Psychedelický koktejl z důchoďáku
Stáří a předsudky s ním spojené jsou pouze jedním z témat scénické adaptace románové prvotiny Rakušanky Anity Augustin Der Zwerg reinigt den Kittel z roku 2012, uváděné na Malé scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni v režii Aminaty Keita. Autorkou stejnojmenné dramatizace, z níž vychází i česká inscenační verze, je sama Augustin (text byl uveden nejprve na přehlídce Ruhrfestspiele v Recklinghausenu a poté v Schauspiel Frankfurt). Německý název je zkomoleninou přísloví Účel světí prostředky, v českém překladu Ivy Michňové se dílo jmenuje Jednou hole, jednou na nože, což je nonsensová variace na přísloví Jednou jsi dole, jednou nahoře. A skutečně, byť se nejprve zdá, že půjde o černou komedii na téma vyrovnávání se se stářím, autorka nás konfrontuje s mnoha nepochopitelnými zvraty a zapeklitými hádankami; vše se tu tváří jinak, než jaké to doopravdy je.
V centru příběhu stojí čtveřice důchodkyň v čele s nevrlou kuřačkou Almut, která na sebe bere roli vypravěčky. Z fragmentů výpovědí a vzpomínek vyvstávají dvě významné události: jejich společný roadtrip do Itálie v roce 1983 a násilný útok na ministryni pro rodinu, seniory, ženy a mládež, kterého se kamarádky v důchodu dopustí a jenž je dostane do vězení. Zde se Almut musí zpovídat psychiatrovi, který se snaží přijít na kloub její dlouholeté nespavosti. Jenže postupně získává navrch další, jakoby nesouladná linka zachycující setkání čtveřice po čtyřiceti letech od zmíněné dovolené, během něhož vymyslí plán, jak si užívat i v důchodu: budou předstírat naprostou nemohoucnost, vytěží sociální systém na maximum a nechají se ubytovat ve VIP ústavu pro seniory (součástí inscenace je povedená video parodie na televizní reklamu propagující onen domov důchodců, v níž vystupují hvězdy plzeňského divadla jako Martin Stránský a Pavel Pavlovský).
Na jednu stranu tedy inscenace nabízí bezmála detektivní zápletku o mstících se důchodkyních, na stranu druhou v crazy komediální nadsázce ukazuje, že i ve vyšším věku si lze života užívat s uličnickým espritem mládí. Po přestávce pak přibývá ještě linka třetí, sociálně-kritická, která postupně začíná dominovat. Míří ke kritice nevalné kvality života seniorů v naší společnosti a k zpochybnění některých předsudků týkajících se stáří. V domově důchodců musí kamarádky čelit sérii buzerací a trapností, personál se k nim chová jako k dětem, jako by se úplně snažil vygumovat jejich osobnosti.
Pokud pozorně sledujete děj, máte neustálý pocit, že něco nesedí. Postavy nelogicky cestují časoprostorem mezi nesouvislými situacemi, výstupy plynou coby koláž klipů jen volně propojená osobnostmi čtyř kamarádek. V orientaci v ději není příliš nápomocná neměnná scéna Michala Spratka připomínající nejspíše jakousi kancelář s roletami a televizní obrazovkou v pozadí (na ní je promítnut reklamní spot či klip s nesympatickou ministryní propagující „kouzelnou“ brožuru pro seniory). Scéna je nešťastně vyklenuta do půlkruhu, takže diváci sedící po stranách hlediště Malé scény vidí jen výsek dějiště.
Režisérka do rolí seniorek obsadila velmi (i věkově) různorodé herečky. Co postava, to jedinečná osobnost, která však zároveň funguje jako jistý lidský typ. Chování hrdinek přitom zdaleka neodpovídá důchodovému věku, stejně jako jejich oblečení. Jana Kubátová v hipísácké haleně a plísňákách modeluje Almut jako navenek nevrlou, v jádru melancholickou a zranitelnou neurotičku s třesem a nutkáním kouřit. Bývalá učitelka tělocviku Karlotta Apoleny Veldové v koženém křiváku a sportovní podprsence vypadá jako vojanda křížená s punkerkou. Život je pro ni bitevním polem a s gustem podporuje nenávistné nálady svých kamarádek. Suzanna Veroniky Janků, řečená velryba, je naivkou s překypujícím poprsím a záviděníhodným apetýtem v jídle i sexu. Šarmantní dáma Marlen Moniky Švábové v elegantních fialových koktejlkách a černém klobouku převyšuje kamarádky svou inteligencí a schopností trefně glosovat situace (právě ona je v domově pro seniory schopna uhodnout přísloví z pár písmenek ještě předtím, než se vůbec začne soutěžit). Všechny ostatní postavy (psychiatr, pečovatel, číšník, klienti domova důchodců, ministryně) ztvárňuje jediný herec Matyáš Darnady, ponejvíce s karikující nadsázkou. I toto řešení přispívá k navození dojmu psychedelické vize odehrávající se v něčí hlavě.
Právě tento dojem se nakonec ukáže jako správný, když do sebe v závěru všechno zapadne a ukáže se, že Almutin příběh pojednával především o osamělosti, psychickém traumatu, neodčinitelné vině a vyhoření. Množství falešných cest ale může iritovat. Mně přišel Augustinové „koktejl z důchoďáku“ až příliš překombinovaný a herecké výkony místy příliš excitované. Nejspokojenějším divákem bude pravděpodobně ten, kdo si dokáže užívat vtipné hlášky a prožívat jednotlivé situace s protagonistkami, aniž by se pídil po vnitřní logice zobrazeného.
///
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Anita Augustin: Jednou hole, jednou na nože. Překlad Iva Michňová, režie Aminata Keita, dramaturgie Klára Špičková, scéna a kostýmy Michal Spratek, hudba Štěpán Krtička, světelný design Jakub Sloup. Premiéra 29. října 2022 na Malé scéně (psáno z reprízy 4. dubna 2023).
Komentáře k článku: Psychedelický koktejl z důchoďáku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)