Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 4)

Tak to byla jízda. Představení, které se zapíše do historie Tance Praha – sedmnáct tanečníků/performerů belgického choreografa Jana Martense v jeho inscenaci any attempt will end in crushed bodies and shattered bones /každý pokus skončí rozdrcenými těly a roztříštěnými kostmi/ na jevišti Divadla Hybernia v centru města.

Festival tak vstoupil na nové jeviště, které dosud „neotestoval“, a ukázalo se, že jeho velikost a současně přece jen – oproti Hudebnímu divadlu Karlín – jistá komornost, je pro tento typ produkcí velmi vhodná. Uchovává se pocit blízkosti hlediště s jevištěm, divák má možnost téměř na dotyk vnímat fyzická jednání jednotlivých aktérů a současně z dostatečného odstupu sledovat velké skupinové choreografie v jejich komplexní monumentalitě. A že bylo co sledovat!

Začínalo se sólovými vstupy, kdy snad každý ze sedmnácti performerů/tanečníků vběhl na scénu a předvedl krátké číslo vesměs s výraznými gesty rukou či nohou, tak trochu jako by se jednalo o mechanické pohyby evokující Chaplinovu Moderní dobu. Zmanipulovaní jedinci uvěznění ve svých ulitách. A přišla první skupinová choreografie, kdy se nám členové belgického tělesa představili všichni najednou. Ale stále, jako by byli autisté žijící ve svých světech a bublinách. Nekomunikovali mezi sebou, každý předváděl své vlastní sólo, svůj vlastní svět jen v blízkém okolí ostatních. On také každý z aktérů – a proto pro ně používám označení performer/tanečník – byl jiný. Věkem, etnicky, výrazově, možná i genderově, rozhodně pohybovou kulturou a pohybovým vybavením. Všichni byli pochopitelně fyzicky připravení perfektně, současně ale nezastírali (naopak, spíše zdůrazňovali) jedinečnost svých osobností, někdy i pohybová klišé, a to z jasně deklarovaného důvodu pestrosti, diverzity, suverenity celé skupiny. Jsme tu a zrcadlíme svět, ve kterém žijeme.

Přes obrovskou dynamiku a rychle interpretovaná sólová čísla či duety nejvíce fascinovaly skupinové choreografie, kdy se celá sedmnáctičlenná ekipa procházela velkým jevištěm a vytvářela abstraktní obrazce. Byly to famózní kompozice obstraktních liní a řad, kdy se performeři vzájemně prolínali chodíce v jedné linii jak had, který se stáčí a kroutí kolem svého těla a skrz ně, či chodili v řadách dopředu a dozadu či zleva doprava naopak, ovšem v různých okamžicích se po dvou, po třech či sami obraceli a měnili směr, měnili tempo a zase se vraceli do jedné jediné řady. Bylo to omamné, stále jiné, jinak dynamizované, nesmírně rytmické, pikanzní, vtipné a současně až obludně dokonalé. Úžasné.

Až v jednu chvíli asi v polovině produkce se aktéři zastavili, postavili pořed diváky do řady a z reproduktorů zněla poměrně drsná, politizující, aktivistická slova z románu Jaro skotské spisovatelky Ali Smith obviňující současný svět z fyzického násilí, z genocid, z válečných a jiných hrůz, kterých se dopouští. Zčista jasna, aniž by se předtím na jevišti dělo explicitní násilí a odehrávaly expresivní scény. Jsme tu před vámi a hovoříme. Jsme tu před vámi a tančíme. Jsme tu a žijeme. Jsme tu před vámi a poslouchejte. Toto je náš názor, za kterým si stojíme, toto je naše varování a volání: Každý pokus skončí rozdrcenými těly a roztříštěnými kostmi…

A představení se opět rozpohybovalo, aktéři a aktérky, kteří a které byly do té doby v jednoduchých, v zásadě jednotných šedivých tanečních kostýmech se převlékli každý do rudých, každý jinak excentrických „svých“ oblečení, jež je charakterizovalo, v němž jim bylo dobře. Na jevišti před diváky vznikl rej svobodných rudě oblečených postav evokujících – aspoň mně – hippies tanečníky z Formanova filmu Hair. Skupina se propojila v divokém fyzickém jednání. Aktéři běhali po jevišti, vytráceli se a zase se vraceli, pohybovali se po celém prostoru, většinou s divokými náběhy kolmo na diváka – dopředu a zase dozadu. Obraceli se přímo na diváky, měnili výraz i proměnňovali kostým, byli oblečení i polonazí, komunikovali s diváky i mezi sebou očima, rukama, výrazy těl. Jeden dokonce hodil vrchní část svého kostýmu mezi diváky.

Celovečerní (90 minut), obrovsky vrstevnatá, naprosto kompaktní choreografie končila v divokém, radostném běsnění. Tak euforicky končily produkce Living Theateru v šedesátých letech. Byť dnes se vše – narodíl od oněch dob – odehrávalo v mantinelech bezpečného divadla, které apeluje, ukazuje, nabízí, ale revoluci či aktivní zapojení nevyžaduje, nevyvolává. V tom je současné divadlo jiné, možná pro diváky i samotné účastníky/aktéry až příliš pohodlné.

Ale dnes není čas na revoluce. Je třeba být a zůstávat kreativní, svobodný, citlivý a být sám sebou do té míry, dokud neohrozím svobodu a bytostnou jedinečnost druhého člověka, jiné entity. V tom s touto produkcí a jejími tvůrci souhlasím.

A jen pro úplnost dodávám, že dílo vlámského choreografa Jana Martense jsme měli možnost poznat už v letech 2013 a 2014, kdy na festivalu 4+4 dny v pohybu hostovaly – vždy v Divadle Archa – jeho inscenace Victor (intimní duet profesionálního tanečníka a performera Stevena Michela s třináctiletým dítětem Viktorem Caudron v produkci divadla Campo) a o rok později „skákací“ skupinová choreografie The Dog Days Are Over.

Jan Martens: any attempt will end in crushed bodies and shattered bones / každý pokus skončí rozdrcenými těly a roztříštěnými kostmi. Choreografie Jan Martens. Umělecký asistent: Anne-Lise Brevers, světelný design: Jan Fedinger, světelný deisng – asistent: Vito Walter, kostýmy Cédric Charlier, kostýmy asistent: Alexandra Sebbag a Thibault Kuhn, poradci: Marc Vanrunxt, Renée Copraij, Rudi Meulemans a Siska Baeck, text: fragment z románu Spring /Jaro Ali Smith z roku 2019, hudba: Concerto pour Clavecin et Cordes Op 40  Henryka Mikolaja Góreckého, People’s Faces Kae Tempest a Dana Careyho, Triptych: Prayer/Protest/Peace Maxwella Roache, technická režie: Michel Spang. Účinkují:
Pierre Bastin, Georgia Boddez, Ty Boomershine, Truus Bronkhorst, Camilla Bundel, Jim Buskens, Zoë Chungong, Piet Defrancq, Naomi Gibson, Kimmy Ligtvoet, Cherish Menzo, Steven Michel, Gesine Moog, Dan Mussett, Wolf Overmeire, Tim Persent, Loeka Willems. Produkce: GRIP ve spolupráci s Dance On Ensemble. Korpodukce: DE SINGEL (Antwerp, BE), Theater Freiburg (DE), Sadler’s Wells (London, UK), Julidans (Amsterdam, NL), Festival d’Avignon (FR), Le Gymnase CDCN Roubaix Hauts-de-France (FR), Norrlandsoperan (Umeå, SE), La Bâtie – Festival de Genève & l’ADC – Association pour la Danse Contemporaine Genève (CH), tanzhaus nrw (Düsseldorf, DE), Le Parvis Scène Nationale Tarbes-Pyrénéés (Tarbes, FR), La Danse en grande forme – Projet de l’A-CDCN et de l’ACCN : Cndc – Angers, Malandain Ballet Biarritz, La Manufacture – CDCN Nouvelle-Aquitaine Bordeaux – La Rochelle, CCN de Caen en Normandie, L’échangeur – CDCN Hauts-de-France, CCN de Nantes, CCN d’Orléans, Atelier de Paris / CDCN, Collectif Fair-e / CCN de Rennes et de Bretagne, Le Gymnase | CDCN Roubaix | Hauts-de-France, POLE-SUD CDCN / Strasbourg et La Place de La Danse – CDCN Toulouse Occitanie and Perpodium (BE). Premiéra 18. červenec 2021, Festival d’Avignon, Francie. Psáno z uvedení na festival Tanec Praha 2023 v Divadle Hybernia v Praze 19. června 2023.

///

Více o festivalu Tanec Praha 2023 na i-DN:

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 1)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 2)

Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 3)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 24. června 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ