Ztraceno v intermezzu
Dovolím si na začátek malou, ale vhodnou odbočku. Nedávno vyšel v rubrice KritikLabu v Divadelních novinách text mého spolužáka Vojty Vosky o jedné z nedávných premiér ústeckého Činoherního studia. Začíná zamyšlením nad výsostně subjektivní povahou divadelní kritiky, v níž žádný názor nelze označit za jediný možný a správný. Ostatně diskuse v podobných intencích vedeme často i na seminářích.
Vojtova recenze je napsána velmi umně, argumentačně přesně, ale i citlivě, přestože vyjadřuje spíše negativní postoj k dané inscenaci. Podstatný je však reakční komentář na jeho text (k nalezení zde), který ukazuje, že jednotné názory na umění neexistují a nemůžou existovat ani v na první (nezasvěcený) pohled jednotné skupině, jakou je česká divadelní kritika. Právě proto, že při tvorbě názoru hraje roli spousta faktorů, mimo jiné i třeba rozdílná generační příslušnost.
Totéž se, myslím si, projevuje i v případě inscenace dvou disidentských aktovek, Havlovy Audience a Dienstbierova Příjmu v libereckém Divadle F. X. Šaldy, jež režisér Břetislav Rychlík uvádí ve společném divadelním večeru.
Patřím ke generaci, která už ani záchvěvem nezažila minulý režim. Znám samozřejmě naše moderní dějiny, ale logicky pouze zprostředkovaně, ze školních lavic. Mám pocit, že i tento fakt do jisté míry ovlivnil vnímání inscenace, jež ve mně rozhodně nerezonovala tak, jak jsem vyčetla i vyslechla z ohlasů jiných kritiků i tvůrců, kteří patří k těm, kdo moderní dějiny nejen znají, ale sami je prožili.
Přesto nemůžu říct, že by pro mě liberecká inscenace Audience a Příjmu byla zklamáním. Dvě hry, jež na sebe navazují, spojují zejména obě hlavní postavy Vaněk (Tomáš Váhala) a Sládek (Martin Polách). Ti se spolu nejprve v Havlově Audienci setkávají v pivovaru, později v Dienstbierově Příjmu už oba ve vězení. Pokaždé spolu řeší podobný problém, přičemž se dostávají do absurdních dialogických smyček.
Uvedení aktovek ve společné inscenaci stojí a padá s představiteli hlavních rolí. V Liberci platí první možnost, zejména Martina Polách coby Sládek se svým výkonem vryje do paměti diváků. Přesně ví, kam položit důraz, jak citlivě rozehrávat emoce na široké škále odstínů, aniž by cokoli vyznělo přehnaně. S jeho Sládkem nejde nesympatizovat. Když s hořkým povzdechem pronáší: Ale co já? O mě se žádnej nezajímá! O mně žádný hlášení nikam neposílaj!, je veskrze tragickým hrdinou. Najednou mluví za všechny „obyčejné“ lidi, kteří s režimem z jakýchkoli důvodů více či méně kolaborovali. Ale nejen za ně, v těchto momentech je jeho frustrace frustrací všech, kteří si připadají přehlížení, nepodstatní, nevyslyšení. Tehdy i dnes.
Tomáš Váhala je Poláchovi výbornou protiváhou. Jeho Vaněk ztělesňuje Sládkův naprostý protiklad. Sedí až nepřirozeně rovně s nervózně sraženými koleny, každou otázku zodpovídá klidným hlasem, z něhož čiší přehnaná úslužnost i opatrnost. Váhala s Poláchem bez jakéhokoli patosu či karikatury vykreslují odlišné charaktery svých postav. Díky tomu se třeba mnohem výrazněji ukazuje velká dávka sebeironie, kterou zejména Havlova Audience oplývá.
Ústřední herecký trojlístek doplňuje ještě Václav Helšus v roli spisovatele Ivana Martina Jirouse zvaného Magor. Ano, pokud jste se právě zarazili a položili si otázku, jak do inscenace dvou (auto)fikčních disidentských aktovek může vstoupit reálná figura, není to otázka zbytečná. Magora byste totiž v původních textech hledali opravdu marně.
Tvůrci liberecké inscenace se však rozhodli obě aktovky spojit intermezzem, které zpřítomňuje Magorův osud a proces vynášení jeho Labutích písní z vězení, kde tyto básně vznikaly. Václav Helšus v roli Magora pak vstupuje s přednesem jeho básní do druhé poloviny inscenace, kdy se hraje Dienstbierův Příjem. Helšusovy vstupy zasazují aktovku do nového rámce, který jí dodává duchovnější i tragičtější rozměr. Ukazují vězeňský život z jiného, než jen ironicko-absurdního úhlu. Helšus nadto přednáší verše s přesným důrazem i citlivým pochopením, ale bez přehnaného patosu.
Jenže právě intermezzo, které Magora jako postavu poprvé uvádí na jeviště, se pro mě stalo hlavním kamenem úrazu celku inscenace. Úvodní Audience zaujme hereckými výkony i scénografií, jejíž dominantou jsou stěny z pivních bas, jež však vypadají zároveň jako sloupce kartoték, z nichž Sládek vytahuje pivní lahve i dokumenty StB. Poněkud divoká divadelní vsuvka mezi oběma aktovkami však naráz přetrhne tuto zručně předenou nit. Mísí se v ní dokumentární divadlo se zvláštní bujarou groteskností sklouzávající až k laciným a povrchním vtipům, které jsou na míle daleko od Havlovy groteskně absurdní cykličnosti. Nechybí ani přehnané odkazování na spojitost příběhu s Libercem, když se najednou na scéně objeví maketa ještědské rozhledny, poprvé a taky naposledy, navíc pro v libereckých reáliích neorientovaného diváka bez patrnějšího důvodu.
Na přetrženou nit se pak už v druhé části navazuje těžko. I scéna, v níž se děj druhé aktovky odehrává, jako by ztratila kouzlo víceznačnosti té první, pivně basové. Stává se z ní statické, přehnaně doslovné prostředí. Po intermezzu, které je snad vším, jen ne statickým a roztříští pozornost do různých směrů, najednou dialogy druhé aktovky působí těžkopádněji a ani paralely mezi Havlovým a Dienstbierovým textem nakonec ve zvoleném tvaru příliš nevyniknou.
Zůstává tak ve mně pocit, že propojení obou aktovek vložením příběhu Magora smyslu inscenace uškodilo. Rozumím dobovým souvislostem i jisté potřebě nechat tyto tři režimem pronásledované autory potkat na jednom jevišti. Přesto mi přijde celek nekoherentní a trochu nefér jak k Magorovi, jehož příběh i tvorba by jistě vystačila na samostatnou inscenaci, tak k oběma disidentským textům.
///
Divadlo F. X. Šaldy Liberec –Václav Havel, Jiří Dientsbier: Audience a Příjem. Režie Břetislav Rychlík, dramaturgie Jiří Janků, scénografie Svatopluk Sládeček, kostýmy Markéta Oslzlá-Sládečková, hudba Petr Hromádka. Premiéra 17. února 2023. Psáno z reprízy 7. března 2023.
Komentáře k článku: Ztraceno v intermezzu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)