Divadelní noviny > Kontext Názory – Glosy
Ráj hudby nejen pod Pradědem
Divadlo – ze všech umění to nejbohatěji působící na naše smysly – zrak, sluch, dokonce i vůně a někdy i chuť a hmat, to když bychom nejraději ochutnali a sáhli si… Na tu krásu, na ten „div“, s nímž si lidovou etymologií slovo divadlo spojujeme.
A pak jsou umění zaměřenější jen na jeden z našich smyslů, alespoň na první pohled: třeba hudbu vnímáme pochopitelně sluchem…
Jenomže právě proto je hudba uměním, že to je a zároveň není pravda. Působí na nás mnohem komplexněji. Její tóny nás někdy uklidňují a přinášejí naší duši mír, jindy nás jejich sprška osvěží a probudí k životu. Ještě jindy vyburcuje z letargie, odhalí nový smysl bytí.
Proto jsou všechna umění navzájem úzce spojena. Nelze upřednostnit vynikajícího herce před vynikajícím básníkem, tanečníka před hudebníkem. Všichni nám „otevírají průzory do nebe“, povznášejí naši duši nad obyčejnost všedního dne.
Povězme si proto o jednom z nich, vynikajícím klavíristovi Jiřím Hrubém.
Jiří Hrubý. Foto archiv festivalu Janáček Luhačovice
On sám patří k těm, jejichž působení je zaměřeno šířeji. Kromě recitálů a doprovodů sólistů působí v Národním divadle Brno, kde korepetuje Hry o Marii Bohuslava Martinů a klavírní interpretací se výrazně podílí na baletním představení Beethoven. Těžiště jeho činnosti však spočívá v práci klavírního virtuosa a vystudovaného pedagoga předávajícího mladé generaci vědomosti a zkušenosti, nabyté mj. i studiem Konzervatoře Maastricht v Belgii. Kromě Brna, kde převážně působí, je ochoten vyjet i do vzdálených regionů, jakým je lázeňské město Jeseník, a to k nemalé radosti uměnímilovné veřejnosti, která ho dobře zná. Ale jak už se to někdy stává, objektivní i subjektivní důvody zabrání návštěvníkům dostavit se ve větším počtu, tak jako tomu bylo 10. února letošního roku.
V podání Jiřího Hrubého se v tento den jesenickou Kaplí nesl náročný, ale přitom překrásný repertoár výhradně z děl českých autorů jako předzvěst nadcházejícího roku České hudby – Jiřího Antonína Bendy, Bedřicha Smetany, Josefa Suka a Leoše Janáčka. Střídaly se skladby známé i méně známé, roztoužené i uklidňující, radostné a veselé i smutnější a nostalgické. Stejně, jak to chodí i v životě. Odrážely náladu autorů a stav jejich duše, když je skládali, ale také emoce interpreta, který k nim má hluboký vztah a hraje je tak, že snad každý návštěvník koncertu je intenzivně spoluprožívá.
Uveďme slova jedné nadšené posluchačky z Domašova, která Hrubého zná z jesenických koncertů: Jako u moře jsem si připadala, když zněla Smetanova etuda Na břehu mořském. Z pódia se na nás řítily vlny příboje tónů jedna za druhou a my s nimi pluli do ráje hudby a vytržení. Neskonalá krása a u známých skladeb (třeba Sukovy Píseň lásky) i radost z naplnění našeho očekávání. A jindy melancholie a trocha jímavého smutku. Tak, jak to život přináší a jak to k němu patří.
Ve hře Jiřího Hrubého je „slyšet“ nejen to, že je vynikající klavírista úspěšný i na mnohých světových scénách, ale i laskavý člověk se srdcem plným lásky ke své ženě, třem dětem, přátelům, k lidem, kteří se „opájejí krásou hudby“, při níž lze alespoň na chvíli zapomenout na problémy tohoto světa.
Přejme si, aby takových zážitků bylo více. A ze srdce poděkujme umělci klavíristovi za nezapomenutelný jesenický večer.
/Text přišel do redakce 10. března, vzhledem k tehdejšímu uzavření i-DN publikujeme až nyní – pozn. red./
Komentáře k článku: Ráj hudby nejen pod Pradědem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
