Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Dotkni se a pošimrej (No. 4)
Malá inventura hlásí převážně vyprodáno! Dobrá zpráva pro festival, špatná pro reportéry. Plánovaný víkendový maratón se smrskl na čtyři představení a jedinou reportáž. Navzdory redukcím se povedlo dodržet zásadu diverzity.
Návštěvu jsem zahájila anglickou verzí loutkové inscenace Zlín. Foto: archiv festivalu
Návštěvu jsem zahájila anglickou verzí loutkové inscenace Zlín. Převážně nonverbální objektově divadlo slibovalo mikrosvěty pouhým okem sotva viditelné. A skutečně – před vstupem do sálu VILY Štvanice vyfasoval každý divák příruční dalekohled. Pro nás v první řadě to byla nakonec spíš recese, ale věřím, že ve vzdálenější části hlediště došel využití. Hrálo se s bílými plastovými figurkami velikosti dětského prstu a té byly přizpůsobeny i minimalistické kulisy na přenosných platformách. Mikro-scény zároveň tvořily variabilní urbanistický model zlínské čtvrti s dominantou tovární budovy, který zabíral celé jeviště. Příběh řadového hrdiny všedního dne je situován do doby, kdy město a život v něm formoval vizionářský průmyslník Tomáš Baťa. Divadelníci se inspirovali nápadem jednoho z Baťových poradců nahradit v příbězích pro děti pohádkové postavy příkladnými postavami z industriální sféry. Výchovnou propagandu ale obrátili na ruby. V prvorepublikové love story podstupuje zamilovaný pár zkoušku odloučením z vůle vyšší moci, v tomto případě obuvnického impéria. Automatizovaná existence v neosobním papundeklovém městě (lze ho vnímat jako krabicovou parodii na funkcionalistickou architekturu) spojuje glorifikovanou minulost se stereotypní současností. Sledujeme lidi-stroje, řadové domky s řadovými zvuky a společnou večerkou, nebo volnočasové aktivity předurčené zaměstnavatelem. Herecká dvojice s hbitými prsty proměňuje perspektivu i atmosféru s dětskou bezprostředností a vše balí do hravé ironie. Na pár centimetrech plochy vykouzlí iluzi ubíhající krajiny, nebo groteskní úprk labyrintem dělnických domků. Některé gagy působily tak věrohodně, že vybuzená fantazie připisovala lisované figurce změnu grimasy. Historický kontext, nastíněný v krátkých filmových sekvencích, mi ve srovnání s vynalézavostí tvůrců nepřišel až tak důležitý – s výjimkou pádu Baťova letadla, události, která poskytla důvod k dramatické noční letecké scéně.
Vysoce stylizovaný jevištní esej Romanticky rozprašuji vlastní popel vychází z textů francouzského filozofa a sémiotika Rolanda Barthese. Foto: archiv festivalu
O proměnách perspektivy lze psát i v souvislosti s večerním představením ve Studiu Hrdinů. Vysoce stylizovaný jevištní esej Romanticky rozprašuji vlastní popel vychází z textů francouzského filozofa a sémiotika Rolanda Barthese, zejména z jeho úvah o fotografii a znaku. Fotografie náleží k oné třídě vrstevnatých objektů, jejichž dvě stránky od sebe nelze odloučit, nemáme-li je zničit: okenní sklo a krajina; a proč ne: Dobro a Zlo, anebo touha a její předmět; všechno dvojitosti, které pochopíme, ač nespatříme… píše autor ve svém posledním díle Světelná komora. Výtvarné řešení, které v duchu zdejší dramaturgické tradice komunikuje s textem, odpovídá fotoateliéru s plným vybavením včetně odpočívadel, výrazných rekvizit, paravánů a promítacích ploch. Dvě herečky a dva herci realizují úvahy nad vzájemnými vztahy subjektu a objektu, nad neuchopitelností a zhušťováním znaku či výše zmíněnou dvojitostí. Posedlost hledáním odpovědí je občas vybičuje až k hranici fyzického zhroucení. Například, když se jako fotomodely snaží plnit pokyny k uvolnění těla a výrazu. Nahmatávání dolíčku na bradě, úsměv a hledání trojúhelníků po zemi z nich dělá partu Sisyfů, ve finále zbavených individuálních rysů vlastně jen proto, aby je mohli opět posbírávat. Působivá je scéna rozvolňování hmoty s animací přímo na tělech hereček. Efektní výměna tváří a jejich zdvojování pouze za pomoci projekce a závojů je fascinující hra ve stylu laterny magiky, vyžadující technickou preciznost jak aktérek, tak mistrů světla a kamery. Vypichuje se pomíjivost každé vteřiny, každá zachycená skutečnost se optickým kouzlem proměňuje v klam jako šálek čaje bez šálku (na nějž také dojde). Sledování Schrödingerovy kočky by mi sotva poskytlo magičtější zážitek. A protože textová koláž zahrnuje biografické fragmenty, nabízí se i příležitost uchopit a nějak si zařadit osobnost Rolanda Barthese. Člověka, schopného hodit vlastní žebro psovi a nazvat to romantickým rozprašováním vlastního popela.
Tragikomický zábavně-společensko-vědecký večírek V kole štěstí a osudu – Mimoň se točí kolem grantové politiky. Foto: archiv festivalu
V sobotním programu mi po všech redukcích zbyla jediná položka, zato poměrně zásadní. Tragikomický zábavně-společensko-vědecký večírek V kole štěstí a osudu – Mimoň se točí kolem grantové politiky, jednoho z žhavých témat Nové sítě. Dokumentárně-divadelní performance uměleckého dua VerRich (Veronika Kyrianová a Richard Němec) líčí peripetie s projektem Havaj Mimoň. Poměrně dlouhý video sestřih v první polovině představení vybízí k úvaze nad tím, co si Češi z menších měst a venkova představují pod pojmem kultura. V duchu formanovské absurdity vidíme soutěž v pojídání kynutých knedlíků, pití piva na čas, závody netradičních plavidel, přehlídku trapností bez špetky sebereflexe. V kontrastu k nim se objevují otázky z ankety, původně určené obyvatelům severočeského městečka. Právě jim měl grantový projekt VerRichu posloužit ke zkvalitňování kulturního vyžití. Organizátoři se problematikou života v pohraničí zabývají dlouhodobě a s přesahem do sousedních zemí. V Mimoni ovšem narazí. Označení města za modelový příklad vyloučené lokality tak, jak ji vnímají lidé z větších center je některými místními občany vnímáno jako urážka a je hlavním důvodem ke skrečování dohodnuté spolupráce. Během úředního dohadování se odhalují paradoxy grantové politiky. Nejistota o přidělení grantu do poslední chvíle, rozpis výdajů předem, absence flexibility, autocenzura při hledání témat a snad nejhorší strašák – vrácení grantu z důvodu neuskutečnění projektu. Žonglování s metaforami pojmu kultura vrcholí během závěrečné – vpravdě lidové – zábavy, kde pózuje kulturista a celou věc uzavře mimoň z ministerstva kultury.
Minimalistická komorní Inscenace Dech rozvíjí dialogy mezi mužem (Jan Hájek) s oidipovským komplexem a třemi jemu blízkými ženami (Barbora Milotová). Foto: archiv divadla
Pobyt na Malé inventuře jsem dovršila o nedělním večeru ve smíchovské MeetFactory. Minimalistická komorní Inscenace Dech rozvíjí dialogy mezi mužem (Jan Hájek) s oidipovským komplexem a třemi jemu blízkými ženami (Barbora Milotová) – matkou, sestrou a nebezpečně přitažlivou milenkou. Vnímání tělesnosti je ovšem omezeno na minimum, zato je hutně obsažena ve verbálním projevu respektive v textu. Do jisté míry tu jde o práci s psychosomatikou, kdy se hlas, dech a tep stávají jediným hereckým prostředkem. Perfektní, do nejjemnějších nuancí vymodelovaný mluvený projev obou protagonistů úzce souvisí s mistrovstvím zvukaře. Ten je jim v podstatě rovnocenným partnerem, ladí i hladinu doprovodných zvuků a akcentuje rytmus. Část inscenace se totiž odehrává v naprosté tmě a divák je – v rozporu se samou podstatou divadla – hlavně posluchačem, přinuceným zapojit jiné smysly než obvykle. Sedací pytle v hledišti poskytují pocit bezpečí, a když člověk, zabořený do polštářů, uvykne intimitě prožitku a ztišení, možná zachytí i rytmus vlastního dechu a šumění krve. Musím přiznat, že z festivalového prozkoumávání neotřelých a nových formátů byl pro mne tenhle jednoznačně nejpřekvapivější.
///
Komentáře k článku: Dotkni se a pošimrej (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
