Divadelní noviny > Kritika

Dramaturgický požár

Minipřehlídka HaDivadla v Arše

Třetí květnový pátek a sobotu patřilo Divadlo Archa spřátelenému brněnskému HaDivadlu, které navázalo na prosincové hostování inscenace Humanismus 2022 a uvedlo zbylé dvě třetiny své aktuální, 48. sezony, věnované fenoménu blízkosti. Nemohlo přivézt díla odlišnější: Moravský kras v režii Petera Gondy byl uvolněnou estrádou mísící komickou improvizaci s dystopickými vizemi, Požár v šťastném Rakousku v režii Eduarda Kudláče v zásadě tradiční činoherní adaptací literárního díla, byť s provokativní audiální složkou. HaDivadlo se tedy projevilo jako scéna s velkorysou dramaturgií schopnou zahrnout široké spektrum témat a žánrů.

Scénická montáž na hranici estrády Moravský kras začíná patrně improvizovaným výstupem Radima Chyby v zeleném kostýmu a s obrovským plyšovým řetězem kolem krku. Libuje si v trapnosti a okázalosti. Nepřetržitě akcentuje režisérovy požadavky na tuto scénu. Jak je u improvizace běžné, vtipné momenty střídají momenty méně vtipné; kdyby jí snad tzv. spadl řetěz úplně, má herec k dispozici onen plyšový řetěz. Ten sice v jednom momentu odloží, ale kdykoliv ho zase může nahodit kolem krku – a jede se dál. S Moravským krasem tato „předscéna“ souvisela spíše vzdáleně, roli otvíráku nicméně splnila.

Daleko problematičtější se jevila jedna z následujících scén, v níž byla představena interaktivní mapa rešerší, jež tvůrci během ročních příprav inscenace nashromáždili. Zde by byl plyšový řetěz vítanou rekvizitou, nicméně chyběl, a tak bylo třeba přetrpět dlouhé minuty projíždění digitální mapou a rozklikávání některých vybraných míst. Dodat dění spád nepomohlo ani zapojení diváků. Naopak vyloženě estrádní scénka, v níž Táňa Malíková, Magdalena Straková a Radim Chyba do mikrofonů zkreslenými šmoulími hlasy popisovali krápníky v Punkevní jeskyni a vybírali jim roztodivné názvy, jež tolik milují jeskynní průvodci, ukázala, že lze k přírodě přistoupit i s nadhledem a humorem. Ocenit je třeba i včasný konec výstupu. Byť je nápad nejprve nesmírně zábavný, u třetího krápníku už je legrace trochu méně a u následujících už si divák přeje, aby se tvůrcům povedlo skončit dřív, než se mu to přejí. Stihlo se to jen tak tak.

Nemá cenu detailně popisovat všechny části bohaté audiovizuální koláže motivicky vycházející z krajiny krasu, ať už jde o statistiku sebevražd v Macoše, suchohumorný přehled všech pánů, kteří se v krasu objevili, nebo závěrečnou dystopickou vizi požáru krasu. Je ale možné konstatovat, že se inscenátoři s obtížným úkolem vyrovnali funkčně a titulní krajinný celek představili na možnosti divadelního média přesvědčivě. Byť pouze v historicko-turistických souvislostech.

I navzdory docela sugestivnímu závěru tu však chybí drama. Přitom příroda i ve vztahu k člověku dramatická být dokáže. Vzpomeňme třeba na klasika Šumavy Karla Klostermanna. Rovněž jsem postrádal jakýkoli pohled do mytologie krajiny, kterou Moravský kras bezpochyby přetéká. Je to každopádně hozená rukavice dalším divadlům, přírody je v naší zemi zatím ještě dost.

Obnažené vztahy

V sobotu na Moravský kras navázal Požár v šťastném Rakousku, jevištní adaptace románu Felix Austria současné ukrajinské spisovatelky Sofije Andruchovyč. Na dramatizaci Eduard Kudláč spolupracoval s dramaturgyní Ivou Klestilovou. Ve třech kapitolách na jeviště přenesli toxický vztah dvou mladých žen Stefy (Táňa Malíková) a Adely (Magdalena Straková), kdysi a snad stále blízkých kamarádek, jejichž poměr se však po tragickém úmrtí obou Stefiných rodičů při požáru dramaticky změní. Adelina rodina se Stefy ujme, ale Adela časem přijímá roli nadřazené dědičky rodinného sídla a Stefa podřízené služky. Řada kritiků chápe vyobrazený vztah jako alegorii napětí mezi dvěma blízkými zeměmi Ruskem a Ukrajinou, byť autorka předlohy tyto vazby neakcentovala, a jak v rozhovoru s Matějem Nytrou pro HaDivadlo podotýká, sama byla těmito paralelami překvapena. V dramaturgickém úvodu tvůrci sice diváky vybízeli, aby použili fantazii a domýšleli si konkrétnější reálie, inscenace sama o sobě ale žádná vodítka nepřináší. Navzdory chytlavým analogiím se drží roviny mezilidských vztahů a vyvazuje příběh z jakýchkoliv časoprostorových souvislostí. Román se sice odehrává v dobách Rakouska-Uherska, na jevišti ale panuje bezčasí, jež diváky rozhodně neinspiruje k hledání aktuálních paralel.

Po úvodní odvážně protahované, temporytmicky pomalé scéně, v níž obě hlavní postavy mlčky poposedávají za rozestavenými lavicemi, zatímco z reproduktorů zní jejich myšlenky, nastává expresivní obraz přípravy pohřebního karu. Po celou dobu prvního obrazu totiž v druhém plánu za průhlednou plentou umírá Adelin otec (Cyril Drozda), jehož památku poté přichází uctít hrstka jeho přátel a rodinných příslušníků. Celkem přirozeně se o obsluhu hostí stará Stefa, ačkoli není jako služka zaměstnána. Patologický vztah mezi ženami, způsobený akceptací Stefiny podřízené role, jak ze strany jí samé, tak ze strany Adely, se stane brzy jediným tématem stolujících a otevírá i jejich dosud zasunuté charaktery. Zprvu slušný a distingovaný iluzionista Thorn (Miloslav Maršálek) začne Stefu ponižovat až na hranici únosnosti. Tajně do Stefy zamilovaný Josif (Jiří Miroslav Valůšek) začne naopak ponižovat svoji manželku z urozeného rodu Ivanku (Kamila Valůšková). Absurditu a expresivnost scény vygraduje příchod excentrické zpěvačky Frau Zarah (Simona Peková), která má za úkol obnažit nejasný vztah dcery Adely k jejímu otci. Vzhledem k tomu, že doposud se o jejich vztahu neřekla prakticky ani hláska, vyznívá konec druhého obrazu, v němž Adela propadá hysterii, rozpačitě a nevěrohodně. Z pohledu diváka by hysterii měla propadnout šikanovaná Stefa, ta si však udržuje až na moment, kdy napadne Thorna, pozoruhodný klid.

Poslední obraz opět připomíná, že obě ženy byly a snad pořád jsou přítelkyněmi. Nicméně Stefa se podle všeho nakonec poddá mladému nápadníkovi Velvelovi (Pavel Čeněk Vaculík), jehož do té doby spíše odmítala, a z patologického vztahu s Adelou se tím patrně vyváže. Stefin příběh začal požárem a požárem také končí (stejně jako Moravský kras). Zůstává jen nevyřčená otázka, zda to obě ženy zvládnou. Nic víc, ale ani nic míň tento kus nepřináší. Málo to není a obzvlášť prostřední scéna u stolu, v níž se Kudláč nebál ani trapného mlčení a křečovitých pokusů o hovor mezi neznámými lidmi, jak to asi všichni z podobných situací známe, ukázala brilantnost režisérova minimalismu. Nicméně vkládat na něj ještě tíhu internacionálních paralel, to chce vskutku velkou interpretační odvahu.

Na velkorysou dramaturgii právě končící sezony by HaDivadlo mělo organicky navázat v sezoně příští s názvem Konec iluzí, v níž hodlá naplno rozjet tzv. otevřenou dramaturgii. Základem je větší důraz na zapojení diváků do rozhodování o tom, co se bude v divadle inscenovat. Lze tak předpokládat, že se dramaturgické kotvy ještě více uvolní. Zvědavost je na místě.

HaDivadlo, Brno – Peter Gonda a kolektiv: Moravský kras. Režie Peter Gonda, dramaturgie Anna Prstková, scéna Matěj Sýkora, kostýmy Tereza Jančová, hudba Jonatán Pastirčák, video Michal Kindernay. Premiéra 28. dubna 2023 (psáno z pražské premiéry 19. května v Divadle Archa).

HaDivadlo, Brno – Sofija Andruchovyč: Požár v šťastném Rakousku. Adaptace Eduard Kudláč a Iva Klestilová, režie Eduard Kudláč, dramaturgie Matěj Nytra, scéna a kostýmy Eva Kudláčová Rácová, hudba Peter Machajdík. Premiéra 24. února 2023 (psáno z pražské premiéry 20. května v Divadle Archa).

• Autor: Dominik Melichar
• Publikováno: 25. června 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dramaturgický požár

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ