Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Blízko daleko Ostravy (No 3.)
Čtvrtý festivalový den, 28. května, jsem navštívila dvě velmi odlišná představení. První připravil nezávislý soubor Depresivní děti touží po penězích. Věnovalo se českým divadlem zatím málo probádanému tématu: nejnižším vrstvám, chudobě a s ní spojenými homofobii, šovinismu a rasismu. Přišlo na něj zcela jiné publikum než na večerní inscenaci zavedeného a věčně vyprodaného Dejvického divadla. Možná by bylo hezké, kdyby se v rámci motta festivalu – Blízko od sebe – měly obě skupiny diváků příležitost potkat a promluvit si.
Režisér Jakub Čermák se ve své inscenaci až na pár z knihy téměř doslovně citovaných politických vsuvek zaměřil především na křehkost vztahu mezi rodičem a dítětem. Foto: archiv divadla
První inscenace vychází z knihy populárního francouzského autora Édouarda Louise. Ve svých prózách se zabývá problémy nejchudší vrstvy, z níž sám pochází. Autobiografickými texty se snaží ukazovat společenské a třídní struktury předurčující lidské osudy. V novele Kdo zabil mého otce, podle níž Depresivní děti inscenaci připravili, popisuje osud svého nemocného dělnického rodiče a jeho zmařený život připisuje francouzskému politickému systému.
Režisér Jakub Čermák se ovšem ve své inscenaci až na pár z knihy téměř doslovně citovaných politických vsuvek zaměřil především na křehkost vztahu mezi rodičem a dítětem. Téma akcentuje tím, že na scéně vedle herce Daniela Krejčíka, který v roli Syna celý příběh vypráví, vystupuje také Adam Mašura jako Otec. Představení začíná Mašurovým vzpíráním na gymnastických kruzích a následným pádem do rakve. Moderně oblečený Krejčík stojí vedle ní, v ruce drží kytici a skleničku šampaňského, jako by s jistým zadostiučiněním na tragédii připíjel. Zjevně neví, co říct. Rozpačitě sice nakonec začíná vyprávět o Otcově mládí, čím dál tím víc ale akcentuje sám sebe a to, jaký život mu výchova a chudé rodinné zázemí způsobily a jaká traumata si odnesl. Přestože na úplném konci představení zazní, že to děti vychovávají své rodiče, nikoliv naopak, ukazuje se, že Syn šanci svého Otce jakkoliv změnit – a možná mu tím zachránit život – neměl.
Obě postavy jsou po celou dobu fyzicky velmi blízko, navíc jedné krve, dělí je jen pár metrů, o to větší je jejich neporozumění. Krejčíkův Syn se obsedantně vrací k vystoupení s písní Barbie girl, které si pro Otce připravil a jemuž on nevěnoval pozornost. Scéna prochází jako leitmotiv celou inscenací. Rozsvítí se růžová světla, zaduní hudba, Krejčík poskakuje po scéně, falešně zpívá, mává ručičkama, Mašura se na něj ale ani nepodívá. Syn dnes pohrdá svým rodičem stejně jako on jím tehdy. V duchu motta festivalu se nese scéna, kdy musí bosý Otec přejít po rozbitém skle, aby mohl poprvé a naposledy svého potomka obejmout. Vyznívá to pouze jako sen, který se nikdy nestal: často se mi zdá o tom, že ho mám rád, říká Krejčík. Opravdu jen zdá.
Zatímco Krejčík vypráví o tom, jak Otec pohrdal vším jiným a slabošským – homosexuálním, ženským a podřizujícím se pravidlům – Mašura se přitahuje na kruzích, dělá kliky a dřepy, ukazuje své vypracované tělo, aby se v další scéně proměnil ve starého třesoucího se muže o berlích. Foto: archiv divadla
V podobných obrazech spočívá síla inscenace. Stejně jako ve včera uvedené Čermákově inscenaci Očistec si zaslouží každý se v Kdo zabil mého otce hodně mluví, větší výpovědní hodnotu ale mají jevištní akce. Zatímco Krejčík vypráví o tom, jak Otec pohrdal vším jiným a slabošským – homosexuálním, ženským a podřizujícím se pravidlům – Mašura se přitahuje na kruzích, dělá kliky a dřepy, ukazuje své vypracované tělo, aby se v další scéně proměnil ve starého třesoucího se muže o berlích. Kvůli asociálnímu zdravotnímu francouzskému systému si nemůže pořídit léky, v továrně mu náklad rozmačkal záda. Vedle něj poskakuje jeho vzdělané, slabé a zženštilé dítě zcela v rozporu s jeho ideály. Krejčík nikdy přímo neřekne, že Syn Otce nenávidí, před zoufalého starého muže ale postaví skládací židli a když se k ní invalida dobelhá, sedne si na ni sám. Rozhazuje kolem Mašury pomeranče, aby na ně nedosáhl. Dokonce mu svázanému míří pistolí na čelo. Jeho postava se mstí rodiči za to, co od něj nikdy nedostala – podporu, pochopení a obdiv.
Krejčík se nechává strhnout tématem, vzdor žánru značně nerealistického monodramatu všechno silně prožívá (nebo to tak alespoň vypadá), pláče, vzteká se. Často mu přeskakuje hlas, prudce mění polohy, chvíli lituje Syna, chvíli Otce, směje se, křičí… Jeho výrazný herecký projev se trochu bije s Čermákovými vizuálními výpověďmi. Politické vsuvky vykřičené do mikrofonu, přímé a bez ornamentů nakonec bohužel působí jako z jiné inscenace a výrazné téma vztahu rodičů a dětí oslabují.
Padesát na padesát
Divácký vrchol letošního ročníku Dream Factory zajistilo uvedení komedie Fifty z Dejvického divadla. Dramaturgie festivalu si to správně uvědomila, a přestože se inscenace odehrává pouze v malém realistickém pokojíčku, umístila ji do Divadla Antonína Dvořáka s kapacitou pěti set diváků. Esteticky se nejedná o nejlepší volbu, na druhou stranu je dobře, že se na představení tak oblíbeného a neustále vyprodaného pražského divadla může podívat velké množství zájemců. Podle jejich reakcí naplňovalo většinu večera nadšení. Samozřejmě nechyběl potlesk ve stoje (nutno dodat, že k němu na Dream Factory zatím dochází pravidelně).
Nejnovější hra Petra Zelenky, zároveň režiséra inscenace, se věnuje rozvedenému padesátníkovi Davidovi (Ivan Trojan). Foto: archiv divadla
Nejnovější hra Petra Zelenky, zároveň režiséra inscenace, se věnuje rozvedenému padesátníkovi Davidovi (Ivan Trojan). Právě se rozešel s přítelkyní, přestěhoval do hausbótu, stagnuje v profesi architekta a stále se snaží naplnit svůj celoživotní sen: vyzkoušet švédskou trojku. Děj se odehrává v konkrétních kulisách, v Praze roku 2018, zlomová scéna nevydařené trojky probíhá v den druhého zvolení Miloše Zemana prezidentem. Davidova bývalá přítelkyně Jana (Veronika Khek Kubařová) – mimochodem právnička Davidovy ex-manželky (Klára Melíšková) – zastupuje vnučku Ferdinanda Peroutky v soudním procesu se staronovým prezidentem. Hra zasazením jasně promlouvá k cílové skupině středostavovských padesátníků a čtyřicátníků z velkých měst, jimž přijdou některé problémy mladší generace legrační. Úplně stejné jsou Zelenkovy postavy. Text není zvlášť originální, chronologicky popisuje Davidův příběh, do nějž vstupují zčásti realistické, zčásti nadsazené postavičky: kamarád Jan (Martin Myšička), kterého přitahují pouze starší ženy, poloviční Ruska Poly (Elizaveta Maximová) a její přítel – Zemanův volič (Tomáš Jeřábek).
Přesné časové zasazení hru i inscenaci oživuje. Vždycky je příjemné vidět vedle všech Tennessee Williamsů (třeba z Činoherního klubu) současné české autory, kteří hovoří o našich problémech ve srozumitelném kontextu. Mé výtky inscenaci Fifty směřují k minimální snaze vyjít ze společenské bubliny, na niž se zaměřuje. Staví na jisté černobílosti. Toto je dobré, toto špatné. Nic se nerelativizuje. Mladší postavy v čele se studentkou architektury Ninou (Denisa Barešová) a Davidovým mladším kamarádem Romanem (Václav Neužil) mluví podivným jazykem. Sama jsem nikoho dlouho neslyšela odpovídat na každou otázku anglickými yes a no a o svých partnerech mluvit zásadně jako o boyfriendech. O textovou nadsázku nejde, všechny ostatní postavy mluví živým, realistickým a současným jazykem. Problémy mladších jsou banalizovány, zbytek si dělá srandu z jejich snahy řešit sexuální obtěžování na vysoké škole, protesty typu „Free the Nipple“ shazují tím, že chlapi přece taky nechtějí nikomu ukazovat svůj šourek. Vlastně by to ani tak nevadilo, smutné jen je, že se po pronesení takových replik dostaví z hlediště hlasitý smích. Je však pravda, že se David se svou přítelkyní Janou setká na demonstraci proti fosilním palivům, byť ji pouze z dálky okukuje…
Naštěstí má Zelenka v zásobě i humor jazykový a velmi satirický. Ve spojení s Poly se týká třeba migrace: my máme v Čechách vlastně nejradši všechny ty, kteří k nám nepřišli, říká jí David. Autor si zároveň pohrává s kvalitní situační komikou. Postavy se před sebou sice schovávají za dveřmi nebo pod dekou, dochází ke značně absurdním situacím, nikdy ale nesklouznou k trapnosti. A to díky skvělým hereckým výkonům v čele s Ivanem Trojanem. Jakákoliv exprese by inscenaci zabila, naštěstí k ní nedochází, všichni hrají přirozeným až filmovým způsobem. (Mimochodem, čekají nás další Příběhy obyčejného šílenství? Já myslím, že by i Fifty mělo úspěch). Festivalovému uvedení trochu ublížil prostor velkého divadla, na domácí scéně musí působit jinak, jako ještě intimnější vhled do života v jednom pražském hausbótu. Na ostravském jevišti v pozlaceném portálu mělo maličko parodický nádech. Já ale volbu festivalu chápu. Přikláním se k tomu, že čím víc diváků uvidí takto kvalitní činohru, tím víc jich možná přestane oceňovat třeba zrovna produkce uváděné v některých oblastních divadlech. A mohlo by pak začít docházet k jejich postupné obměně.
///
Depresivní děti touží po penězích, Praha – Édouard Louis, Jakub Čermák: Kdo zabil mého otce. Režie Jakub Čermák, výprava Martina Zwyrtek, hudba Adam Kratochvíl. Premiéra 17. listopadu 2021 ve Venuši ve Švehlovce. Psáno z festivalového uvedení na Dream Factory v Komorní scéně Aréna, Ostrava, 28. května 2023 od 16h.
Dejvické divadlo, Praha – Petr Zelenka: Fifty. Režie Petr Zelenka, dramaturgie Olga Šubrtová, scéna Nikola Tempír, kostýmy Katarína Hollá. Premiéra 3. prosince 2022 v Dejvickém divadle. Psáno z festivalového uvedení na Dream Factory v Divadle Antonína Dvořáka, Ostrava, 28. května 2023 od 18:30h.
///
Komentáře k článku: Blízko daleko Ostravy (No 3.)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
