Divadelní noviny > Kritik Lab Kritika
Lid versus Peer Gynt
Ústecké Činoherní studio zakončilo svou jednapadesátou sezónu velkolepě – tříhodinovou inscenací Ibsenova Peera Gynta v režii Michala Háby. A jak jde dohromady mimopražská scéna, režisér politického divadla a klasický text? Dobře, místy i moc dobře.
Nové inscenaci se především daří elegantně bruslit mezi aktualizacemi, projevujícími se v současné výpravě Adriany Černé a textových úpravách, a původním dramatem. Už zde přichází zásadní překvapení. Přes všechny audiovizuální vymoženosti, sexuální narážky, drobné i větší vtipy a zcizováky se Hába s dramaturgyní Terezou Marečkovou vlastně drží – především v první polovině – Ibsenova textu. Ponechávají ho ve verších a využívají zavedeného překladu Josefa Vohryzka a Josefa Bruknera. I interpretace příběhu je v souladu s norským dramatikem – prolhaný floutek Peer Gynt se rozhodne, že mu svět bude ležet u nohou, a po celoživotní sérii karambolů zjistí, že vlastně ničeho nedosáhl a že to pravé štěstí na něj čeká doma.
Dvou věcí si na Hábově režii velmi cením. Jednak je to fakt, že se důsledně vyhýbá ageismu a nemá potřebu pouštět se do parodování teenagerského slovníku nebo dědkovského brblání na mladou generací. A zadruhé jeho Peer Gynt není jednorozměrná otravná figurka; není režisérovým odplivnutím nad zvlčilou mládeží. Nejpatrnější je to na konci první poloviny. Dlouho se zdá, že z hlavní postavy si tvůrčí tým hodlá po celý večer dělat jen srandu. Ovšem pak přijde závěrečný výstup třetího dějství, v němž se Peer (Kryštof Bartoš) vrací k umírající matce Åse (Andrea Berecková). Rozdováděná, šklebivá, dynamická inscenace se najednou ztiší, zjihne až k hranici lehounkého sentimentu a připraví publiku křehkou, jímavou podívanou. Totéž ostatně platí i o samotném závěru, kdy se Peer vrací domů, tentokrát k věrné Solveig (opět Andrea Berecková). Až meditační smířlivost závěrečného polibku u táboráku těsně před tušenou smrtí na Knoflíkářově (Jan Hušek) lžíci poeticky uzavírá jeden bouřlivý životní příběh.
Ještě poznámka k té Gyntově dvojlomnosti. Hába rozhodně nemá potřebu hlavní postavu nějak omlouvat, s Ibsenem v zádech jí dává co proto. Zároveň však nenápadně připomíná, že okolní svět se k ní také nechová vůbec hezky, a to mnohdy i bezdůvodně. Osobnost Peer Gynta tak nakonec vychází spíš jako produkt světa, v němž se pohybuje, než jakýsi rádoby rebel bez příčiny.
Škoda však, že inscenaci po dynamické první půlce v té druhé dochází dech. Jako by si Hába uvědomoval rezervy Ibsenova dramatu, které je ke konci dost úmorné, přidává do pestrého inscenačního mixu další témata, jakými jsou problematika autenticity herectví, kapitalismus či potřeba aktualizací starých textů. V té chvíli však tříhodinovou inscenaci místo oživení neúměrně významově zatěžkává a obsahově rozmělňuje. Závěrečné uklidňující zkáznění u táboráku však divácky náročnou druhou půlku naštěstí do značné míry vyvažuje.
Zatímco množství dalších postav je rozděleno mezi dvě herečky (Andrea Berecková, Annette Nesvadbová), dva herce (Jan Plouhar, Jan Hušek) a jednoho hudebníka (Jindřich Čížek), Peerem Gyntem po celou dobu zůstává hostující Kryštof Bartoš. Hábova inscenace na něj klade velké fyzické nároky. Gynt prakticky nemizí z jeviště, prochází divokými sexuálními orgiemi, válí se v gumovém štěrku, rve si do očí syrovou cibuli… Vyčerpávající výkon však herec podává bez jakýchkoli problémů, a ještě u toho stíhá zdůrazňovat a rozvíjet charakter a psychologii své postavy. Většinou působí jako okázale drsný frajírek, provokující vybrané diváky otázkou Co čumíš?, zároveň ve scénách s ženskými postavami zvládne provést zkroušenou sebereflexi, případně být i něžný. Herec má zkrátka potřebný drajv pro dynamickou inscenaci, z jejíhož tempa ani na moment nevypadne.
I ostatní účinkující jsou výborní. Na prvním místě je však třeba vyzdvihnout Andreu Bereckovou v „mateřských rolích“ Gyntovy rodičky Åse a trpělivě čekající dívky Solveig. Je výtečná právě v oněch ztišených, vážnějších momentech, kdy svým příjemným hlubokým hlasem a civilním projevem zklidňuje hlavní postavu a s ní i celou inscenaci.
Výrazným plusem Hábovy inscenace je i částečně živá hudba Jindřicha Čížka, jenž je po celý čas přítomen na okraji jeviště a kromě hry na bicí, elektrickou kytaru a syntezátor účinkuje i v několika drobnějších rolích. Jeho hudba je především elektronická a nápaditě pracuje s proslulým Griegovým motivem. Ve scéně svatby se k němu připojují i ostatní účinkující s akustickými nástroji (kytara, kontrabas, akordeon). Vzhledem k muzikálnosti členů ústeckého ansámblu trochu zamrzí, že se jedná o víceméně jednorázový nápad – později během večera už celá kapela ve složení Hušek-Nesvadbová-Plouhar-Čížek-Berecková společně nezahraje ani tón a většina tíhy hudebního komponentu zůstává na samotném Čížkovi. Všestranný hudebník to však zvládá s přehledem.
Michal Hába pro Činoherní studio vytvořil inscenaci klasického textu, jemuž se však nevzpírá, neznásilňuje jej, nýbrž hojně režijně i výkladově oživuje. Jedná se o divácky náročný titul a je otázka, jak inscenace na repertoáru obstojí. Kéž by ano. Buď jak buď, právě poslední premiéra končící sezony potvrzuje mou celosezonní domněnku, že Činoherní studio není žádná zakonzervovaná oblastní scéna, nýbrž živé, současné divadlo. Po roce s KritikLabem mohu bez zaváhání napsat, že sledovat jeho tvorbu se vyplatí.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Henrik Ibsen: Peer Gynt. Překlad Josef Brukner, Josef Vohryzek, režie Michal Hába, dramaturgie Tereza Marečková, výprava Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek, asistent režie Mirek David. Premiéra 2. června 2023.
///
Více o inscenaci na i-DN:
…
Komentáře k článku: Lid versus Peer Gynt
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)