Průniky skrz naskrz (No. 23)
Bylo to roku tisícího devítistého osmdesátého čtvrtého. Vraceli jsme se ze Spojených států severoamerických. Hráli jsme tam ve Washingtonu (v Kennedyho centrum) a v Kansasu, kde jsme na Kansaské státní univerzitě v Lawrence hráli, ale také vedli více divadelních pohybových a improvizačních seminářů. Poslední hodiny naší tehdejší cesty „Amerikou“ jsme strávili na Kennedyho letišti v New Yorku.
Samozřejmě mě zajímaly noviny, a tak jsem si koupil The New York Times. A hned na první stránce byla zpráva o tom, že Jaroslavu Seifertovi byla udělena Nobelova cena. Koukal jsem do těch novin a málem narazil na muže, který dělal to samé. Také ho zajímala především zpráva o „Nobelce“ pro Seiferta. Oslovili jsme se. A Peter Weibel, mediální kumštýř z Vídně, se mě hned začal vyptávat: Kdo to je ten Seifert, co je to za muže, kde stojí politicky, co píše za poezii... Později Weibel patřil k několika rakouským básníkům (přičemž by mě vlastně nikdy nenapadlo Weibla zmiňovat jako básníka, ale tady se tak projevil), kteří přeložili Seifertovy texty. A nebyl by to Weibel, aby nešlo o překlad Seifertových experimentálních, poetistických veršů z Na vlnách TSF z dvacácých let minulého století.
Peter Weibel byl už tehdy v Rakousku známou osobností: snad každý Rakušan (či jeho obyvatel, jak by řekli někteří naši rakouští politici) věděl, že to byl on, kdo se jako performer nechal vést svojí tehdejší družkou Valie Export po Vídni na vodítku pobíhaje po čtyřech. Bylo to v 68. roce a Weibel tehdy svými anarchistickými akcemi provokoval tehdejší konzervativní stát.
V sedmdesátých letech se potom věnoval – jako autentickému umění – rockové hudbě.
Byl v mnoha ohledech první: jako první Rakušan vyzkoušel během návštěvy Švédska LSD v době, kdy byla droga v Rakousku naprosto neznámá. A začal se věnovat experimentům s filmem, lidským tělem a computery. Malbu transformoval do videí a už v prehistorii World Wide Web byl jeho pravidelným hostem. Počátkem devadesátých let měl už několik profesur. Vedl ve Vídni Vysokou školu pro užité umění, učil ve Frankfurtu nad Mohanem a vedl také Ars Electronica v Linci, až nakonec v posledních dvaceti letech vedl v Karlsruhe Centrum pro umění a média (ZKM).
Předposlední zpráva o něm prošla komunikačními prostředky nedávno: chtěl se vrátit do Vídně a postavit zde dvě věže, které by byly spojeny výtahem, v kterém by bydlel. A věže by naplnil svými sto dvaceti tisíci knihami (zlé jazyky tvrdí, že jistě šlo jen o dvanáct tisíc knih, ale stejně to dnešní mladé generace jistě překvapuje, že totiž mediální umělec za svůj život nasbíral tolik knih a přál si s nimi žít až do svého konce). Ve výtahu, ve věži, a to ve Vídni, nikoliv v Oděse (to vlastně už tak nepřekvapuje), kde se v roce 1944 narodil. Tuto akci, tento sen už nerealizoval: 1. března zemřel, pár dní před devětasedmdesátými narozeninami /více zde/.
Po celých téměř čtyřicet let (od toho 84. roku, kdy jsme se seznámili) jsem s napětím sledoval jeho výboje, jeho cestu. Teď mně zbývá snad už jenom vyčkávat, kdo vyhraje publikovaný spor o Weibelovo dědictví: AKM v Karlsruhe, nebo Vysoká škola užitého umění ve Vídni?
///
Zemřela Ivana Hloužková
Umírá příliš mnoho lidí. Podle zpráv (nevím, nakolik zaručených) zemřelo ve středoevropských zemích v uplynulém roce nepoměrně víc lidí než v ostatních letech tohoto pořád ještě začínajícího tisíciletí. Jistě v tom hraje roli covid a jeho následky, ale podle mého soudu taky pokračující nezdravý způsob našich životů a stresy, které zažíváme. Předevčírem jsem se vrátil z pohřbu Ivany Hloužkové, herečky brněnského Divadla Husa na provázku. Byla po čtyři desetiletí věrná svému divadlu. A byla poctivou divadelní dělnicí. Dobrá byla. Přísná k sobě, dobrá kumpánka svých kolegyň a kolegů. Jen v jednom se od mnohých herců či hereček lišila: málokdy zůstávala po představeních v divadelním klubu. Ani nevím, jestli se někdy opíjela. Opíjela se prací a svou láskou: jak k rodině, tak k divadlu. Ale tenhle disciplinovaný život jí stejně nepomohl k jeho délce, kterou by si zasloužila: nedožila se ani třiašedesátých narozenin.
///
Naši furianti v Národním
Koncem týdne 2. – 4. března jsem strávil pár dní v Praze. Viděl jsem tam premiéru Našich furiantů v režii režiséra-poctivce Martina Františáka. Hra je českou klasikou, její předposlední uvedení „na“ Národním divadle v Praze měl „na svědomí“ Miroslav Macháček a jeho inscenace se stala legendární. I Naši furianti v režii Jana Antonína Pitínského (premiéra v roce 2004) se hluboce zapsala do vzpomínek těch, kteří ji pamatují. Přeji Martině Preissové (hrála Marii Dubskou), kterou znám už jako studentku mé ženy Niky Brettschneiderové, režiséru Františákovi a celému ansámblu, aby se i jejich inscenace zapsala do srdcí jejich diváků, tak jako tomu bylo s předchozími uvedeními.
///
Požitkáři v Divadle Na zábradlí
A viděl jsem taky Na zábradlí hru Jana Mikuláška a Dory Viceníkové Požitkáři. To představení je skvost sám o sobě. „Funguje“ už téměř devět let. Oba autoři (z nichž ten první je také režisérem) přivedli na scénu hru o posledních věcech člověka, respektive o lidské cestě k poslednímu, ke smrti. Je to vtipné, je to přitom k vážnému tématu, takže taky vážné. Ansámbl je k zulíbání, hrají všichni lehce, všechno jim člověk bere. Viděl jsem hru poprvé na podzim 2014 a neměl jsem to tenkrát jednoduché. Bylo to pár měsíců po smrti mé ženy, já jsem byl příliš zatěžkán a nějak jsem nemohl s děním na scéně jít svobodně, vnímat inteligenci jejich vtipu. Takže jsem si to teď před pár dny dal ještě jednou a jsem tomu rád. Samozřejmě: na scéně byli všichni dobří, uvolnění, a přesto přesní. A chci zmínit, že mě potěšilo, že jsem viděl dávné známé, snad i kamarády: Ditu Kaplanovou, Honzu Hájka, Janu Plodkovou, Anežku Kubátovou, Petra Jeništu… Druhý a třetí a čtvrtá byli studenti Niky, první a pátého znám taky ještě z Brna. Potěšili jste mě.
///
Plas upírů v režii Petra Placáka
Kromě divadelních představení jsem také potkal pár starých dobrých známých a docela důkladně s nimi pohovořil. A před odjezdem zpět do Vídně jsem byl na Plese upírů. Svolal ho Petr Placák a bylo to setkání dosud žijících signatářů Charty 77 a jejich nejbližších. Placák vydává „studentský list pro seniory“ Babylon. A ano, je to ten, který pořádá pochody za monarchii, dovede být krásně nad věcí a dělat věci s vtipem. V posledním čísle Babylonu vydal dlouhatánský rozhovor se mnou a patrně jako kouzlo nechtěného se mu v rámci toho taky podařil vtip, který mě napřed dost naštval, ale teď už na to koukám s nadhledem: v úvodu novin (Babylonu) oznámil rozhovor se mnou a napsal a nechal tam vytisknout mé skutečné jméno: Kavín. Ale přímo pod titulkem vlastního rozhovoru vyšlo, že jde o rozhovor s Ludvíkem Kavanem. Nu což, na jedné fotce jsem tam k poznání. Jde opravdu o mě, Kavína, jen s jedním -a-… /rozhovor převezme a vydáme – po již uzavřené domluvě s Petrem Placákem – jako letní čtení na i-DN, pozn. red./
///
Až já budu mrtvola…
Ve světě se děje hrozně moc strašných věcí: pokračuje válka v Jemenu, části Turecka a Sýrie prožily děsné zemětřesení, v Evropě chudneme, ale zbrojíme, na Ukrajině se válčí a zdá se, že nejenom Rusko a Ukrajina, ale ani Ukrajině partnerský Západ nemá nijak naspěch s obratem směrem k míru. Projekty Číny jsou neprůhledné a občanské iniciativy za mír pomlouvané. Takže nevím nevím… A přitom by bylo dobře, kdybychom si vzali všichni (od Zelenského k Putinovi, od Rychlíka k Fialovi, prostě všichni lidi), ano, kdybychom si všichni lidi připomněli pár zlidovělých veršíků (mám je z programu Divadla Na zábradlí):
Až já budu mrtvola
pámbu si mě zavolá,
řekne: Co seš za vola,
že je z tebe mrtvola?
Vídeň, 12. 3. 2023
/Připraveno k vydání v neděli 19. března 2023 v 10:00h/
Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 23)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Ludvík Kavín
Když jsem si teď přečetl
povídání o mé (snad) dosud poslední návštěvě Prahy (viz závěrečné části tohoto blogu), uvědomil jsem si, že jsem se vůbec nezmínil o tom, že jsem se směl podívat na zkoušku hry PREZIDENTI ve Strašnickém divadle. Režisér Josef Hervert mně to umožnil na přímluvu Radka Švece, který v inscenaci hraje a který byl také před nějakými pár lety studentem JAMU v ateliéru Niky Brettschneiderové. Přes dost velký věkový rozdíl si myslím, že jsme dobří kamarádi.
„Prezidenty“ napsal Martin Šimandl a jejich tématem je výběr a volba prezidenta země, státu. Jsou vtipnou, kritickou konverzačkou s náběhy na ozřejmující herectví. Myslím, že jde o dobrý dramaturgický počin skupiny Divadlo Adverte v době jako je tato. Teď už má inscenace po premiéře, takže držím palce, ať se ujme a pobaví nesčitatelné množství diváků.
27.03.2023 (16.11), Trvalý odkaz komentáře,
,