Divadelní noviny > Názory – Glosy
Tradice, která pokračuje
Čtu si v odpovědi Ministerstva kultury České republiky na otevřený dopis Divadelních novin ministrovi této slovutné instituce a dočítám se, že ministerstvo má jako nástroj evaluace projektů expertní poradní orgán – odbornou komisi, která projekty evaluuje každoročně v rámci dotačního řízení. Výsledkem této evaluace bylo 6‚64 bodu v roce 2021 a 6‚43 bodu v roce 2023… Vracím se na začátek této stati, napsané vskutku skvostnou češtinou, stati plné saturací, okruhů a kategorií, čtu ji celou znovu a smysl mi opět uniká. Použiji Akademický slovník cizích slov a zjišťuji, že česky se té prožluklé evaluaci říká ocenění či odhad – a stejně jsem takříkajíc vedle. Budu asi hodně natvrdlý.
A tak otevírám Divadelky číslo 6 a v článku Marie Reslové Kdo je tady hazardér? se konečně dozvídám, o co vlastně jde. Webovým stránkám Divadelních novin onen expertní orgán nedoporučil udělení dotace. Takže portál, který denně rozkládá vějíř divadelních informací, glos, recenzí, diskusí, nekrologů atd., nedostane od ministerstva nic. Zatímco kupříkladu člence toho orgánu Barboře Etlíkové orgán grant doporučil čili na web, kde dosud publikovala cca tři příspěvky za měsíc, získává dvě stě tisíc korun. Tomu se zase říká, s prominutím, chucpe.
Nedivím se. Grantové řízení bylo pro Divadelní noviny za těch dvaadvacet let, co jsem je vedl, jízdou po visuté dráze – chvilku nahoře, podruhé dole – a tato tradice, zdá se, stále pokračuje. A jednou, za časů školní družinářky ze Zlína, která coby ministryně kultury „nastavovala procesy“, jsme nedostali vůbec nic. Naštěstí se mi podařilo ten nepříznivý soud expertního orgánu zvrátit, Divadelní noviny přežily a vycházejí dosud. Odborná komise byla tehdy statutárně (a patrně stále je) poradním sborem samotného ministra, ve skutečnosti o jeho složení rozhodovala svými návrhy příslušná ministerská úřednice a ta jej vždy ustavila k obrazu svému. Mám ráda, nemám ráda. A když jsme se ptali, proč periodikum, které má z divadelních časopisů největší náklad (tehdy cca 3 000 výtisků), každých čtrnáct dní přináší panorama divadelních recenzí z celé republiky, píší do něj pravidelně špičkoví kritici (Zdeněk Hořínek aj.), a přesto v bodovém hodnocení obdrželo kupu nul, bylo nám odpovězeno: kdo je dal, je tajné a zdůvodňovat svou volbu nemusí. Prý kdyby se to zveřejnilo, už žádní další „experti“ účast v komisi nepřijmou.
V tomto punktu vidím mírný pokrok v mezích zákona. Ve zmíněné odpovědi jsou jména členů odborné komise a způsob jejich výběru zveřejněny a je tu též citováno zdůvodnění, proč grant na svůj webový portál Divadelní noviny neobdržely. Tomu už z hlediska jazykového rozumím líp, ti členové jsou vesměs divadelníci a úřednická hatmatilka je jim vzdálena. Jenomže argumenty, jež uvádějí, jsou absurdní. Píší třeba: stávající komise potvrdila problém dlouhodobé koncepční neměnnosti periodika, které setrvává (…) v tomtéž modelu, což vede ke snižování jeho čtenosti. Jak by měl být onen „model“ jiný, už neříkají. Zvláštní je, že u jiných divadelních časopisů, SaDu a Loutkáře, jim koncepční neměnnost nevadí a to je v pořádku, protože kontinuita je přece spíš přednost než chyba. A hlavně, milí členové: za snižování čtenosti všeho (!) českého periodického tisku může především masový úprk čtenářů na internet, na nějž jste Divadelním novinám odmítli doporučit dotaci.
Podobně pošetilá je výzva zahájit zevrubnou diskusi s širší odbornou veřejností o podobách periodika tohoto typu. Proč ne, diskuse jistě není na škodu, ale koncepci a tvar každého listu mohou určovat jenom ti, kdo jej vytvářejí, jeho redakce, případně redakční rada. Pokud mě paměť neklame, široká odborná veřejnost ještě nikdy žádný časopis nevytvořila, navíc široká odborná veřejnost, to je velmi vágní pojem. A širokou odbornou veřejností nejsou pouze členové ministerské komise a o úpadku renomé Divadelních novin můžeme seriózně hovořit až po relevantním sociologickém průzkumu mezi všemi divadelníky. V závěru svého hodnocení komise praví, že vedení Divadelních novin dlouhodobě hazarduje s tradicí i samotnou existencí tohoto periodika. Já bych naopak řekl, že s pověstí a nezaujatostí hazarduje těmito výroky tato komise. O svou existenci se samozřejmě bát nemusí. Na způsobu udělování dotací se na ministerstvu kultury za našich třicet svobodných let nezměnilo téměř nic a sotva kdy se změní.
Komentáře k článku: Tradice, která pokračuje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
