Divadelní noviny > Kritik Lab

Rafinovaná rebelka s příčinou

Co se vám vybaví, když se řekne Marie Antoinetta? Palác Versailles s jeho opulentní okázalostí, rozmařilé, nezodpovědné utrácení francouzské královny, anebo její (ne)slavný konec pod ostřím gilotiny? Žádná z těchto asociací není od věci, vždyť se také Marii Antoinettě nelichotivě přezdívalo Madame Déficit. V nové inscenaci činohry libereckého Divadla F. X. Šaldy Marie Antoinetta podle hry amerického dramatika Davida Adjmiho se však tvůrci snaží nahlížet její život jinak než jen bulvárně skandalizujícím úhlem pohledu.

Na scénu lemovanou paravány, které jsou pokryté nespočtem zrcadel, majestátně vstupuje žena ve vysoce vyčesané paruce. Dvě komorné ji okamžitě oblékají do výstředně křiklavých šatů. Na zem v mohutných kaskádách splývají volány v neonově žlutozeleném odstínu. Ve stejně zářivém neonu je laděný i mobiliář – divan, a především obří balón ve tvaru pudla, připomínající „zauzlované“ balónky, jež si děti odnášejí z poutí.  Symbol extravagance i nevkusu. K Marii Antoinettě (Karolína Baranová) se po chvíli připojuje její manžel Ludvík XVI. (Ondřej Kolín), také v neonovém obleku, a vyzývá ji k tanci. Pohybují se za doprovodu mysticky řezavých tónů smyčců, ale jejich kroky jsou neobratné a neharmonické. Marii Antoinettě nakonec dojde s nešikovným Ludvíkem trpělivost a prudce ho odstrkuje.

Řasené šaty neonové barvy nejsou jen prvoplánovou extravagancí, jejich nositelka je nepřehlédnutelná, a to i v situacích, kdy by se raději stala neviditelnou. Když se scéna nasvítí ultrafialovým světlem, ostatní postavy oděné v tlumenějších barvách téměř splynou s pozadím, zatímco křiklavost neonu se dopadem UV paprsků jen zvýrazní. Ani zrcadlové paravány neposkytnou kýžený úkryt. Královna je zkrátka neustále na očích, ať se jí to líbí nebo ne.

Úvodní scéna je také vhledem do vztahu královských manželů. Marie Antoinetta v něm jasně dominuje, navíc je naprosto zřejmé, že ji irituje Ludvíkova nedospělost a ostych. Obraz nesourodného páru výborně dokresluje obsazení rolí. Vysoká Baranová se v podpatcích tyčí nad drobnějším Kolínem. Ludvík má v podání mladého herce stále vykulené oči, v nichž se zračí až dětská nejistota, a vypadá tak spíš jako Mariin syn než partner. A v rovině mateřského vztahu se jejich soužití nese i nadále. Ludvík si víc hraje s hodinovými strojky, než panuje, je nestálý v rozhodnutí, a navíc s dětinskou vzdorovitostí odmítá podstoupit chirurgický zákrok, díky němuž by mohl s Marií počít potomka. Z neschopnosti dát francouzskému královskému trůnu následovníka je ovšem neustále viněna Marie Antoinetta. Není divu, že ji manželství nenaplňuje, a hledá proto útěchu u milence (Filip Jáša) i v nejrůznějších výstředních radovánkách.

Inscenace režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové spočívá právě na oscilaci mezi bujarostí či okázalou přemrštěností vnějších prostředků a naléhavě křehkou výpovědí o Mariině nitru. Marie divoce výská, lascivně si cpe do úst kremrole, rozjařeně pobíhá po scéně, přehání a provokuje. Ale z některých jejích mimoděčných prohlášení lze číst, že všechna nevázanost a pozlátko jsou jen obranným mechanismem, fasádou, pod níž hučí melancholický stesk po rakouském domově i vnitřní nejistota. Jsou to spodní proudy, kterým je jen občas dovoleno vyvěrat na povrch, ale které činí chování francouzské královny pochopitelnějším.

Mnohovrstevnatost Marie Antoinetty vyniká zejména díky jedinečnému hereckému ztvárnění Karolínou Baranovou. Ta si s nenucenou lehkostí podmaňuje scénu, kterou po celou dobu představení prakticky neopouští. Její vláda nad diváky je absolutní, ať už v poloze rozjívené dívenky, kdy irituje smrštěmi, přepjatými výkřiky či kdákavým parodováním, tak v polohách tlumenějších, niterných, melancholičtějších. Dokáže stejnou měrou dráždit, jako vzbuzovat soucit a pochopení. Všechny její emoce jsou jako střípky mozaiky – zapadají do sebe, podmiňují se navzájem a vytvářejí tak celkový obraz nedokonale dokonalé hlavní hrdinky.

Stejně jako se před našima očima postupně skládá mozaika rozporuplného královnina charakteru, tak se také časem vynořují zásadní témata inscenace. Skoro se zdá, že nejpalčivější otázky přicházejí jakoby mimoděk, ale s o to větší naléhavostí a účinkem. A výsledkem je, že námět z dávné minulosti dokáže silně promlouvat i k dnešku. O této snaze ostatně vypovídají i kostýmy, jež na jednu stranu jasně odkazují k módě 18. století, zároveň však střihem i doplňky připomínají dnešní módu.

Inscenace v sobě nese silný feministický náboj. Marie Antoinetta se stává modelovou ukázkou společenské konvence v přístupu k ženám. Dvůr ji nevnímá jako dostatečně způsobilou k tomu, aby činila jakákoliv rozhodnutí, zároveň ji viní za všechny problémy, zřejmě proto, že neodpovídá ideálu vyrovnané a vlídné panovnice. Skrze nejednoznačnost a komplikovanost královniny povahy však vyvstávají i další témata – neschopnost uvědomit si svá vlastní privilegia, odvaha vystoupit ze své bubliny (řečeno dnešním jazykem) i problematičnost třídních rozdílů společnosti.

Rafinovaná. Tak by se jedním slovem dala popsat liberecká inscenace. Začíná rozjařenou, až skandalózní pompézností, ale postupně se bez zbytečného patosu či okázalého důrazu na jednotlivá témata stává velmi přesným, a přesto neprvoplánovým komentářem současného dění.

///

Divadlo F. X. Šaldy, Liberec – David Adjmi: Marie Antoinetta. Překlad Dana Hábová, režie Janka Ryšánek Schmiedtová, dramaturgie Lenka Chválová, výprava David Janošek, hudba Vladivojna La Chia, light design Pavel Hejret, choreografie Denisa Musilová. Premiéra 27. ledna 2023. Psáno z reprízy 18. února 2023.

• Autor: Eliška Hankovcová
• Publikováno: 30. března 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Rafinovaná rebelka s příčinou

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ