra Lorencová (Gruša), hlavní postava vlastního příběhu, přesvědčuje klidnou rozhodností, s níž zvládá překážky při útěku, bojuje za dítě, které převzala za všech rizik nebezpečné doby bezvýhradně za své. Protipólem a výtečnou „protiváhou“ je jí soupeřka Eliška Zbranková, pěkně modelující nadřazenost i povrchnost dámy z výšin společnosti, paní pana guvernéra. Sehrála i další dílčí role, obdobně jako ostatní aktéři. Potlesk náleží všem za maximální nasazení a výborné výkony. Škoda, že nemohli sehrát precizně připravené představení vícekrát a před nabitým hledištěm. Někdy se tak stane. Nemohou za to inscenátoři, ani Brecht, který má stále co říct, za kánon, však brát netřeba. Býval pro diváky vždy trochu složitější, odtažitější, jeho pojetí divadla mělo dost odpůrců, odrazovalo. Některá z představení Mahenovy činohry, významné éry v šedesátých letech jsem měl možnost zhlédnout. Vzpomínám i na pana Jaroslava Dufka významnou hereckou osobnost nejen té doby, když se mi v rozhovoru zmínil, že tehdy vysoce ceněné inscenace, pro diváky zas tak silným magnetem nebyly. I když pominu, že každý herec je nejraději před vyprodaným sálem, jeho poznámka není od věci, není nepodstatná. Ti na derniéře, kdy se hlediště slušně zaplnilo, se dočkali upřímného a zaslouženého dlouhého potlesku. Na poslední představení se jistě dostavilo víc přátel a spřízněných duší. Tento stand up na derniéře nebyl však zdvořilostním návykem, ale zcela upřímný a zasloužený.
Nedávno jsem navštívil na scéně Reduty, též pozoruhodnou a zdařilou inscenaci činoherního souboru ND Brno, Maxima Gorkého Na dně. Děj neradostný, v pochmurném hnízdě ztracenců na dně společnosti. Též s početným hereckým ansámblem a s kvalitním provedením. Z těch v obou představeních účinkujících bych vzpomenul alespoň výkony Martina Siničáka a Romana Nevěčného. I zde se hraje před dosti prázdnými sedadly.
Menší návštěvnost plyne snad z doby plné starostí, opatrnosti i nutnosti víc šetřit. Možná i podnět k zamyšlení pro PR a dramaturgii. Snad by pomohlo trochu víc pamatovat na jistou protiváhu v podobě inscenací mířících na širší okruh publika. Možná pak snáze přijme i kusy myšlenkově závažnější a inscenačně zajímavější. Pozornost by možná ještě víc měla směřovat k mladým divákům. Myslím, že zdaleka ne všichni vědí, že kvalitní, současné umění nabízejí nejen malé scény, ale také tak zvaná „kamenná divadla“.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 55)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Veronika Onheiserova
Dobrý den,
mockrát děkujeme za krátkou recenzi a zmíňku, kterých si moc vážíme. Jen si dovolím malou drobnost: v inscenaci byly užity citáty dopisů Jiřího Frieda (Vzájemná korespondence, Jan Skácel & Jiří Fried, Nakladatelství Lidové noviny, 2001).
S přáním všeho dobrého, Veronika Onheiserová
02.03.2023 (8.20), , Trvalý odkaz komentáře,