Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 59)
Malé divadelní scény a komorní představení nemívají zpravidla velkou publicitu. Když je něco dobré, rychle se to však roznese. To je pak nevelký prostor zaplněn, někdy doslova napěchován. Taková představení dýchají specifickou atmosférou. Když se kvalitní originální představení změní v celou šňůru, je nabito permanentně. Pamětník nutně vzpomene slavnou éru Provázků v doslova našlapaném Domě umění. Při sestupu do podzemí Domu pánů z Fanálu, sklepní scény Centra experimentálního divadla, užívaného nyní především Provázky, se nutně vynoří vzpomínka na Divadlo U stolu a principála Františka Derflera.
Ve čtvrtek 11. května se zde konalo představení Čekání na… a Setkání. Počet teček za názvem prvé části ve skutečnosti převyšuje symbolické tři. Na plakátku je jich tolik, kolik jeho rozměr umožňuje. Snad to jejeich množství nese pozitivní poselství, že ono čekání není ještě tak žhavé, na dveře dosud Očekávaná… neklepe.
Inscenaci Zoji Mikotové a Antonína Novotného přibližuje text: Člověk celý život na něco čeká, až budu velký, na vánoční dárky, až půjdu do školy, první schůzku, či první výplatu, na, na, na, na, ale jistota je jediná. „Sestřička smrt“, jak říká sv. František. Záleží jenom na nás, jak se s tím vším vypořádáme. Je to groteska? Je to groteska k popukání. Zvlášť, když nám Daniil Charms řekne „Buď věčnost, a nebo ne-věčnost, skoro věčnost neexistuje“. A tak zbývá jen Čekání na…
Foto: Míla Vašíčková
Nonverbální představení s prvky pantomimy, jak plakátek přibližuje, Mikotová upřesňuje: pohybové etudy s nádechem absurdity a snad i poezie… Přesto bych řekl, že ve sledu etud, jistě poetických, současně vtipných i ironizujících, převažuje spíš motiv rozvzpomínání na zmizelý čas. Víc než ono čekání na…, i když ani to nechybí. Divák má možnost sledovat a vnímat etudy někdy až groteskních dějů, z nichž prosakuje nejen vůně nostalgie, ale také humoru, pozitivně tak přebíjejícího fatální čekání. Že aktéry jsou žena a muž, samo napovídá, že krátké, zpravidla vypointované etudy přibližují partnerské situace oslovující diváky tematickou i obsahovou blízkostí a srozumitelností. Více v nich dominuje žena a Mikotová tuto roli ženským způsobem pěkně zvládá. Oba herci na scéně vystačí stolkem se dvěma židlemi a s minimálním pohybem, prakticky beze slov. Každou z etud zahajuje dvojice stojící vedle sebe čely ke kamenné zdi. Po rytmickém, charakteristickém cvaknutí dávné plechové hračky (já nesu v paměti plechovou žabku, zde, jak jsem se dozvěděl, cvakalo se pomocí berušky), herci se odlepí od stěny, přiblíží k divákům, usednou ke stolku a začnou akci.
Hned ta úvodní je velmi vtipná, až eskamotérsky vypointovaná. Ona staví před něj dárek v pěkné taštičce. Jemu, ať se činí, jak činí, nedaří se vyjmout obsah. Ona to zvládne bez problému. On konečně spatří obsah – krásné jablko. A zjistí, že již nakousnuté. V jiné z etud sehrává roli povedená velká rekvizita „bumbrlíčka“. Snad nejdelší je pěkně rozvedená hříčka, kdy On předstupuje před Ni jak před porotu. Na hrudi připevněný list z flip chartu s dílem. Ona, s kriticky výsměšnou mimikou, neskrývá nespokojenost. On s bezměrnou trpělivostí výtvor upravuje. Má to marné, uznání se nedočká. V posledním pokusu přichází s papírem, na kterém není zhola nic. Pěkně rozpohybovaná je etuda, jíž by bylo možné nazvat Manželské pouto. Tanec pojí dvojici trochu elastickým, leč přece jen omezujícím špagátkem. Když viditelné pojítko zmizí, taneční kroky pokračují. Ve stejných mezích jako předtím.
Foto: Míla Vašíčková
Inscenace, která je sledem pantomimických miniatur, trvá necelou hodinu. Svým pojetím dokáže upoutat, vyloudit úsměv i smích, případně evokovat vlastní životní etudy. A jak představení vzniklo? Na to jsem se zeptal Zoji Mikotové: Antonín Novotný je velmi osobitým mimem a tvůrcem. Byl to on, kdo mne pozval ke spoluúčasti do své inscenace. Z valné části jsem tedy pouze interpretkou, které dal svobodu k naplnění. Tím, že nejsme závislí na textu, ale na vzájemné myšlenkové a pohybové interakci, dochází k vzájemnému autorskému herectví. Z této citlivosti vzniklo pár dalších etud, které jsme již vytvořili od počátku společně. Antonínovo pozvání vedlo k vzájemnému tvůrčímu rozvinutí. Pro mě je to návrat i staronová zkušenost, protože jsem s pantomimou kdysi začínala.
Na pantomimu Čekání na… navázalo po přestávce Setkání – koncert hudebníků Zdeňka Kluky, Doroty Bárové a Karla Heřmana, kteří se Zojou Mikotovou dlouhodobě spolupracovali.
Zoja Mikotová je známa jako invenční režisérka s imaginativním viděním a osobitou poetikou. Její um i pedagogické mistrovství byly podtrženy při udělení dosud posledního z ocenění – Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla (2022). V umělecké i pedagogické činnosti se opírá o všestranné divadelní vzdělání a praxi. Byla výtvarnicí, grafičkou, věnovala se a věnuje pantomimě, jako choreografka a režisérka se uplatnila v divadlech doma i v zahraničí. Je profesorkou JAMU, zakladatelkou Ateliéru výchovné dramatiky neslyšících (1992).
Antonín Novotný je herec, mim a loutkoherec. Hraje dlouhé roky zejména pro děti, soustavně se však věnuje i autorské sólové pantomimě.
Zoja Mikotová / Antonín Novotný: Čekání na… Scénář a režie Zoja Mikotová. Hráli: Zoja Mikotová a Antonín Navrátil.
Zdeněk Kluka, Dorota Bárová a Karel Heřman: Setkání. Koncert.
Konalo se 11. května 2023 ve Sklepní scéně Divadla Husa na provázku.
///
Více o inscenaci Čekání na… na i-DN:
Cirkus v záři reflektorů (No. 4)
Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 827)
…
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 59)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
