Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Milostné dopisy Zlínu (No. 2)
Zlínský divadelně-festivalový čtvrtek odstartoval skvostně, strhující máchovskou performancí Máj, v režii čelního Ahasvera českých jevišť, výtečného muzikuse Ivana Achera. Ten pod hlavičkou slovenského divadla Ludus soustředil kompaktní mezinárodní kvarteto umělců, v němž jsou zastoupeni herečky a herec z Husy na Provázku, činohry Národního divadla Brno a slovenská výtvarnice Lenka Balleková.
Zlínský divadelně-festivalový čtvrtek odstartoval skvostně, strhující máchovskou performancí Máj. Foto: Igor Stančík
Odkaz největšího českého romantika ožívá jako divadlo hyperaktivně nervní, uhrančivé a totálně současné. Mužná tělesnost Dominika Telekyho, podpořená nekompromisní recitací, jež zhusta připomíná rap, nachází adekvátní synergickou podporu v jezinkovské animálnosti Terezy Marečkové a Hany Tomáš Briešťanské, hypnoticky vtahujícím hudebním doprovodu i fluidní výtvarnosti. Přítomné, dominantně středoškolské publikum ani nedutalo, zřetelně stržené silou okamžiku. Glosa zhruba šestnáctileté divačky, pronesená bezprostředně po skončení produkce, mluví za vše: Jsem si k***a celkem poplakala, p**o!
Meditativní úvod inscenace Ještě není tma, ale stmívá se, brněnského divadla Feste mne ukolébal až letmému brouzdání alfa vlnami. Foto: archiv divadla
Radikálně odlišný zážitek (další z důkazů bezbřehé dramaturgické pestrosti letošního ročníku Setkání/Stretnutie) pak poskytla časně odpolední poklidná seance v komorním prostoru Šatny orchestru. Meditativní úvod inscenace Ještě není tma, ale stmívá se, brněnského divadla Feste mne ukolébal až letmému brouzdání alfa vlnami, hrozba spánku však byla včas zažehnána, což překvapilo jednu z aktérek Filipínu Cimrovou, která se mě již chystala intervenovat. Text Kataríny Kašpárkové Koišové se stal bezprostřední výzvou k intimnímu ohledávání důležitého, často ale přehlíženého či rovnou tabuizovaného problému – ženského alkoholismu. Neinvazivní pokorná režie Jiřího Honzírka se zdaleka vyhýbá nežádoucí povrchní exploataci, a k divákovi promlouvá primárně prostřednictvím niterných hereckých výkonů zúčastněného tria. Divadlo tématu jako očistná koupel ve velmi, velmi temných vodách. Feste opět suverénně potvrzující svou pověst předního uměleckého operatéra aktuálních společenských traumat. Bez pompy, upřímně, účinně. Krása.
Scénický projekt Tajemství, šílenství, podivnost, láska (Ženy Boženy Němcové) nad nímž se Jakub Čermák autorsky sešel s dramaturgyní Barborou Jandovou. Foto: Igor Stančík
Jakub Čermák se do Jihlavy vrací opakovaně a rád. Scénický projekt Tajemství, šílenství, podivnost, láska (Ženy Boženy Němcové) nad nímž se výbojný režisér autorsky sešel s dramaturgyní Barborou Jandovou, aby tak společně oslavili odkaz přední české literátky i vespolné kreativní schopnosti podstatné části místní dámské šatny, jíž v jediném mužském partu doplnil Stanislav Gesrstner, rádoby efektně kříží motivy z autorčiných povídek i románových motivů (považovat Babičku za povídku – viz propagační materiály divadla, je čilá zhůvěřilost), s výrazovou příměsí současné coming of age popkultury. Výsledkem je profánní jevištní kompilát, jenž se iritujícím způsobem infantilně lísá do přízně generací Alfa i Z. Nevzrušivou kombinaci povrchního čtení a předvídatelných aktualizačních atrakcí, roztaženou navíc do neúměrné stopáže více než dvou hodin, oživuje a z prachu podprůměru snaživě pozvedává především intenzivní a nakažlivě radostná tvůrčí existence přítomných dam. Horácké divadlo Jihlava se v současné době nachází na schizofrenním rozcestí mezi kvalitou a podbízivostí, a já i přesto, že jeho dramaturgický plán na příští sezónu nenabízí zrovna přehršel důvodů k optimismu srdečně doufám, že zvolí tu nejlepší z možných cest.
Happy end. Herci a životní partneři Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý pozvali své početné publikum do obydlí dvojice staršího páru. Foto: A. Hrbková
Finálním chodem čtvrtka se v komorním studiu Z stala čerstvá inscenace pražského Švandova divadla Happy end. Herci a životní partneři Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý (doplněni v menší úloze Albertem Hrubým) pozvali své početné publikum do obydlí dvojice staršího páru. Křehká činoherní groteska o blížícím se životním finále i setrvalé potřebě něhy je vzdáleným poetickým souputníkem Ionescových Židlí. Režie Daniela Hrbka naštěstí tentokrát netlačí na hrubozrnnou situační notu, ale plně se soustředí na precizní scénickou definici dobře odpozorovaných, a jen lehce hyperbolizovaných situací všedního dne. Z vynikajících schopností ústředního tandemu, koncentrované dramaturgie Davida Košťáka i realistické výpravy Martina Šimka se zrodila na první pohled sice neokázalá, přesto však široce rezonující divadelní událost. Famózní završení náročného dne. Tleskám a raduji se!
///
Pokračování příště.
///
Komentáře k článku: Milostné dopisy Zlínu (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Pešek
Jen drobnou poznámku.
Tvrzení „považovat Babičku za povídku (…) je čilá zhůvěřilost“, je poněkud přehnané. Žánrové vymezení Babičky může se jevit sporným a jistě o něm lze diskutovat. V této diskuzi by ale mnohé argumenty odborníků (B. Balajka, F. Vodička, z poslední doby třeba L. Kusáková aj.) hájily právě koncept povídky. V tomto punktu se tedy propagační materiály jihlavského divadla nemýlí. Přiznávám, představení jsem neviděl. Věřím ale, že sporná otázka žánrového vymezení Babičky má na vlastní inscenaci vliv pramalý.
Jinak díky za zprávy ze Zlína.
12.06.2023 (7.25), , Trvalý odkaz komentáře,