Divadelní noviny Aktuální vydání 18/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

18/2024

ročník 33
29. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Audience – Příjem – Magor: Bravo!

    Sleduju záští, s nímž establishment
    promyšleně likviduje
    nejlepšího člověka, kterého jsme kdy měli (…)
    V co doufá apokalyptická sovětská šelma,
    když nás zasáhla zrovna do krku?
    Když se chová jako šelma krvepijec?

    Sládka hraje Martin Polách (vlevo), Vaňka Tomáš Váhala FOTO ROMAN DOBEŠ

    Tyto verše o vězněném Havlovi adresoval Ivan Martin Jirous 1. června 1981 formou básnické litanie-výzvy světoznámému nobelistovi Heinrichu Böllovi. Litanie pokračuje: Drahý Heinrichu Bölle, Václav Havel sedí už třetí rok! Zastaňte se ho znovu a ještě silněji, pro lásku Boží! Rozevřete nebesa, drahý Heinrichu Bölle! V témže roce se sám básník na další čtyři roky ocitá ve svém ne prvním a ne posledním vězení. Druhý pól jeho tehdejší tvorby představují krátká, řízná, gnómická dvojverší: Dneska jsem v pátek sežral bůček / K sodomii je to jen krůček (1981). Nebo o pár let později z vězení: Víš ty, Bože, vůbec o mně, / žes mě zavřel v tomhle domě? / Vzpomeneš si někdy na mě, / jak tu sedím v hnojné jámě? / Odsoudils mě k marné slávě / nebo pojdu někde v slámě? (Magorovy labutí písně, 1986). A právě z této druhé, gnómické studně básníkovy imaginace čerpal Břetislav Rychlík ve své scénické koláži Audience a Příjem, v níž propojil dvě vaňkovky dvou politických vězňů Havla a Dienstbiera s tvorbou vězně třetího, s Magorovými labutími písněmi.

    Ejhle, divadlo!

    Už přes čtvrt roku vysedávám téměř obden v některém z divadel, kamenných i sklepních, a pořád ne a ne se trefit. I nadějně rozehrané opusy nakonec po hodině či dvou končí nenápadným pohledem na hodinky a těšením se na konec. Vídám tu a tam v různých inscenacích pozoruhodné pasáže či jednotlivé herecké výkony (ty nejpozoruhodnější kreace jsou většinou už řadu měsíců či let staré, třeba znamenitá ypsilonská Spálená 16 nebo semaforských Devatenáct tváří jazzu). Ale zatím se mi nestalo, že bych si letos řekl, ano, tohle je ta událost. A pak přijedu do Liberce, do nenápadného Malého divadla, kousek od rušné křižovatky, divadla, k jehož vchodu za dlouhá léta ještě magistrát nedokázal pro diváky udělat ani to nejzákladnější – přechod pro chodce (!). A zhlédnu tam dvě zmíněné vaňkovky, oba texty znám, stejně jako většinu veršů z Labutích písní – a přesto z těchto tří zdrojů vznikne před mýma očima malý zázrak.

    Tak jako u každé vpravdě básnické metafory i zde se rodí poezie ne z něčeho zaumného, uměle vyspekulovaného a ostentativně novátorského, nýbrž naopak, z objevu neznámého ve známém, zázračného ve všedním, tedy křísnutím věcí důvěrně známých v nových souvislostech. Nové dílo, jež ze tří textů a tří významů vykřeše význam čtvrtý, který mne v hledišti přiměl po dlouhé době na běžné repríze hlasitě při klaněčce volat: Bravo! A mám okamžitě po dlouhé době půstu jasný tip na inscenaci roku, původní dramatický text roku, režii, scénografii a nejméně dva herecké výkony roku. Největší zázraky vznikají tam, kde je nečekáte.

    Václav Helšus v roli Magora FOTO ROMAN DOBEŠ

    Mnoho povolaných?

    Dienstbierův Příjem, hru, jež citlivě a s pochopením dějově, tematicky i hlavními postavami Sládka a Vaňka navazuje na světoznámou Audienci, jsem neviděl na jevišti poprvé. Nebyla to tedy pro mne světová premiéra, jak to divákům sugeruje text v programu. Jevištní účinnost vynikajícího polozapomenutého textu jsem si ověřil už někdy před pěti lety v komorním prostoru ostravského Divadla „12“ při Divadle Jiřího Myrona. Tamní skromná, neokázalá inscenace pro mne byla překvapivým, neplánovaným vrcholem festivalu OST-RA-VAR a už tehdy jsem litoval, že si většina účastníků po sobotním finálovém vyvrcholení a bouřlivé oslavě závěru festivalu tuhle přidanou nedělní dopolední „třešničku na dortu“ nechala ujít. Nicméně přesto i dnes režisér a autor Břetislav Rychlík může svou nejnovější inscenaci i s Příjmem prezentovat jako světovou premiéru, protože kontext, v němž je uváděna, i celkový mnohovrstevný jevištní tvar skutečnou světovou premiéru letos opravdu má až v Liberci.

    Každá inscenace Havlových her vyžaduje velmi citlivé lavírování mezi dvěma krajnostmi. Mezi vlastním rozbujelým egem inscenátorů (příkladů takového nepochopení a exhibování na účet předlohy je bezpočet) a mezi neinvenční, pasivní a žánrově drobnokresebnou reprodukcí či odmemorováním textu. Na Havlových textech si mnohdy u nás vylámaly zuby i režisérské celebrity, jako v pražském Národním divadle Charles Marowitz v Pokoušení. Včlenit po smyslu i při veškeré pokoře k autorově poetice vlastní režisérskou či hereckou invenci do hry, tak jak se to kdysi vedlo Janu Grossmanovi a v brněnských inscenacích Petru Scherhauferovi, později i Haně Burešové nebo v ostravských havlovských opusech Vojtěchu Štěpánkovi a jak se to vlastně po celá desetiletí dařilo Andreji Krobovi v inscenacích pražských i hradeckých, to se nepřihodí každému. A povedlo se to dokonale až teď Břetislavu Rychlíkovi (nepočítáme-li vydařenou „dvojpremiéru“ aktovek Motýl na anténě / Audience Šimona Dominika na Studiové scéně Divadla na Vinohradech).

    Herci s názorem

    Rychlíkovi by ovšem sebeinvenčnější textová koláž jako inscenační předloha nebyla mnoho platná, kdyby inscenaci nepostavil na hercích. A to hercích nikoli ledajakých, hercích s výrazným a zcela zjevným autorským postojem k roli. Jak Václav Helšus v „roli“ Magora, tak Martin Polách v roli Sládka v obou aktovkách (nemluvě o dalších individualitách jako Tomáš Váhala coby Vaněk nebo Zdeněk Kupka jako Náčelník) jsou typičtí herci s názorem. Helšus je ideálním interpretem Magorových labutích písní právě proto, že mluví „za sebe“, civilně, jako když ho poezie jen tak mimochodem právě napadá. Nedeklamuje, nerecituje. Vyjadřuje s přesně dávkovaným timingem, nečekanými změnami temporytmu a nepolopaticky podávanými pointami nejen Jirousův, ale i svůj postoj ke světu. Jeho bezdomovecký projev i vizuál nemá absolutně nic společného s čítankovou úctou k disidentovi, jde o projev ryze dnešní.

    Ale marná sláva, každá Audience, jakož i její volné pokračování Příjem, stojí a padá se Sládkem. Kdysi jsem si myslel, že po Pavlu Landovském, pro něhož byla role psána na tělo, nemá nikdo další šanci. Už si to řadu let nemyslím: jak suverénní Norbert Lichý u Bezručů, tak nověji zcela originální, klaunský Jiří Maryško na Vinohradech se Landovskému nejen vyrovnají, ale pojímají roli úplně po svém (v případě Maryška nikoli jako primitivního pivního tatíka, ale spíš nebezpečného hráče a komedianta, tedy zcela proti zavedené tradici). Mohl bych jmenovat i další, kteří dokážou dolovat z postavy jiné, netušené významy.

    A to nejlepší nakonec: Martin Polách je coby Sládek v obou aktovkách zcela svůj, hraje si s hudbou replik, refrénů a slovních fug jako virtuos na nejnáročnější hudební nástroj, jímž je jazyk. Skoro z každé repliky udělá nejen mluvní, ale i pohybovou a gestickou etudu. Už jen ta jeho nepolopatistická, spíše dlouho jen naznačovaná a potlačovaná opilost, nepřípadná „hitlerovsky“ vyhrožovací gesta rukou, nesouřadná s řečí, i přidaný malý slovní rituálek, jímž ozvláštňuje každé další napití! Ale především oceňuji samotné nejednoznačné a neprvoplánové, v podstatě až gogolovsky smutné jádro postavy, které herec vyhmátl. Ostatně Sládkovu plebejsky přízemnímu pohledu na vysoký svět politiky, který je tak laciné karikovat, dává dramatik (jeden i druhý) v něčem za pravdu: Já se pošpinit můžu – jen když pán zůstane čistej… Principy! Principy! Bodejť byste si je nechránili, ty svý principy – vám se totiž výborně zhodnotěj… Vy máte vždycky šanci – ale jakou šanci mám já? O mě se žádnej nepostará, o mně žádnej nenapíše, o mě se nikdo nezajímá, já jsem tak dobrej na to, abych dělal hnůj, z kterýho ty vaše principy porostou…

    Jako by z postavy mluvil Petr Ivanovič Bobčinský. Tady, ale i jinde v této inscenaci (jako v málokteré jiné) dorůstá Havlův Sládek do hořkých rozměrů opravdu velké, gogolovské komedie.

    Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Václav Havel, Jiří Dienstbier: Audience a Příjem. Režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Jiří Janků, scénografie Svatopluk Sládeček, kostýmy Markéta Oslzlá-Sládečková, hudba Petr Hromádka. Premiéra 17. února 2023 v Malém divadle (psáno z reprízy 3. března 2023).


    Komentáře k článku: Audience – Příjem – Magor: Bravo!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,