Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Jiná Flora (No. 2)

Seš jen tělo, nic než tělo… zpívá Miřenka Čechová v divadelní adaptaci svého autobiografického románu Baletky, kterou v sobotu představila olomouckému publiku na jevišti Moravského divadla. Podobně jako v knize (a divadelně-filmovém streamu z doby pandemie s názvem metaBaletky) se v ní vyrovnává s někdejším každodenním drilem na Taneční konzervatoři, který měl vést k vysněné baletní kariéře, namísto toho však nesmazatelně poznamenal její dospívání a tendenci k přehnané sebekritice, s níž se performerka vypořádává dodnes. Na tebe se nedá dívat! a Nevybočuj z řady! Promlouvají v inscenaci jejími ústy bývalí pedagogové. Ve snaze popasovat se se západním ideálem krásy a dokonalosti dnes naštěstí není sama, což dokázal celý sobotní program Flory, jež letos obecně dává prostor jiným než dokonalým tělům.

Zatímco v pátečním Soft Spot a v Baletkách jsme měli možnost pozorovat spíše chlapecky či androgynně působící ženská těla tanečnic a performerek a nahota, částečná či úplná, se zde objevovala pouze místy, rakouská tanečnice a choreografka Doris Uhlich představila v proskleném válci na jevišti S-klubu své obliny v představení Tank, v němž vystupovala nahá od začátku do konce. Z válce naplněného kouřem, představujícím tekutinu, se nejprve začaly vynořovat ruce a chodidla, bušící či kopající do skleněných stěn, a poté dlouhé tmavé vlasy, jimiž Uhlich zpočátku zakrývala svůj obličej, čímž si vytvářela jakousi vlastní intimitu, oddělující její nahé tělo od diváků podobně jako masky tanečnic v Soft Spot. Za doprovodu elektronické hudby spoluautora inscenace Borise Kopeiniga se kouř postupně projasňoval a mohli jsme tak čím dál lépe pozorovat křivky jejího těla se všemi nedokonalostmi, jež přicházejí ruku v ruce s nadváhou, jako je třeba celulitida.

Tanečnice se svým tělem pracuje zcela beze studu, až sebeironicky, když očím diváků vystavuje své ochlupené genitálie, opírajíc jednu nohu vysoko nad hlavou o skleněnou stěnu, nebo když se na stěnu celým tělem čelem k divákům nalepí, udržujíc s nimi oční kontakt, přičemž nechává svá bujná ňadra, aby se jedno po druhém postupně odlepovaly a padaly dolů. V těchto situacích působí jako divoženka, kterou pořadatelé festivalu odchytli někde v lese a nyní ji vystavují v akváriu jako v zoo, zatímco ve chvílích, kdy se v poloze plodu tanečnice choulí na dně válce, představuje spíše v láku naloženou upomínku kdysi žijícího lidského druhu. Ve zcela nový, mechanizovaný druh organismu se pak proměňuje v dynamičtějších pasážích, kdy ve zrychleném tempu ve stoje „válí sudy“ kolem dokola po vnitřním obvodu válce. Má být její tělo upomínkou zapomenuté tělesnosti ve světě dokonalých, avšak odlidštěných těl, anebo apokalyptickou vizí vyhynutí, k němuž může lidský druh v budoucnosti dospět pod stále narůstajícím vlivem technologií? Působivé, byť zdlouhavé představení otevřelo celou řadu otázek.

Intimita a jinaKost

Zcela jinak přistoupila k tělesnosti maďarská performerka a choreografka Boglárka Börcsök, která v site-specific projektu Figuring Age sice vystoupila bez masky, ovšem skrytá za roli – a kostým. V podkroví Muzea moderního umění přivítala diváky roboticky sekanými pohyby, celá v bílém, s lehce nabělenou tváří a výraznou rudou rtěnkou. Usadila je do páru prostěradly pokrytých křesel, na pohovku a na bílý plastový koberec a do svého těla postupně nechala vstoupit duchy (prostor půdy tedy zvolila tematicky) tří pozapomenutých představitelek maďarské taneční moderny. Pohybujíc se shrbenou chůzí a se stařeckou dikcí poprosila diváky, aby jí pomohli usednout do pohovky, načež jim jako babička okolo sedícím vnoučátkům vyprávěla o dávných časech, kdy bylo vše mnohem těžší: židy pronásledovali nacisté a ženám s domácími pracemi nepomáhaly žádné chytré přístroje a spotřebiče, takže si mohly o kariéře nechat jen zdát. Škoda že babička nebyla na ranní besedě s tanečnicemi Soft Spot – nevím, jak by pochodila, kdyby se jim pokusila vysvětlit, že si dnes ohledně kloubení mateřství a kariéry nemají na co stěžovat…

Ačkoli performerka postupně ztělesnila tři tanečnice, přičemž proměnu naznačila tím, že si od diváků nechala pomoci s přesednutím na židli či uložením na lůžko ve vedlejší místnosti, proměnu hereckých prostředků jsem zaregistrovala až napodruhé. A představení jsem ocenila teprve v závěru, kdy jsme se přesunuli do třetí místnosti před dvě plátna, kde jsme díky filmovým projekcím spoluautora inscenace, filmového režiséra Andrease Bolma nahlédli do skutečných bytů zpřítomněných tanečnic: dlouhé, statické záběry prázdných místností či zdálky zabíraná babička hovící si v křesle na balkoně působily jako připomínka covidového bezčasí, zatímco detailní záběry vsedě tančících babiček umožnily srovnání s citlivým hereckým uchopením performerky. V kontextu potlačené mimiky v inscenacích Soft Spot a Tank byly navíc skvěle načasovanou ukázkou toho, že tančit může i lidská tvář.

Na rozdíl od Figuring Age, kde byl vhodně zvolený prostor konstitutivní součástí představení, Baletkám jeviště Moravského divadla spíše uškodilo. Na loňské premiéře v pražském Paláci Akropolis jsem performerčinu osobní zpověď spoluprožívala mnohem intenzivněji – tamější sál je jednak komornější, jednak se publikum dívá na jeviště z hledištní elevace více shora, což je žádoucí zvláště v poměrně častých scénách, kdy se performerka plazí po zemi, chodí po čtyřech nebo se koupe v nízkém, vodou naplněném akváriu. V tradiční historické budově Moravského divadla ji diváci sledovali naopak ze žabího pohledu utopenou v hloubi prostorného jeviště, čemuž se bývalo dalo vyhnout buď hojnějším využitím předscény, nebo rovnou umístěním inscenace do Akropoli podobnějšího S-klubu. Ačkoli představení přilákalo široké publikum, které ji ocenilo ovacemi vestoje, kontext zdobeného divadelního sálu, který je vedle činohry a opery domovem právě baletu, na můj vkus navíc až příliš zdůraznil baletní téma inscenace a okleštil ji tak o přesahy, které jinak nabízí. Uvedení v rámci jarně rozkvetlé Flory ale samozřejmě nelze srovnávat s premiérou v únoru 2022, jež se shodou nešťastných okolností odehrála v den vstupu ruské armády na území Ukrajiny. O humanistickém apelu inscenace, že každý z nás je v první řadě člověk a naše myšlení a cítění nelze nacpat násilím do nějaké dokonalé formičky, respektive jejím pozitivním akcentu na rozmanitost a jinakost, tehdy nebylo pochyb.

PS: Zítra mě vystřídá jiná kost!

Jiná Flora (No. 1)

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 14. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jiná Flora (No. 2)

1. Petr Nerušil

   

   Milá Kateřino,
   Baletky jsme v MDO nasadili záměrně, po konzultacích s Miřenkou. V S-klubu (kde by s ohledem na scénografii ani odehrát nešly) jsme bezprostředně po Baletkách, v den vašeho odjezdu z Olomouce, dvakrát uvedli Miřenčinu inscenaci Invisible II./Barbora Kaufmannová, která ústřední téma Baletek (a také letošní festivalové dramaturgie) dál rozvíjí.
   Šlo o dlouho připravovaný koncept. Z jeho naplnění měla Miřenka, která jej s námi promýšlela, upřímnou radost. Ani jí, ani nám, ani Silvii Lauder, která včera s Miřenkou její tvorbu skoro půldruhé hodiny rozebírala ve skvělé besedě, nepřišlo, že bychom její výpověď nepromyšlenou logistikou jakkoli „okleštili o přesahy, které nabízí“. Loučili jsme se naopak s tím, že jsme je během tří dnů společně maximálně exponovali. 🙂
   Mějte se fajn, těšíme se na viděnou příští týden na produkci hamburského Thalia Theateru!
   Petr Nerušil

   16.05.2023 (21.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ