Emancipovaná Jenůfa, ale…
Po loňské soudobé, a přece textově věrné Maryše režiséra Michala Háby se Klicperovo divadlo znovu vrací k dramatice českého vesnického realismu. Texty z konce 19. století zachycující stav tehdejšího venkova a neuspokojivý společenský úděl žen, ale také neměnné vzorce lidského jednání jsou – zdá se – opět v kurzu. Pražské Národní divadlo v této sezoně uvedlo Františákovy Naše furianty, spolek Kašpar a Městské divadlo Mladá Boleslav Krobotovu adaptaci románu bratří Mrštíků Rok na vsi. A v Hradci je nově na repertoáru Preissové Její pastorkyňa v režii Diany Šoltýsové.
Realistická metoda spočívá v analýze skutečnosti, z hlediska formy pak především v přísném dodržování dramatických kategorií. Detailně zpracovává psychologii, a tudíž i motivace postav jednajících v dramatických situacích. Jakkoli by chtěl tvůrce takový text dekanonizovat, musí si být těchto zákonitostí vědom. A co především, musí s nimi umět nakládat na jevišti.
Právě tyto kompetence Dianě Šoltýsové zcela scházejí. Ve svých předchozích pracích ostatně až na výjimky vycházela z vlastních adaptací próz, jež mohla přizpůsobit svému jevištnímu uvažování i režijním schopnostem (pro hradecké Studio Beseda si loni vybrala Mornštajnové román Hana). Pro Šoltýsovou je charakteristický zvýšený zájem o citovost, vzrušivost, introspekci postav či naopak expresivitu a jakési ansámblové vnímání divadla, kde herce jako jednotlivce ztvárňujícího konkrétní postavu nahrazuje celek, většinou tvořený ženským elementem. V jejích inscenacích dominuje příběh hrdinky zlomené dobou či okolnostmi. Právě osobní tematické preference vedly Šoltýsovou k volbě Preissové dramatu o osudem poznamenané, v závěru manželstvím vykoupené Jenůfě, nevlastní dceři Kostelničky Buryjovky, tedy archaicky její pastorkyni.
Režisérka touží titulní hrdinku emancipovat. Text tedy prošel radikální úpravou, včetně vypuštění závěrečné scény, v níž má Jenůfa proslov k Lacovi. Vyjadřuje mu v ní věrnost a dík za to, že přes všechny tragické události zůstal při ní. Hradecká Jenůfa naopak Laca i ostatní vesničany opouští a vrhá se do rituálního osvobozujícího tance. Šoltýsová zde patrně směřuje k současnosti a snad i k tématu aktuálních potratových zákonů (v inscenaci se opakuje hudební motiv se slovy A tělo to ví). Z dnešního pohledu se takový zásah jeví jako oprávněný, musel by k němu však vést čitelný a motivačně promyšlený most napříč předchozím jevištním děním. A to se neděje.
Soustředěnost narace neustále nabourávají nahodilé nápady, jež se tváří jako aktuální výklad, ale často si ideově protiřečí. Buryjovka se na základě jazykové hry se zastaralým výrazem pastorkyňa stává pastorkou oblečenou do kněžského oděvu včetně kolárku. Pavla Tomicová ji hraje jako podivně upozaděnou, emocí prostou osobu, z jejíhož zjevu nelze vyčíst pohlavní příslušnost ani důvod jejího chování. Pastorka je termín z některých protestantských církví navíc převážně anglosaského světa, o to podivněji pak v inscenaci působí v kombinaci s ryze katolickou liturgií. V barokní obraz, či snad dokonce monstranci s božím okem se převtělují postavy ve druhém plánu, které jako by citovaly některé situace ze života Ježíše Krista. Zároveň však trhavými a opakujícími se pohyby připomínají orloj, věžní hodiny, v minulosti jediný nástroj k měření času. Ten je ve druhé části vystřídán velkým digitálním displejem, odměřujícím Jenůfino utrpení.
Sama Jenůfa, kterou v Hradci ztvárnila jindy vynikající Lucie Andělová, je spíš skrumáží střípků emocí než psychologicky jasně vedenou postavou, s jejíž potřebou emancipace by se dalo na závěr ztotožnit. Torzovitostí se vyznačují i ostatní postavy, jejichž jednání supluje například zběsilý úprk po jevišti či zcela neopodstatněný řev. Do promluv, které mají mít potřebnou dramatickou gradaci, vstupuje jak hudební znělka, tak další zvuková okrášlení jako například rolničky zavěšené na sukních dvou dívek či iritující kdákání, jež vesničanky vyluzují a které je má pravděpodobně připodobnit ke slepicím či jinému domácímu zvířectvu. Smysl postrádá i neustále se opakující gesto bouchnutí do stolu se zdviženým prstem, kterého se postupně dopustí snad všichni aktéři. Navíc se netluče do stolu, ale dlouhého barového pultu, u kterého je přistaveno několik nevkusných devadesátkových barových stoliček. I takové dějiště by se dalo pochopit, inscenace by k tomu však musela poskytnout mentální prostor. Takhle je to jen další zbytečný jevištní komponent zaplevelující a tříštící jinak nosný dramatický text.
Šoltýsové Její pastorkyňa budiž varováním všem, kdo uvěří, že realistickou dramatiku je možné emancipovat od základního divadelního řemesla.
Klicperovo divadlo Hradec Králové – Gabriela Preissová: Její pastorkyňa. Režie Diana Šoltýsová, dramaturgie Lenka Smrčková, hudba David Hlaváč, výprava Agnieszka Pátá-Oldak. Premiéra 3. března 2023 na Hlavní scéně (psáno z reprízy 15. dubna 2023).
Komentáře k článku: Emancipovaná Jenůfa, ale…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)