Divadelní noviny > Rozhovor

Barbora Křupková: Je to něco za něco

Již během studií hostovala v Městském divadle Zlín a od sezóny 2021/22 je v angažmá Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde hraje Barbora Křupková v několika inscenacích. Za roli Barbory v divadelní adaptaci románu Karin Lednické Šikmý kostel se v roce 2022 dostala do širší nominace na Cenu Thálie.

V dětském věku jste se učila hrát na hoboj a flétnu a také navštěvovala dramatický kroužek. Již tehdy jste chtěla být herečkou?

Hudbě jsem se věnovala od malička, ale do dramaťáku jsem začala chodit později. Nevím, jestli dokážu přesně říct, kdy se u mě touha po herectví zrodila. Každopádně když jsem doma oznámila, že chci do dramaťáku začít chodit, můj tatínek mi řekl: „Tak se tam běž přihlásit, když chceš”. Možná si myslel, že mě odradí, nevím. Tak jsem se sebrala a šla se zapsat.

Po gymnáziu jste se hlásila na DAMU, ale nevzali vás. Uvažovala jste o jazykovce, na doporučení maminky jste to zkusila na VOŠ herecké v rodném Zlíně. Na DAMU vás nakonec přijali na třetí pokus a herectví jste vystudovala pod vedením Evy Salzmannové, Ondřeje Vetchého a Michala Dočekala. Jak na tyto kantory vzpomínáte?

S díky, s láskou, s vděčností, občas s mírně sevřeným žaludkem – nemůžu je jen chválit, to by mi nikdo nevěřil. Každý z nich je úplně jiný a každý zvlášť mě taky jiné věci naučil. Tím, jak byli rozdílní, se navzájem skvěle doplňovali. A tedy všechno, co mě naučili, bylo podstatné k tomu, abych se posouvala dál. A netýkalo se to jen herectví, ale i nás, jako jednotlivců, potenciálních herců a našeho vlivu na okolí.

Během studia na VOŠ, jste hostovala v Městském divadle Zlín (Srpen v zemi indiánů a Noc na Karlštejně) na DAMU jste hrála v Disku. A od sezóny 2021/2022 jste v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Jak jste se dostala do tohoto divadla a nechtěla jste zůstat v Praze?

Bezruče jsem sledovala už při studiu na DAMU. Mají samozřejmě svou historii, ale mně se líbilo, co se tam děje. Lákalo mě to tam. V posledním ročníku jsem pak napsala mail Honzovi Holcovi, který mě viděl hrát už dřív v Disku s ročníkem nade mnou. A nakonec se to tak krásně stalo, že mě do divadla chtěl. Zvažovala jsem ještě nabídku z Plzně, kde jsem hostovala. Taky mě lákala. Hezky se mi tam s nimi v divadle zkoušelo a navíc bych to měla hodinu do Prahy, ke které mám samozřejmě velmi silný vztah. Ale stejně jsem někde uvnitř věděla, co chci víc. Tak jsem si to pojmenovala a teď jsem u Bezručů. A šťastná.

U Bezručů hrajete v několika inscenacích – Transky, body, vteřiny, Bratři Karamazovi, Poslední zápas, Sen noci čarovné. V inscenaci Lásky jedné plavovlásky jste měla hlavní roli Anduly. Je vám bližší drama nebo komedie? 

Nedokážu říct, jestli to nebo ono. Na škole jsem měla pocit, že nikdy nedokážu „být vtipná”, a tudíž být součástí komedie. Ale člověk se učí, poznává, musí čelit výzvám a jedna taková byla právě Checca v Poprasku na laguně v Disku, kde jsem ve třetím ročníku hostovala. A musím říct, že díky této inscenaci (i přes nejednoduché zkoušení) jsem přišla na to, že to možná nebude tak zlé. I když po pravdě, někdy zkoušet komedii je mnohem větší drama, než když ho člověk opravdu zkouší.

V roce 2022 jste se ocitla v širší nominaci na Cenu Thálie za roli Barbory v divadelní adaptaci románu Karin Lednické Šikmý kostel. Co to pro vás znamená?

Je samozřejmě krásné vidět, že si někdo všiml vaší práce rok po škole. Nechci teď veřejně ukazovat „podívejte, jak jsem pokorná”, ale vím, že člověk by se tím neměl nechat nějak pohlcovat. Pro mě to znamená ujištění toho, že jsem na správném místě, teď a tady. Ujištění, že rozhodnutí jít do Ostravy bylo správné. A taky si uvědomuji, že tato čest přišla hned po první sezóně v angažmá. Takže si toho opravdu moc vážím.

Čím je pro vás divadlo?

Pokaždé něčím jiným. Divadlo je proměnlivé a vždycky odkryje nové věci. Někdy je pro mě impulsem k dalšímu vzdělání, někdy zase k seberozvoji, ke zkoumání lidských charakterů, k sebepoznání, někdy je to všechno dohromady. Denně se učím něco nového a každý den si na divadlo utvářím a dotvářím pohled. Myslím, že je to práce celoživotní a liší se i podle toho, v jaké životní fázi se zrovna nacházím. Je to proces.

Vy jste si vyzkoušela také pedagogickou práci a krátce jste učila na ZUŠ ve Zlíně a ZUŠ Vadima Petrova v Praze. Jaká to byla pro vás zkušenost?

Jsem moc ráda, že jsem si vyzkoušela stát i na straně pedagoga. Bavilo mě to, ale přišla jsem na to, že jako celoživotní poslání bych učení nezvládla. Není to jednoduché. U pedagogické práce máte zodpovědnost za to, kam ty děti (nebo dospívající) nasměrujete. Ovlivňujete je vším, a proto je příprava velmi důležitá. Učit pár hodin týdně v určitém období je jiné než se tomu věnovat denně.

Patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem?

Ano. A myslím, že je to pro herectví dokonce dost důležité. Někdy je to ale složitější v tom, že si divadelní práci opravdu berete domů. Nemám pracovní dobu „od do”, denně se liší. Nebudu říkat, že to není těžké pro skloubení s osobním životem, ale to je holt už úděl. Divadlo dělám, protože ho mám opravdu hodně ráda. Je to něco za něco.

Text měl vyjít 17. 3. 2023.

• Autor: Veronika Pechová
• Publikováno: 27. března 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Barbora Křupková: Je to něco za něco

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ