Divadelní noviny > Kritik Lab

Z Ústí jen do Ústí

Autorská inscenace Jídelní vůz v režii uměleckého ředitele Činoherního studia Ústí Davida Šiktance na jeho domovské scéně je oddechovka se skromnými filosofickými a poetickými přesahy. Je skečovitou a klipovitou přehlídkou osobních zážitků autorů inscenace z jízdy vlakem na časti linky Praha – Hamburg. Herci Činoherního studia jsou totiž často pražskými rezidenty a do krajského statutárního města dojíždějí vlakem.

Stopáž představení časově přesně odpovídá jízdě z pražského hlavního nádraží na to ústecké. Výprava rovněž věrně kopíruje vlakové prostředí a scénografický tandem Zuzana Štěpančíková a Nikola Tempír společně s kostýmní výtvarnicí Simonou Pekařovou vytvořil téměř identickou kopii klasických jídelních vozů ve vlacích Českých drah – červené kožené sedačky, malé bílé stolky s kulatými lampami, ledově ostré zářivky nad nimi, zaoblený bar se zásobou piv a šampaňského a hlavně vtipný detail v podobě funkčních automatických dveří na fotobuňku, které dotvářejí množství vtipných inscenačních momentů.

A právě tento jídelní vůz je ústředním dějištěm různorodých situací v průběhu jízdy. Diváky jimi provází postava Vrchního (Jan Plouhar), lidového filosofa a snílka s oddaným zapálením a nepředstíranou láskou ke svému povolání a k celému vlakovému provozu. Je to právě on, kdo prochází všemi situacemi. Moderuje je, propojuje a doplňuje o svůj svérázný pohled na svět, který linku Praha – Ústí nad Labem obklopuje. Ve svém jídeláku hostí skromnou a stydlivou italskou turistku, německé cestující, trampy, slizkého a oplzlého železničního technika, průvodčí, stewardku a mnoho dalších.

Především pak Herce (Lukáš Černoch), postavu, s níž se Vrchní snad nejvíce ztotožní. Jemný a citlivý Herec jede do divadla oznámit, že s hraním končí a mezi řádky textu, který si memoruje, přemítá společně s Vrchním nad otázkami, jež oba pálí. Proberou budoucnost, smysl života a smrti a krásy ústeckého údolí, které se po celou dobu „jízdy“ poeticky vlní za nimi prostřednictvím filmové projekce promítané na široké plátno za jevištěm.

Dalším vytrhnutím z „všednosti“ vlakové jízdy je dělení jednotlivých situací odehrávajících se na trati krátkými promluvami. Tehdy jako by odněkud shůry zazníval legendární zastřený hlas Václava Knopa, tolik známého z nádražních hlášení, pronášející různé citáty související s aktuální či následující scénou. Jednotlivé výjevy z jídelního vozu pak odděluje ještě jemná a veselá kytarová nahrávka a změny světelného designu. Tu je tematizováno drncání soupravy, tu problematika sebevrahů na trati a tu zas obhroublé chování některých mužů, ať už z řad drážních zaměstnanců, tak cestujících. Scény se střídají rychle za sebou a vlak oživlý jednotlivými příběhy se šine dál.

Už z programu a divadlem předem publikovaných materiálů jsem se na inscenaci těšil. Ze začátku jsem byl zaujat, místy i pobaven, ale později jsem si k vlastnímu překvapení začal všímat markantní odchylky mezi vnímáním mým a ústeckých diváků kolem. Po chvíli se mi totiž princip střídajících se výstupů omrzel. K ještě prudší „zatáčce“ pak pro mne došlo ve chvíli, kdy se humor, místy černý, hrubý a nekorektní, začal stupňovat a stával se snad jediným elementem a hybatelem dění. Zcela přebyl pro mě tak silné a poutavé poetické (zcizovací) výstupy z vlakové reality v úvodu a nahradil je humor, zlehčující sexuální násilí na ženách, bagatelizující a stereotypizující hrubost a agresi a výsměšně vykreslující lidi se silným zájmem o železnici – šotouše.

Možná však jde o čistě můj individuální divácký vjem. Věřím, že tvůrci, především režisér David Šiktanc a dramaturgyně Kateřina Součková, připravili inscenaci hlavně pro Ústečany. Vždyť také z jejich kolektivních osobitých a subjektivních železničních zážitků a zkušeností vycházeli. Divadlo se od začátku až do konce představení smíchy otřásalo a já nemám nejmenší zájem kladné divácké přijetí napadat a zpochybňovat. A zajímalo by mě, jak Jídelní vůz fungoval při hostování v Praze a jak by se s ním ztotožnilo – či nikoli – jiné diváctvo než to ústecké.

Činoherní studio Ústí nad Labem – David Šiktanc: Jídelní vůz. Režie David Šiktanc, dramaturgie Kateřina Součková, scénografie Nikola Tempír a Zuzana Štěpančíková, kostýmy Simona Pekařová, hudba Michal Vejskal, pohybová spolupráce Barbora Nechanická, asistentka režie Andrea Berecková. Premiéra 24. března 2023. Psáno z 1. reprízy 26. března 2023.

///

Více o této inscenaci na i-DN:

Jak jsem se v jídeláku nenajedl

Ne znamená ne, a to jednou provždy

…

Více o této inscenaci v DN 7/2023:

Sukces

…

• Autor: Tobiáš Waller
• Publikováno: 17. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Z Ústí jen do Ústí

1. Vladimír Hulec

   

   Tobiáši,
   byť s Tebou – jako ostatně s oběma Tvými spolužáky, kteří o inscenaci v rámci KritikLabu psali – v hodnocení inscenace nesouhlasím, myslím, že není třeba se v textu omlouvat. Zveřejňuješ svůj osobní názor, svůj „individuální divácký vjem“, jak píšeš, a o to v kritice jde.
   Že humor, místy černý, hrubý a nekorektní, je hybatelem dění, na tom ale snad – aspoň podle mne – není nic špatného… Proč by mělo? O víkendu jsem byl na premiéře Levínského hry Celý život nestačí, týden předtím v Dejvickém divadle na inscenaci hry Davida Ondříčka Kde je ta ryba? a tam onoho černého, hrubého a nekorektního humoru, který je hybatelem dění, bylo teprv hodně. Oproti tomu je Jídelní vůz laskavou poetickou inscenací. A taky že – podle mne – je!
   🙂

   17.05.2023 (15.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ