Paul Claudel: Náboženství a poezie
Cítím se hluboce poctěn tím, že se mi dostalo pozvání, abych k vám dnes promluvil nedaleko hrobu Edgara Allana Poea v tomto krásném městě, které je metropolí víry a katolických tradic v Americe, v zemi posvěcené jménem naší Svaté Matky, kam dvě lodi lorda Baltimora, Ark (Archa) a Dove (Holubice), nepřivezly v roce 1634 semena svobody a pravdy zbytečně.
Chci zde promluvit o francouzské poezii a o důvodech, proč by měla být spjata s náboženstvím vnitřněji, než tomu bylo v minulosti.
Katolický znamená obecný a už první článek Kréda nám říká, že svět se skládá ze dvou součástí, z věcí viditelných a z věcí neviditelných. Do světa neviditelných věcí nás přivádí světlo rozumu a víry. Svět viditelných věcí poznáváme pomocí rozumu, obraznosti a smyslů. Tyto věci jsou ve sféře své kompetence velmi dobré. Rozum je dobrý. Obraznost je dobrá. Smyslovost je dobrá. Pouze heretici a jansenisté jako Pascal mohou věřit, že některá z vloh Bohem stvořeného lidského ducha je zlá sama v sobě. Zlý je pouze nepořádek a zneužívání. Věci viditelné nelze oddělovat od věcí neviditelných. Spolu dohromady tvoří Boží vesmír a jejich vzájemné vztahy jsou zjevné nebo tajemné. Apoštol Pavel nám říká, že prostřednictvím jedněch věcí dospíváme k poznání těch druhých. Věda se zabývá pouze viditelnými věcmi. Její náplní je postupovat od účinku k příčině, od jedné materiální věci ke druhé, od faktu k pravidlu, obecné normě. Zabývá se tím, co věci jsou, nikoli tím, co věci označují. Z lidských mohutností používá pouze rozumu posilovaného pamětí a povzbuzovaného obrazností. Rozum je vybaven schopností zjišťovat a ověřovat, není však vybaven mocí vytvořit. Věda usiluje o klasifikaci, systematizaci a používání toho, co je kolem nás, a k tomuto cíli nepotřebuje nutně spouštět všechny nástroje lidské psychiky, duše a těla, rozumu a srdce. Něco jiného je nějakou věc vidět, a něco jiného je ji vytvářet. A oblastí vlastní umění a poezii – jak u druhého z obou slov napovídá už sám název – je vytváření. Člověk z něčeho, co vnímaly pouze jeho smysly, vytváří něco, čemu může porozumět rozumem a z čeho se může těšit jeho vnímavost, senzibilita – z materiální věci vytváří duchovní jsoucno. Poezie dává slovu plný význam pro náš rozum a pro naše smysly, a je tak silou, která, jak říkáte vy Angličané, realizuje jsoucna v jejich plnosti, činí z nich skutečnosti. K tomu, abychom věc poznali, stačí pochopit, co ta věc je, ale k tomu, abychom ji vytvořili, je nutné chápat, jak má být vytvořena. A k tomu, abychom to pochopili, je třeba znát, k jakému je určena cíli, jaké jsou její spoje s ostatními entitami, jaká myšlenka vedla toho, kdo na počátku všechno vytvořil. Žádnou z daných věcí nepochopíme a nebudeme mít ani žádný prostředek, jak ji odpovídajícím způsobem užívat, nechápeme-li, co měla znamenat ze svého určení a čemu měla sloužit, nechápeme-li, jaké postavení zaujímá v obecném společenství viditelných a neviditelných věcí; chybí-li nám její všeobecná idea, chybí-li nám její idea katolická.
I bez obecného ponětí o nebesích a zemi je samozřejmě možné psát velice hezké básně, dají se do nejmenších detailů propracovávat velice křehká umělecká díla a lze vytvářet velice zvláštní a zajímavé zdobnosti. Ale v takovéto pohanské poezii je po mém soudu vždy něco omezujícího, co vyvolává přinejmenším rozpaky. I k prostinkému letu motýla je zapotřebí celého nebe. Nedokážeme porozumět sedmikrásce v trávě, neporozumíte-li slunci mezi hvězdami.
Francouzská poezie se v sedmnáctém a osmnáctém století postupně stávala velice zhuštěným, duchovním a harmonickým nástrojem vyjadřování myšlenek. Šlo o jeden ze způsobů, jak se vyjadřovat v příslovích a v jadrných průpovědích, které připomínaly mluvu venkovanů. V devatenáctém století jsme už měli opravdovou poezii, ale byla to poezie bez Boha. Řada francouzských básníků v devatenáctém století měla talent, někteří byli dokonce geniální, ale žádný z nich neměl víru. A jestliže jejich dílo dnes u některých lidí vyvolává dojem hromady suti, chtěl bych vám ukázat, že příčinou tohoto rychlého úpadku nebyl nedostatek talentu, ale skutečnost, že postrádali náboženství, jinými slovy to, že jejich talent a jejich díla postrádaly jednu základní ingredienci.
Abych vám lépe přiblížil, co jsem právě nastínil, uvedu nyní několik témat, nebo, jak se obyčejně říká, „motivů“ francouzské poezie – a musím zároveň dodat i poezie anglické – v průběhu devatenáctého století.
Nejlepší z těchto témat či motivů je vzpoura, revolta, neboť vychází z celé pravdy o lidské přirozenosti. Dokud na tomto světě potrvá nespravedlnost, potud pocit revolty nalezne v lidských duších široký a hluboký ohlas. Jde o pocit naprosto přirozený, dokonce by se dalo říci, že jde o pocit zcela legitimní. Člověk má přese všechno vždy co říci na svou obranu. V podivuhodné Knize, z níž církev vybrala devatero čtení k obřadu za zemřelé, rozmlouvá Job se svým Stvořitelem zcela svobodně a beze strachu, a když ho chtějí jeho ustrašení přátelé zarazit, sám všemohoucí Bůh jim říká: Jak jste pošetilí, nechejte člověka vyložit věc, jak ji vidí on. Nejlepší poezií devatenáctého století je tak poezie revolty.
Revolta však má mnoho uměleckých nedostatků. Nikam nevede. Zanechává nás na stejném místě, na kterém nás zastihla. A protože je marná, je stejnou měrou i unavující a záhy nás začne nudit. Podněcuje nás naprázdno. V poezii jsou navíc nejlepší „komponující“ témata, tj. ta, která podobně jako příroda mají potřebu vyjadřovat se pomocí velké různorodosti jednotlivých složek. Avšak revolta nepatří mezi témata, která komponují. Nesměřuje ke smíření a souladu věcí, protože jejím cílem je nesmířenost, nesoulad. Pronikavý křik protestu může dojímat srdce, ale nikdy nevytvoří harmonii.
Motivy spřízněné s revoltou představují zoufalství a cynismus; poezie devatenáctého století jich bohatě využívala, a z této inspirace vzešlo množství dobrých nebo alespoň snesitelných básní. Ale i proti nim lze vznést stejnou námitku. Zoufalství je jen přechodná dispozice. Pro ně lidská duše stvořena nebyla. Cynismus může někdy být zábavný, ale jde o laciné zboží a brzy se nám přejí. Pomocí stavebních materiálů jako revolta, zoufalství, nihilismus, cynismus a vůbec všechny negativní ideje nelze něco vystavět, vytvořit.
Zde si dovolím malé odbočení. Když byla na počátku devatenáctého století vydobyta svoboda myšlení a byly zlomeny staré okovy dogmatu a pověr, bývalo by tehdy přirozené očekávat prudké výbuchy radosti. Člověk, který po dlouhých letech věznění získává svobodu, se obecně cítí zblázněný radostí. Není však zarážející zjištění, že ve veškeré poezii devatenáctého století přichází radost velice zkrátka? Setkáváme se často s obhroublou slastí z uspokojení nejnižších pudů, ale hledáme-li radost, nacházíme zoufalství, blasfémii, nostalgii po ztracené čistotě i po těch zlomených okovech. Největším francouzským básníkem devatenáctého století je podle mne Baudelaire, neboť byl velice inteligentní a velmi dobře rozuměl situaci, v níž se nacházel. Baudelaire je skutečně největším, protože je básníkem výčitek svědomí. Během jednoho století znovu prošla francouzská poezie všemi etapami, od pohanství přes divoké sny revoluce a romantismu k nihilismu, materialismu a úplnému zoufalství let nepříliš vzdálených dnešní době.
Někdo ovšem může namítnout, že konstruktivní témata přece existují i mimo náboženství. Uvedu jeden příklad za všechny: nesmrtelnost duše byla, jak známo, vyvrácena vědou. Po smrti prý duše zcela mizí jako dým v ovzduší; ale nelze se utěšovat myšlenkou, že naše milované tělo dále zůstává ve světě v závanech větru, na slunci, v květech, v ptáčatech? Všichni toto téma známe. Vznikl kolem něj celý veletok prachmizerných básní, neboť z hloupé myšlenky se dobrá poezii udělat nedá. Toto téma není dobré, a to ani částečně, je jen zoufale ploché. Stačí se jen na několik vteřin zamyslet, abychom si uvědomili, že přetrvávání hmoty neznamená naše přetrvávání a že pouze a jen toto je pro nás důležité. Nejde přece o stejnou věc, přetrvá-li miloská Venuše jako socha nebo jenom jako hromada kamení.
Básník chce pojednávat vážně všechny věci, které ho obklopují. Nepovažuje je za provizorní skici, jimž je souzeno co nejrychleji ustoupit z cesty novějším výtvorům. Chápe je jako výrazy věčnosti, výrazy vyzařující radost, jako nevyčerpatelné lekce nesmírného významu. Nevidí nic, co by se v nich mělo měnit, a myšlenka na změny v nich ho naplňuje odporem. K tomu, aby každé z nich porozuměl, by mu nestačila celá věčnost. Příroda je pro něj jako člověk, který říká a opakuje stále stejnou věc, jako kdyby ta věc měla zcela mimořádný význam. Fialka a růže stále jsou a vždy budou toutéž fialkou a toutéž růží, protože od počátku byly velmi dobré, valde bona, a lepšími se už stát nemohou. Fialka a růže pouze mohou, zůstávajíce sebou samými, stát se sebou samými ještě dokonaleji.
Mohl bych upozornit na řadu jiných básnických témat, která podobně zbankrotovala nebo vyšla z módy. Je velmi smutné vidět, jak málo času bylo třeba k tomu, aby nová móda povadla a stala se směšnou. Připomeňme si, jak dopadl Tolstoj, Nietzsche, Ibsen. A když například ve Wagnerově Prstenu Nibelungů začne Erda vypouštět z úst svá proroctví, dokážeme jen stěží potlačit úsměv a zívání. Wagnerova poezie je jako Rýn protékající mezi starými „hrady“ nebo rozpadlými zámky, nebo, a to je ještě horší, restaurovanými podle vkusu císaře Viléma. „Továrny“ nijak nelahodí oku, ale Rýn, který kolem nich protéká, je stále týž. Pro věci i pro básně je pouze jeden jediný způsob, jak být nový – být pravdivý. A jeden jediný způsob, jak být mladý – být věčný.
A to mne přivádí k závěru mé přednášky, v němž vám z celého nepřeberného množství výhod a dobrodiní uvedu alespoň některé, jež poezii přináší náboženství. Netvrdím, že každý dobrý katolík bude také dobrým básníkem, protože básnický talent, básnická inspirace je stejně jako proroctví milost, a to milost nezasloužená, to, co teologové nazývají gratia gratis data (doslova: milost udělená darem). Ale chci říci, že katolický básník má před svými básnickými bratry mimořádnou výhodu.
Ze všech nápomocí a užitků, které náboženství přináší poezii, zde uvedu tři.
Tím prvním je, že víra umožňuje chvalozpěv. Chvála je patrně tou největší hnací silou poezie, neboť vyjadřuje nejhlubší potřebu duše, stává se hlasem radosti a života, posláním všeho stvoření, posláním, při němž každá z bytostí potřebuje ty druhé. Velká poezie od védských hymnů až po Píseň bratra Slunce svatého Františka je chvalozpěvem. Chvalozpěv je samou svou podstatou motivem, který komponuje, spojuje dohromady. Nikdo nezpívá sám. Dokonce i hvězdy na nebi, jak čteme ve Svatém Písmu, zpívají společně (viz Job 38,7).
Náboženství nám neposkytuje pouze zpěv, ale přináší nám také slovo. Náboženství – to znamená náboženství křesťanské, katolicismus, protože pro mne jde o totéž – přineslo do světa nejenom radost, ale také smysl. Neboť víme, že svět není dílem náhody nebo naslepo se shledávajících slepých přírodních sil. Hovoří nám o svém Stvořiteli, poskytuje nám prostředky k tomu, abychom pochopili Jeho dílo, nebo je v každém případě zkoumali, a platili Mu naše dluhy. Vede nás k Němu po mnoha skvělých stezkách. Poskytuje nám prostředky k tomu, abychom se tázali a odpovídali, učili se a vyučovali, činili dobré našim bratřím a sami přijímali dobré od nich. Všude se setkáváme se skeptiky nebo s agnostiky, kteří jako poloviční idioti nedokážou odpovědět na nejjednodušší etické nebo rozumové otázky. Katolík dokáže rozlišit bílé od černého, na každou otázku dokáže odpovědět ano nebo ne, ano velice jasně, ne zcela rozhodně. Jsou to pro básníka nedocenitelné věci, neboť skepticismus, pochybnost, váhání, to všechno jsou pro skutečné umění smrtelné jedy.
Třetí výhodou, již nám přináší náboženství, je drama. Ve světě, kde není nikde a v ničem známo jakékoliv ano nebo ne, ve světě, v němž neexistuje žádný mravní nebo rozumový zákon, v němž není v co doufat ani co ztratit, v němž zlo nestíhá trest a dobro nečeká odměna, v takovém světě neexistuje žádné drama, protože v něm není žádný boj, a není v něm žádný boj proto, že v něm není nic, co by stálo za námahu. Ale ve světle křesťanského zjevení a v perspektivě velkých myšlenek nebe a pekla, které přesahují naše chápání stejně, jako hvězdné nebe přesahuje naše hlavy, jsou lidské skutky a lidské osudy nadány úžasnou a jedinečnou hodnotou. Jsme schopni konat nekonečně velké dobro a páchat nekonečné velké zlo. Je na nás, abychom hledali svoji Cestu, podobně jako ji hledali Homérovi Héroové vedeni neviditelnými přáteli nebo sváděni neviditelnými nepřáteli uprostřed těch nejdobrodružnějších a nejnepředvídatelnějších protivenství, a můžeme pak směřovat ke světelným vrcholkům nebo k bědným propastem. Jsme jako herci mimořádně vzrušujícího dramatu, jehož autor je nekonečně moudrý a dobrý, dramatu, v němž hrajeme zásadně důležitou roli, ale v němž nemůžeme znát předem ani tu nejmenší z jeho peripetií. Život je pro nás vždy nový a vždy zajímavý, protože v každé vteřině se máme něčemu novému učit a něco nezbytného naplnit. Poslední dějství je, jak říká Pascal, vždy krvavé, ale zároveň je vždy velkolepé, neboť náboženství vložilo drama nejen do našeho života, ale nejvyšší formu dramatu vneslo také do jeho uzavření, do smrti, jež se pro každého věrného žáka našeho Božského učitele stává obětí.
Positions et propositions I., Paris, Gallimard, 1934. Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek.
„Náboženství a poezie“ je text proslovu, který francouzský básník a dramatik pronesl 14. listopadu 1927 ke katolickým sdružením v Baltimoru v americkém státě Maryland. Básníkův výklad je po osmdesáti čtyřech letech mimořádně právě dnes aktuální, a to jako apoteóza smyslu – věcí, života, světa. Slovo „poezie“ v názvu lze chápat nejen jako básnictví, ale také v původním významu řeckého slova poiésis, tvoření, dramatickou tvorbu nevyjímaje.
Komentáře k článku: Paul Claudel: Náboženství a poezie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)