Jen pro tebe tady dneska tančím
L’amour d’écrire en direct neboli Láska k psaní před vašima očima. Co si je možno představit pod názvem tohoto představení, které slaví již čtyři roky divácký úspěch v divadle MC11 Montreuil v Paříži? Nechejme se překvapit. Lístek stojí pouhých deset euro, ale k tomu je třeba přinést jednu malou věc, která nebude vrácena. Vysoké kudrnaté faktótum nastavuje pytel a potutelně se usmívá, když se ptám, na co to bude: Kdo neví, ten se doví.
Někde v zákulisí sálu hraje akordeon, na sedadlech jsou papírové frkačky z pouti. Nezbývá, než jednu zvednout, abychom se posadili, tak proč bychom si rovnou nefrkli? A vida, kdo to frká vedle mě? Herečka Agnes, hrály jsme spolu před dvaceti lety, a za mnou Daniel, to už je třicet let, co jsme se neviděli. Cítím se jako doma, divadlo se zaplňuje a koncert nabývá na síle. Zní to jako něco mezi mňoukáním kočky a kozím mečením, ale vše rázem ztichne, když na scénu přitančí jako čamrda autor pořadu – literární kabaretiér Marc Michel Georges. Zpívá píseň, kterou naučí diváky. Budou ji spolu s ním zpívat v průběhu večera.
Jen pro Tebe tady dneska tančím
Autore literární
Slova snídám, obědvám a svačím
Ukaž nám lásku k psaní!
Následuje film, kde jsou představeni jeden po druhém čtyři mladí spisovatelé – tři ženy a jeden muž. Odpovídají na otázku, proč píší. Důvody jsou rozdílné:
Jsem novinářka a nemůžu všechno napsat do novin. (Laurence)
Píšu ze svých emocí. (Bruno)
Chci psát jako Jean-Paul Sartre, proto kouřím cigarety značky JPS. (Eliza)
Toužím psát písně. (Laeticia)
Jako ve Versailles ozve se Tanec slunce a čtyři autoři přicházejí v rytmu na scénu, aby se spolu utkali v soutěži o nejlepšího spisovatele večera. Za nimi advokáti, kteří budou hájit jejich čerstvě upečená díla (jedním z nich je můj starý kamarád Daniel).
Porotu tvoří: Michel Azama (universitní profesor a divadelní teoretik, autor Antologie divadelních autorů od Godota po Zucca), Oscar Sisto (herec a režisér, držitel ceny Molière) a Yves Cusset (filosof, autor a herec).
Čas, který běží, a čas, který zbývá
Marc Michel Georges hází neviditelná slova divákům, až je rozezpívá. Potom šest z nich požádá, aby mu řekli první slovo, které je napadne: Lopata. Rozmazávat. Kvalita. Kanape. Muškáty. Vanilka.
Tak, spisovatelé, tužte se, máte sedm minut na to, abyste s těmito slovy něco napsali.
Celých sedm minut! Pouhých sedm minut!
Zatímco ze spisovatelů se kouří v zákulisí, Jacky Viallon, starý klaun s prastarou taškou na kolečkách, se ptá diváků, jak dlouho trvá jedna minuta. Diváci se smějí, než jim klaun oznámí, že časy jsou ve skutečnosti dva: Čas, který běží, a čas, který zbývá. Jak dlouho trvá každý z těchto časů?
Po odborné přednášce, která trvala sedm minut, se ozvala hudba krále Slunce, ale naši spisovatelé se na scénu nehrnou. Musí být několikrát vyzváni frkačkami, než se konečně jeden po druhém objeví, aby třesoucí se a potem zbrocení přečetli divákům své právě vytvořené texty. Zde jeden z nich:
Soudruzi a soudružky,
Jsem zde s vámi, a buďte ujištěni, že to nebudu zbytečně rozmazávat, protože tato chvíle je vážná. Zbývají pouze dva dny k volbě prezidenta a vášnivé debaty otřásají Francií. Celá země sedí v tomto okamžiku na kanapi před televizí a horečnatě čeká, až jí odhalím svůj program.
Soudruzi, dejte mi lopatu do rukou a nebudete litovat! Kvalita toho, co nabízím, unikne pouze těm, kteří mě neposlouchají. A proč mě neposlouchají? Protože se stali otroky muškátových semínek, jejichž používání se rozmohlo natolik, že se dá mluvit o epidemii. Já sama jsem pro i proti, podobně jako můžeme být pro vanilku i proti vanilce v třešňovém jogurtu… Cože, to je přímý přenos? Tak tedy, zkrátka: Semínko muškátu je pro společnost tím, čím je vanilka třešni! A tak volám: Semínka vanilky ano! Muškáty ne!
Podle abecedy
Ale teď to budeš mít, autore literární, ještě těžší. Do sedmi minut musíš seřadit do souvislého textu slova podle abecedy. Než diváci zhlédnou hraný film Já a Aj.
V roli muže (Já) i ženy (Aj) démonický Marc Michel Georges, který je i autorem filmu.
Já a Aj kouří po milování cigarety. Muž se ptá ženy: Pusinko, už jsi mě někdy podvedla? Žena se přizná, že ano. Muž je dočista šokován, chce vědět s kým. S Alexem? Nebo Brunem? Snad ne s Danielem? Odříkává jména podle abecedy, ale když dojde k X, usne. Žena divákům prozradí, že to byl Xaverius.
A protože výsledky tohoto úkolu nelze z francouzštiny přeložit, zkusila jsem si to česky: Ahoj Bedřichu, co člověče děláš? Ejhle, figurína gumová hoří! Chameleón i ježek koukají lítostivě, mají několik opálených prstů. Roky ses šoural trávou uválenou, vezmi zavděk žvýkačkou. A budeš coby dup formát.
Bude se tahat z pytle
Kdo přinesl tuto láhev červeného vína? ptá se Michel Georges přítomných diváků. Přiznává se lepá žena středního věku oblečená jako Carmen a je pozvána na scénu. Spisovatelé mají za úkol dát jí jméno a příjmení a zapojit ji do svého sedmiminutového příběhu.
Zatímco píší, klaun Jacky se hrabe ve své pojízdné „knihovně“, rozmlouvaje o váze knih. Vybírá nejprve lehký, ale vážný a vážený časopis Divadelní zpravodaj, rubriku s inzeráty: Herečka hledá ministra kultury za účelem založení rodiny.
Herec hledá producentku. Zn.: Tetovaný s rodokmenem.
Pomohu začínajícím autorům dostat se do prestižních nakladatelství. Zn.: Podrobný plán katakomb.
Jacky má pro nás také jednu knižní novinku. Má 186 stran, ale za stranou 8 následují jenom prázdné listy, protože spisovatel již neměl co říci.
Ale to se těm našim nemůže stát. Tady máte jeden příklad jejich autorské plodnosti:
Cartacala Del Sol, to jméno jí sedí. Snědá s havraními vlasy má oči věštkyně. Miluji Cartacalu, umí číst mezi řádky. I mezi vráskami na mém čele: tohle je obyčejná starost, tohle rozchod s láskou a tady tisíc a jedna probdělá noc.
Cartacala je drahoušek. Má mě ráda. Požádala mě o ruku a já řekla: Ano. Jak jinak?
Dlouho hledala čáru štěstí. Viděla nehodu v autě, když mi bylo osm let.
Cartacala je víla. A když se dobře podíváte, uvidíte, že má mezi obočím třetí oko.
Psát nahlas
Jen pro tebe tady dneska tančím, autore literární… Následuje poslední a nejtěžší etapa soutěže: spisovatelé budou psát půldruhé minuty nahlas před zraky diváků, každý z nich rozvede úvodní větu. První spisovatelka dostala Nezkoušejte mě zmást a nazývejte kočku kočkou. Ihned pokračovala: Vždyť jak k tomu taková kočka přijde? Pomyslí si, že jste blázen, a ještě na nás skočí. Zvíře dobře vycítí, když to člověk přehání. Tak pravil lord Salisbury a zadíval se do tmy vlhkým zrakem. Ničemu už nerozuměl. Tady přece on nemá vůbec co dělat a jakoby pro utvrzení svých myšlenek dostal ránu pěstí, až upadl do něčeho měkkého, teplého a smrdutého. Tomu rozuměl, ale byl vzteky a strachem bez sebe: co dělá v noci v odporné džungli, když by měl spát v hotelu v posteli s nebesy?
Donutil se, aby neskřípal zuby, když se s obtížemi zvedal, ale v duchu proklínal svoji důvěřivost, že nasedl do auta tohoto domorodce, který ho, pravda, provedl nejprve museem a potom mu slíbil ukázat předkolumbovskou indiánskou vesnici, skrytou zrakům zvědavých turistů, prý kousíček za městem.
Jak mají lidé různý pojem o čase! Jeli bez zastávky celou noc a už od rána se brodí džunglí. Kdyby ty potvory alespoň tolik nevřískaly! Komáři štípali, myslel, že vyletí z kůže. Teď ještě ke všemu je sleduje nějaká kočka a ten člověk tvrdí, že je to Duch pralesa. Raději mlč, abys ho zase nerozdráždil, zdá se, že je velmi citlivý. Vždyť kdo není, když se jedná o jeho víru…
Daný čas vypršel a na řadě je další spisovatel(ka). Vyzkoušejte si i vy, drazí čtenáři, svůj literární talent a nechte se inspirovat následujícími úvodními větami:
Vyzvala ho, aby se posadil na postel, neměla na vybranou, místnost byla malá.
V noci byla ulice moje.
Zpočátku jsi to byl ty a nakonec někdo úplně jiný.
Blíží se konec, MMG zpívá melancholickou píseň o tom, jak se prochází v pařížských ulicích v proužkovaném obleku barvy myší šedi, nemocný melancholií.
Advokáti, kteří dostanou opravdový talár, jeden po druhém přesvědčují publikum, aby hlasovalo pro jejich spisovatele:
Bruno je spisovatel bez papírů, bez husího brka i bez inkoustu z nebohých chobotnic. Ekolog průkopník, namísto psaní křičí do vesmíru. Volte Bruna, oplatí Vám to!
Vítězné vavříny
Spisovatelé se otočí k divákům zády a publikum hlasuje, který z nich je nejlepší. Vítězí jednoznačně spisovatelka-novinářka, ale cenu – pytel věcí, které přinesli diváci – dostane vítěz zvolený porotou profesionální, která zasedla k poradě, zatímco faktótum s pytlem má přednášku o předmětech, které se v pytli nacházejí. Podívejte, jsou tu věci všeho druhu: věci veřejné – noviny Metro, věci alkoholické – láhev vína, věci kosmetické – rtěnka, věci hygienické – papírové kapesníčky, věci poetické zabalené jako k narozeninám a také věci melancholické jako tento cedník. Já vím, vážení diváci, že jste se tímto způsobem mohli zbavit nepotřebných věcí a někteří z vás by rádi dali i manželku, nebo manžela, protože vědí, že je nedostanou zpátky.
Kdo přinesl tento parfém, ať se přihlásí. Vidíte, žena. Kdo dal do vínku noviny Metro? Muž. Kdo prázdnou lahev od piva? Také muž. A kdo tuto lahev burgundského vína? Opět žena.
Zdá se, že jsou zde dva druhy diváků: ti, kteří znají poměry spisovatelů, a ti, kteří je neznají.
Jak vidíte na vlastní oči, potvrzuje se zde staré známé pravidlo: ženy dají, muži utečou.
A to již přichází porota, která vyhlašuje jako spisovatele večera poetickou Laeticii, která dostává pytel s dary a celé divadlo zpívá naučenou píseň. Pak se dají všichni vespolek do tance.
Komentáře k článku: Jen pro tebe tady dneska tančím
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
