Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 2)

Další hvězdou letošního ročníku Tanec Praha byla – po Silvii Gribaudi – původem izraelská a po životě a tanečním vzdělání v USA dnes opět v Izraeli tvořící choreografka a tanečnice Yasmeen Godder. Do Ponce přivezla vlastní sólo (po delší době prý opět sama tančí) nazvané Practicing Empathy #3. Vzniklo v době covidu a je jím přímo ovlivněné.

Diváci sedí kolkolem jeviště do čtverce upravného prostoru s podlahou potaženou zářivě bílým baletizolem. Po celý čas se hraje za plného osvětlení jeviště i diváků. Na jedné straně mezi diváky stojí malý konferenční  stolek se džbáben vody a pár rekvizitami na něm a kolem něj. Přichází Yasmeen Godder v barevných elastických legínech a v černém sportovním tričku. Jako by šla běhat či do posilovny. Godder hovoří a představení začíná.

Obdobně jako u Gribaudi jsme posluchači přednášky o tom, jak inscenace vznikala, jaké měla téma a jak byla v důsledku covidu proměněna ze skupinové choreografie o empatii, což je aktuální téma Godderové zájmu, na její, okolnostmi vynucené sólo. Jak je autorka tvořila, jak v době covidu žila. Začíná jemná elektronická hudba a Godder se rozebíhá prostorem navazujíc oční kontakty s diváky. Tak trochu jako by byla běžkyní městem a později parkem či lesem a měla na uších sluchátka. Nejprve komunikuje – očima a gesty – s diváky, jako by je vyzývala k dialogům, později už vytváří různé figury a kompozice svého těla sama, bez evidentního kontaktu, soustředěna na sebe, stále však ve velkém tempu. Ostatně fyzické nasazení vedoucí k maximálnímu výkonu je zřejmě jedno z témat zvoleného konceptu a padesátiletá Godder dokazuje, že je v náramné kondici, již by ji mohly – stejně jako skvěle udržované tělo – závidět ledasjaké třicátnice.

V této fázi je Godder skutečnou tanečnicí. Má divokou pohybovou fantazii, dokáže ovládnout prostor a udržet rytmus, a to – a patrné je to zvláště – i když hudba ustane a Godder se pohybuje v naprostém tichu doprovázena jen zvuky a kroky vlastního těla. Jsou to silné chvíle vnímání těla jako pohybujícího objektu ve velkém prázdném prostoru, vnímání osamělé ženy, jež abstraktními prostředky gest a vlastní tělesnosti, s očima stále po divácích těkajícíma a na ně se celým obličejem usmívající, popisuje či opisuje různé situace, jež lze vnímat pouze esteticky, abstraktně, ale můžeme si do nich dosazovat i vlastní významy. Například situace, kdy se Godder jako by střílela zespoda prstem do brady a jež často opakovala. Překládal jsem si je jako nebezpečí, jež nás celoživotně, umocněně covidem, kdy choreografie vznikala, provázejí, ať jsme sami v pokoji či běháme v parku, anebo jsme obyvateli Jeruzaléma, kde se Godder v roce 1973 na rodila a dnes opět žije a tvoří, či New Yorku, kde od roku 1984 vyrůstala. Nebezpečí, s nímž musíme počítat, ale nesmíme se mu poddávat.

Po snad dvaceti minutách či půlhodině se Godder zastavila, sedla ke stolku, svlékla legíny (do punčocháčů) a propocené tričko, oblékla jiné, průhledné, a napila se vody. A začala mluvit o tématu své produkce, jímž je empatie a jež navazuje na dvě předchozí na toto téma vzniklé produkce Practicing Empathy #1 (skupinová choreografie) a Practicing Empathy #2by2 (interaktivní formát pro dvojici performer/performerka a dvojici divák/divačka). A mluví a mluví, a my, diváci, jsme – jako u Gribaudi – opět svědky přednášky o představení, které sledujeme, s praktickými ukázkami. Po chvíli odchází a na dosud prázdnou plochu jeviště přináší zvláštně pokroucené pletené (či háčkované?) barevné látkové objekty, jež připomínají zčásti tašky a zčásti obrovské, lehce surrealistické obří podprsenky s jedním, dvěma či třemi košíčky. A tančí s nimi. Opět občas doprovázena – decentní – hudbou a někdy v tichu.

Jsou to obdivuhodné objekty a Godder s nimi umí hodně. Někdy je používá jako partnery, jindy jako masku na obličeji, občas jako prostorovou instalaci, s níž komunikuje a v rámci níž se pohybuje. Opět vzniká řada zajímavých kompozic a člověk z jejího tance či pohybu nespouští oči. Zvlášť přibližuje-li se k němu či tančí-li poblíž. Ale i vzdálené situace jsou pro oko přitažlivé, neb divák může vnímat celek, hledět i na diváky, jak jsou či nejsou zaujati, vtaženi. Občas jako by nás tanečnice vábila, jindy byla zas děsivým démonem či křehkou, pronásledovanou bytostí. Vždy hravá, suverénní, svébytná.

A Godder si opět sedá, převléká (obléká si kraťasy a tričko s nápisem Get Drunken Be Yourself) a vede divákům poměrně dlouhou přednášku o empatii a vcítění. Vyzývá je, ať zavřou oči a poddají se vlastnímu tělu, mysli, prožitku. V tu chvíli se inscenace mění v esoterickou přednášku či spíš hodinu jógy či obdobných psychofyzických praktik. A dlužno říci – aspoň pro mne – těžko přijatelnou. Nejsem si jist, zda má divadlo mít – kdy a v jakých situacích – funkci sebezpytu, sebeanalýzy, sebeterapie. Jistě někdy ano, nicméně Godderovou nastolená situace – a vůbec situace festivalového diváka – tomu podle mne vhodná ani nakloněná není. Je to jako by hluboce přesvědčený přívrženec nějaké víry zčistajasna začal okolí přesvědčovat, ať se obrátí směrem k Mecce, Vatikánu, Slunci či Vesmíru. Po zavření očí jsme měli dávat ruce k srdci a pak je zdvihat k performerce, do prostoru, k nebi… Nezavřel jsem ni oka a překvapivě moc nás takových – s otevřenýma očima – nezůstalo. A mezi „vcítěnými“ diváky a divačkami si připadal jako nepatřičný voyeur.

Naštěstí nás Godder po chvíli vysvobodila a na jeviště přinesla zvláštní konstrukci obalenou opět barevně háčkovanou přízí a mechanismus si na sebe složitě připojila. Ukázalo se, že jde o dvě vzájemně propojené figuríny, jež jedna „tančila“ před performerkou a druhá za ní, všechny tři propojeny rafinovanou konstrukcí. Godder předtím osvětlila, že jde o její osobní situaci v covidu, kdy žila a ven chodila s manželem (ten byl vzadu) a dcerou (ta byla vpředu) a museli od sebe udržovat dvoumetrový odstup. A ono to – divadelně – fungovalo. Opět jsme sledovali tanec Godder, tentokrát propojenou s onou konstrukcí, s níž dokázala nakládat vtipně, rytmizovaně, s espritem a grácií. A touto pasáží představení skončilo.

Ve mně vyvolalo rozpaky. Na jedné straně strhující, pohybově vytříbená a nápaditá sóla, ať tančená v prázdném prostoru či s objekty a rekvizitami, na druhé zbytná manipulativní přednáška, která z diváků činila uvězněné loutky, které se nemohly – anebo jen radiálním odchodem (učinili tak, jak jsem sledoval, dva) – bránit.

V diskusi po představení se na toto téma mnoho nehovořilo (anebo jen vágně). Spíše se rozebíral vznik díla, jež původně mělo být skupinové, současná činnost a přemýšlení Godder, podoba objektů (autor Gili Avissar byl přítomen) a technika práce s nimi, jež byla pro autorku objevná a pro diváky vizuálně atraktivní, dění obohacující. A o to, že jí – a v divadle vůbec – jde. Objevovat stále něco nového, vyhledávat výzvy, neopakovat se, mluvit o sobě a s druhými, zkoumat a vyvolávat empatii, „léčit“ sebe i diváky. Nejsem si jist tímto trendem, který najdeme i u nás (např. v Call Alice Terezy Ondrové či Odloučení Markéty Vacovské) a který z diváků činí svědky cizích vizí, snů a traumat, aniž by jim byla dávána možnost s nimi polemizovat a sám – svobodně – se dobírat, dozvídat, přihlížet, aniž by divák musel spoluprožívat. Divadlo by podle mne nemělo nahrazovat psychoterapii (anebo jen výjimečně), ale daleko spíš apelovat na naše svědomí, přemýšlení, činy, ať už vlastními příběhy performera/performerky či převzatými, jako to u nás činí například Miřenka Čechová, Martin Talaga či Nela H. Kornetová. Ale to je zas moje vize a přesvědčení a jiní to jistě vidí jinak. A to je dobře. Umění by nemělo být monochromní. Ať tak či onak, Godder a Gribaudi i Ondrová a Vacovská jsou ve svých produkcích pohybově/tanečně výsostné, svého jevištního tvaru a témat vědomé, jejich produkce jsou lidsky i umělecky poctivé. A právě o to v divadle – a v umění a životě vůbec – jde především.

Yasmeen Godder: Practicing Empathy #3. Choreografie a autorství: Yasmeen Godder, dramaturgie, režie zkoušek: Nir Vidan, dramaturgie projektu: Monica Gillette, předměty: Gili Avissar, konstrukce: Gili Godiano, světelný design Tamar Orr, hudba: Beating Stick (track 4 from the album Stick Music by Clogs, složil Padma Newsome, aranžmá Padma Newsome, interpret Jennifer Choi, Erik Friedlander, Bryce Dessner, Padma Newsome), Asaf Avidan – Different Pulses, Lior Pinsky – Star Glass, kostýmy: Shirley Itzik. Produkce Omer Alsheich, Yasmeen Godder Company a Künstlerhaus Mousonturm. Dílo vzniklo pro festival Frankfurter Positionen 2021 jako součást iniciativy BHFBank Foundation. Podporu poskytl Federal Government Commissioner for Culture and the Media v rámci Alliance of International Production Houses. Inscenaci podpořilo izraelské ministerstvo zahraničních věcí, generální konzulát Německa a Japonska. Premiéra 8. července 2021, Künstlerhaus Mousonturm, Frankfurt – Německo /zde/. Psáno z uvedení 12. června 2023 v Divadle Ponec, Praha v rámci 35. ročníku Mezinárodního festivalu Tanec Praha.

///

Více o festivalu Tanec Praha 2023 na i-DN:

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 1)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 14. června 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ