Boje o Armidu
Boje o hudební velikány u nás mají dlouhou tradici. Jako by trochu ožily v polemikách o poslední operu Antonína Dvořáka Armida, jak ji uvedla Opera Národního divadla. Prý to začali už nevlídní kritikové původní premiéry v březnu 1904, ti následující už jen opisovali jejich výhrady. Inu, typicky muzikologická argumentace minulých dvou století. Podle obhájců se Dvořákovu dílu křivdí, hlavně ho v Národním divadle dostatečně nerehabilitovalo hudební nastudování Roberta Jindry a jevištní výklad Jiřího Heřmana.
Ale nechme ironie. Dvořákovy opery se podle mého obecně přeceňují – geniální symfonik i autor jímavých i vtipných komorních skladeb, kvartetů a především duchovní hudby přece musel psát dobře i opery! Nepsal je úplně dobře hlavně kvůli nedobrým libretům. Ale ani Jakobín a Rusalka na skvělá libreta se bez škrtů prakticky nikdy nehrály. Také nechápu, proč se architekt smělých zvukových chrámů nechal v operách strhnout ke zbytečným hudebním plochám. V zahraničních inscenacích do partitury Rusalky (Jakobína venku prakticky nehrají) zasahovali i hodně razantně, přepisovali celé pasáže, party postav, často i za asistence českých dirigentů, kteří doma horují pro pietní přístup k partituře. Když se k témuž odhodlali v posledním olomouckém nastudování, byl oheň na střeše. Netroufám si zkoumat důvody, pro které Dvořák ony zbytné pasáže psal. Ale odhaduji, že se nechal dost ovlivnit libretem už v prvních „koženkových“ operách, jak se odvarům českých rustikálních námětů přezdívalo. Natož umluveným libretem Armidy z pera přeceňovaného národního grafomana Jaroslava Vrchlického, z jehož díla přežívá jen romantická komedie Noc na Karlštejně, a to ještě v muzikálové podobě.
Opravdu namátkou ocitujme z partu Ismena: Než k Rinaldovi pospíšíte, vy statní reci dovolíte, bych k štítu onomu směl vést teď rázné kroky vašich cest. Dnes by byl Vrchlický oblíbeným dodavatelem muzikálových veršovánek. Dramaturgyně Patricie Částková provedla „inscenační úpravu“ libreta, zřejmě včetně jazykových úprav toho nejméně srozumitelného, hlídači Dvořákova odkazu jí tu troufalost ještě vyčetli, ale po pravdě to byla práce zbytečná. K čemu opravovat slova textu utopeného v jazykových kudrlinkách?
Vzhledem k Vrchlického výronům Dvořák opravdu napsal majstrštyk, i když postupy a motivy příbuzné Rusalce i jeho dalším vrcholným dílům mi v kompozici Armidy vadí, zpětně zpochybňují genialitu, s jakou je Dvořák původně použil v jiných souvislostech. Některé exotické melodie jsou zase jako z repertoáru Orchestru R. A. Dvorského v Orient baru. Jistě, kompozičně je to pořád vrcholný Dvořák. Ale co nejhoršího, Vrchlického libreto převzalo z raně barokního Osvobozeného Jeruzaléma Torquata Tassa právo křesťanských nájezdníků bezohledně vymýtit muslimskou víru, což Dvořák zejména v závěru opery stvrdil ryčnými sbory a pochody. Zřejmě k nim skladatele vedla i zřetelná snaha vyrovnat se s Richardem Wagnerem. Tatam je pokorná víra Biblických písní, například. Každé dílo za něco horuje, ale posloucháme ho dnes, s naší historickou zkušeností s vražděním civilistů na Ukrajině, v Sýrii, Afghánistánu, Súdánu, po celém světě! Antonín Dvořák je jedním z mých hudebních bohů, ale tohle mu odpustit neumím.
Z inscenace jsem vyčetl, že na rozpacích byl i režisér Jiří Heřman. Rinald se v závěru jeho inscenace vrhne do brutálního zabíjení, macho nemá slitování ani s Armidou. Její duše stoupá k nebesům, ale jeho víc zajímá mapa zpackaného vojenského tažení. Také sbory křižáckých bojovníků zněly na premiéře hutně a stroze, mimochodem se ty mužské opakovaně zpožďovaly. Heřman stvořil působivý rituál na téma střetu dvou světů, ale nezbylo mu než ho zatěžkat některými zbytečnostmi libreta. A zřejmě nechtěl omlouvat genderové či náboženské nehoráznosti. V partituře se krátilo, ale stejně byl závěr inscenace nekonečný.
Soudobé chápání událostí promítl Heřman i do jednotlivých postav, proto se zpívá v jediném dokonalém obsazení. Alžběta Poláčková je vzpurnou vznosnou Armidou, která si, jak už předepsali Vrchlický s Dvořákem, nedá nic namluvit a jde si za svou láskou, co jí je do nějakého válčení. Silná osobnost, i sebeobětování provede racionálně a své mužské protějšky převyšuje o hlavu. Poláčková zazpívala roli emotivně, technicky dokonale, i když ta je možná malinko přes čáru jejího pěveckého oboru. Nebyla nakonec sama, kdo se občas ztrácel v hutném zvuku orchestru, Robert Jindra se zjevně opájel mohutnou orchestrální sazbou blízkou jeho oblíbenému Wagnerovi a pěvcům nic neulehčil. Rinalda ukázal Aleš Briscein jako přímočarého vojáka, bylo mu v obtížném partu také nejlépe rozumět. Z křesťanského kněze Petra v bezchybném provedení Štefana Kocána Heřman stvořil náboženského fanatika a válečného štváče. Ismena vybavil Svatopluk Sem pochybami i úlisnými plány, mnoha významovými plochami a Heřman ho doprovodil obřím drakem. Vše zarámováno sugestivními dervišskými tanci. Promyšlená vycizelovaná inscenace, která citlivě, ale nekompromisně reaguje na Dvořákovu rozpornou partituru.
Národní divadlo, Praha – Antonín Dvořák: Armida. Opera o čtyřech částech. Libreto Jaroslav Vrchlický, inscenační úprava Patricie Částková. Dirigent Robert Jindra, režie Jiří Heřman, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová, světelný design Daniel Tesař, choreografie Marek Svobodník, sbormistr Lukáš Kozubík, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra v Národním divadle 19. května 2023.
Komentáře k článku: Boje o Armidu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)