Divadelní noviny > Reportáž

KoresponDance: Santini x Prager

Co mají společného architekti Jan Blažej Santini a Karel Prager? Kromě povolání například to, že se stali pro nynější ročník festivalu KoresponDance ústředními osobnostmi, protože jeho tématem je pro tentokrát architektura a krajina. Zatímco u prvního letos uplynulo 300 let od jeho úmrtí, u druhého se slaví 100 let od jeho narození. Nejen tyto informace se právě dozvídám z úst paní ředitelky Marie Kinsky na tiskové konferenci pod Pragerovou černou kostkou. Následující program ve dnech 13. – 16. července najde své útočiště na zámku ve Žďáru nad Sázavou, pod kterým se podepsal právě Santini. Je úterý, 27. června, Emauzský areál dobývají teplé paprsky slunce. CAMP (Centrum Architektury a Městského Plánování) hýří radostí a pohybem dětí i dospělých, pódia pod širým nebem již vyčkávají na pohybové kreace. Začíná první den festivalu KoreposnDance.

Na tiskové konferenci rovněž zaznělo, že kromě krajiny a architektury je nutné si uvědomit, že i tělo má svoji architekturu. Dramaturg festivalu Casper de Vries k tomuto ještě poznamenal, že tělo se člení také na vnější a vnitřní prostor, protože je vždy důležité vnímat skrze dualitu. I ta se stává jakýmsi podtématem KoresponDance, což organizátory vedlo k výběru různorodých inscenací, které mezi sebou kontrastují, ale vedou i dialog. U pomyslného tanečního pultu si můžete vybrat, kolik si dáte street a modern dance, free stylu, klasického tance, akrobacie nebo nového cirkusu. Pochutnejte si, jak je vám libo, a to do slova. I pražský program dokazuje, že realizační tým festivalům rád vašim chuťovým pohárkům vyhoví.

Jako první začínáme hravou performancí s důmyslným názvem Open Stage režiséra Rubena Chi, pro kterého je v rámci tance stěžejní vytvářet komunitu, což dokazuje i mezinárodní složení účinkujících. Každý se zde může projevit individuálně v rytmu oblíbené hudby a svým pohybem inspirovat ostatní, což se skutečně děje. Pojítkem je street dance. Z týmu cítím empatii a respekt prostoru toho druhého. Přátelskou atmosféru umocňují reakce a komentáře samotného Rubena Chi, který účinkující podporuje a sám se ukáže i jako tanečník. Svou bezprostřední radostí a tempem dokáží nakazit i publikum, které se s nimi do rytmu pohybuje. Prožitek nepřekazí ani déšť, pokračujeme dál. V druhé části jsou náhodně zvoleni dva až tři účinkující, aby spolu předvedli čísla, což jim nečiní potíže. Balanc a prodleva nemají šanci. Poté jsou vyzváni i diváci, aby se k této rozjeté taneční party přidali. Pár odvážných jedinců tak učiní, ale hlavně neváhají děti, které Ruben Chi nazve budoucí generací současného tance.

Ruben Chi určuje rytmus a tempo i dále, tentokrát v rámci jeho autobiografické inscenace Qi, ve které čerpá ze svých rodinných kořenů, v nichž se konfrontuje čínská a nizozemská kultura. Čtveřice performerů představuje jeho alter ego, které se melancholicky nechává unášet smyčcovým kvartem a bojuje s vnější silou, zatímco se snaží objevit svůj skutečný vnitřní prostor. Jsou jako do sebe ponořené sousoší, ze kterého se na chvíli vždy vyčlení jeden z nich, aby mohl putovat sám po své cestě. Qi je zastavení, Qi je meditace, kterou umocňují kapky právě vládnoucího deště.

A protože pultík s tancem od KoresponDance je na potravu pro oči i uši velmi bohatý, posléze se ocitáme pod Pragerovou kostku. Zde na vyvýšeném pódiu stojí konstrukce, na které je umístěná pětice dveří a prostřední část vypoulená dozadu je otočná. Scénografie si svou syrovostí notuje s budovou. Toto místo za chvíli přivítá inscenaci EXIT režiséra Pieta Vana Dycka a umělecké skupiny Circumstances. Na jeviště přichází čtveřice mužů, kteří se věnují novému cirkusu. O akrobatické kousky tudíž jistě nebude nouze. Z počátku představení působí fádně, pánové různě pochodují po prostoru a prolézají dveřmi, přičemž druhému se snaží ke vstupu zabránit, což je komické. Klamou pohybem a jakoby spolu bojují o své místo, při čemž střídají kostýmy, aby vypadali stejně. Chvílemi tak jeviště připomíná módní molo. Dění graduje, najednou se dá otočná stěna do pohybu a čtveřice začíná soupeřit s ní. Různě na ni balancuje, skáče, dělá salta a vlastně popírá gravitaci. Tento zážitek nelze popsat, ten se musí opravdu zažít, ať to zní jakkoliv jako klišé. Žádný balanc, ale kultivovaná soustředěnost a elegance vévodí téměř kaskadérským kouskům, které účinkující před našimi zraky provádí.

Poslední taneční zastavení se opět odehrává na jevišti, na kterém jsme měli možnost vidět performance Rubena Chi. Symbolicky program končí setkáním Jan Blažeje Santiniho a Karla Pragera v inscenaci Yin Zéro žonglérského a tanečního seskupení Compagnie Monad, které režijně vede Eric Longequel. Dvojice mužů oděná do trika a sukně, jeden v černé a druhé v bílé barvě, přichází na plac s rádiem, ze kterého zní hudba přibližně z 50. let, postupně se však hudební styl modernizuje a zrychluje. Stejně tak jako se tomu děje s architekturou. Pánové podobně jako v předchozím představením se nechávají unášet rotací, kterou umocňují jejich sukně. Avšak zároveň se dvojice na svých soustředěných tělech snaží udržet žonglovací kouli, která na rozdíl od jejich těl příliš příležitost k pohybu nemá. Cílem je udržet si svůj bod i prostor. S utichající hudbou přímo poeticky zesiluje déšť. Odcházím domů ponořená do této taneční básně nasycena zážitky.

• Autor: Petra Kupcová
• Publikováno: 3. července 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: KoresponDance: Santini x Prager

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ