Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky Rozhovor

    Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 3)

    V loňském prosincovém čísle studentského časopisu pro seniory Babylon, který vede a řídí Petr Placák, vyšel jeho obsáhlý rozhovor s divadelníkem Ludvíkem Kavínem, který do Divadelních novin nepravidelně píše, na i-DN má svůj blog a v první polovině roku 2019 v tištěných Divadelních novinách (1-13/2019) publikoval své paměti. Po domluvě s autorem Petrem Placákem i Ludvíkem Kavínem publikujeme plné a Kavínem na některých místech opravené či doplněné znění jako letní seriál i-DN. Třetí část se zabývá prvními roky pobytu Ludvíka Kavína a jeho ženy Niky Brettschneiderové ve Vídni.

    Ludvík Kavín. Foto archiv Ludvíka Kavína

    Exil

    Do Vídně jste emigrovali v roce 1977. A hned následující rok jste tam připravili velké veřejné připomínky desátého výročí srpnové okupace Českoskoslvenska.

    Dali jsme dohromady skupinu lidí především z levicového prostředí, kteří se u nás začali scházet s tím, že musíme připravit něco k tomu 21. srpnu, což jsme pak skutečně provedli na Stephansplatzu v centru Vídně. Byly tam různé projevy a má žena Nika tam mimo jiné zahrála na takovém malém pódiu jednu z Kolářových aktovek. To mělo docela i záběr, protože jeden z lidí, co tam mluvili, byl pozdější rakouský vicekancléř Dr. Erhard Busek (25. 3. 1941 Vídeň – 13. 3. 2022 Vídeň; v letech 1989 – 1994 ministr vědy a výzkumu, 1991 – 1995 rakouský vicekancléř, 1994 – 1995 ministr školství, 1976 – 1989 předseda Rakouské lidové strany – pozn. red.).

    Erhard Busek (25. 3. 1941 Vídeň – 13. 3. 2022 Vídeň). Foto archiv

    Kromě toho jsme byli aktivní i po Evropě. Já jsem při té příležitosti například mluvil na pódiích v Ženevě a Curychu, kam mě pozvali. V Ženevě šel průvod městem k budově OSN a já tam byl s naším tříletým synem, kterého jsem nesl na ramenou. Když jsem pak před budovou OSN mluvil, tak mi ho pořadatelé z ramen sundali a hlídali.

    Jaký to výročí mělo ohlas? Ve veřejnosti, v tisku…

    Mělo. Mám ještě z té doby různé výstřižky. I když to samozřejmě nedovedu posoudit vcelku – byli jsme omezení tím, že jsme nebyli politicky ani kulturně známí. Mně se například stalo – to bylo někdy později -, že mně Zdeněk Mlynář (22. 6. 1930 Vysoké Mýto – 15. 4. 1997 Vídeň; český komunistický politik, právník, signatář Charty 77, pedagog, vědec a politolog, autor knihy Mráz přichází z Kremlu; v roce 1977 emigroval po nátlaku StB do Rakouska, kde přednášel na univerzitě v Innsbrucku, od roku 1989 jako profesor politologie – pozn. red.) říkal: Ludvíku, vy to děláte špatně, vy se máte napojit na sociální demokracii, to je tady něco jako jsme byli my, reformní komunisti, u nás v osmašedesátém – to pak bude mít daleko větší váhu. Ale vy s těma Zuzanama… Ale neměl v tom vůbec pravdu.

    Se Zuzanama?!

    Ano, ty nám hodně pomohly. Jedna se jmenovala Rockenschaub, byla trockistka, ale s výbornými internacionálními i vnitřními rakouskými kontakty. Mimochodem jejího muže později ve Vídni zavraždila iránská soldateska. Druhá se jmenovala Benesch a patřila do pravicově orientovaného studentského hnutí YES.

    Index, 1978. Repro archiv

    V čem neměl Mlynář se Zuzanama vůbec pravdu?

    Protože v konkrétních akcích bylo hrozně důležité získat na svou stranu právě tyhle menší skupiny, které byly velice aktivní, i když mezi nimi byli i maoisti, kterým jsme dělali přednášky o tom, co je ve skutečnosti komunistický systém zač. Oni nám velmi konkrétně a účinně pomáhali. Když v Praze zavřeli Jiřího Lederera (15. 7. 1922 Kvasiny – 12. 10. 1983 Birnbach, Německo; český rozhlasový a televizní kritik, novinář a publicista, esejista, spisovatel, aktivně se zúčastnil Pražského jara, po okupaci roku 1968 byl několikrát vězněn, v roce 1980 byl v rámci akce Asanace se svou ženou donucen k emigraci do Spolkové republiky Německo – pozn. red.), tak jsme v centru Vídně před kanceláří Čedoku zorganizovali čtyřiadvacetihodinovou hladovku. Byla zima, mrzlo, a kdo nám tam nosil čaj? Zase ty Zuzany – ze sociální demokracie to nikoho nenapadlo.

    Velmi nám pomáhal i pan Přemysl Janýr (6. 8. 1926 Bratislava – 13. 12. 1998 Praha, novinář a politik, koncem roku 1968 emigroval do Vídně, kde byl aktivní v rámci exilové ČSSD; svých styků v rakouských politických strukturách využíval pro podporu čs. disentu, s nímž udržoval soustavné kontakty; koncem listopadu 1989 se vrátil do vlasti a podílel se na obnovení činnosti Čs. sociální demokracie a jejího tisku – pozn. red.), jeden ze zakládajících členů obnovené sociální demokracie tady v osmašedesátém roce. Hlavně s různými předpisy a tím administrativním systémem, abychom se v tom vyznali. Byl velice aktivní sociální demokrat, veliký sympaťák. Hlavně jsme ale pracovali s lidmi, kteří se k nám přitočili skrz divadlo a my je získávali pro spolupráci v našem divadle, protože oni sami byli tak naladění.

    Zdeněk Vokatý, zvaný Londýn. Foto archiv VONS

    Kamarádili jste se s českým undergroundem, který emigroval do Vídně?

    S tím méně. My jsme nebyli androš, chtěli jsme si vybudovat divadlo. U nás v divadle byl nějakou dobu zaměstnaný Londýn (Zdeněk Vokatý, zvaný Londýn, * 13. 11. 1951 Klatovy; český hudebník, jedna z výrazných tváří českého undergroundu – pozn. red.), což bylo fajn, ale netrvalo to dlouho. Byl to sice výborný parťák, ale na druhou stranu měl své zájmy. S Jirkou Chmelem (24. 5. 1954 Mostě; v únoru 1977 spolu s patnácti dalšími přáteli v Korozlukách podepsal Chartu 77, za což byl odsouzen k odnětí svobody na osmnáct měsíců ; v dubnu 1982 s rodinou – vynuceně v rámci akce Asanace – emigroval do Vídně, v září 1987 otevřel klub Nachtasyl, platformu pro českou i rakouskou kulturní scénu, kde vystupovala řada českých umělců žijících v emigraci; v listopadu 1989 z Nachtasylu živě vysílala Svobodná Evropa a po revoluci se podnik stal první vídeňskou zastávkou nově zvoleného československého prezidenta Václava Havla; v roce 2012 převzal z rukou Karla Schwarzenberga cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí – pozn. red.), když přijel v roce 1982 do Vídně, jsme se docela měli rádi a jeden čas jsme k němu do Nachtasylu chodili, což ale nemůžu označit za kontakty s androšem. Šlo o jednotlivé přátelské kontakty.

    Jiří Chmel s Karlem Schwarzenbergem v Nachtasylu koncem osmdesátých let. Foto archiv Jiřího Chmela

    A exil obecně?

    Když se Honza Kavan (17. 10. 1946 Londýn; český politik a diplomat, v roce 1969 emigroval do Velké Británie, jejíž státní příslušnost jako země svého narození měl, v Londýně založil a řídil agenturu Palach Press a dvě nadace – Nadaci Jana Palacha a Východoevropskou kulturní nadaci, vytvořil tak jedno z nejvýznamnějších center československého exilu; v letech 1972–1990 byl členem Labouristické strany, po listopadu 1989 se vrátil do Československa, kde se stal aktivním politikem – pozn. red.) dozvěděl, nevím jak, že jsme ve Vídni, oslovil mě, zda bych nechtěl dělat pobočku Palach Pressu ve Vídni, a já na to kývl. Od toho sedmasedmdesátého do konce devětasedmdesátého jsme pak spolu s Nikou spravovali vídeňskou pobočku Palach Pressu. Já oficiálně.

    Palach Press 1983. Repro Palach Press

    Co vídeňská pobočka Palach Pressu dělala, co ta práce znamenala?

    Museli jsme si obstarat k telefonu takovou mašinku, která zaznamenávala, když někdo z Prahy volal text nějakého sdělení, prohlášení a podobně. Volalo tam poměrně dost lidí, Havel a mnoho dalších, už nevím kdo všechno…

    Měli jsme k ruce dva kamarády, kteří ty texty s námi překládali, a já je pak nabízel dalším tiskovým agenturám. Byla to Rakušanka Roswitha Ripota, která pocházela z německé menšiny z Čech, narodila se někdy počátkem války na území Protektorátu a za muže měla zřejmě nějakého Itala. A ten druhý náš spolupracovník byl dlouhodobě žijící český emigrant ve Vídni Karel Jakl. Po roce 1989 se vrátil a jednou jsem ho potkal v Liberci, ale už někdy v devadesátých letech.

    Dělali jsme to dva roky, ale na přelomu roku sedmdesát devět, osmdesát už to nebylo dál možný. Hodně jsme  jezdili s naším divadlem po západní Evropě a nešlo to jednoduše sladit. Byl jsem oficiálně akreditovaný jako tisk u rakouského kancléřství, měl jsem novinářskou placku a hledal jsem někoho, komu bych ji předal. Oslovil jsem Zdeňka Mlynáře, zda by mi někoho nedoporučil, a on mi doporučil Hodice! To samozřejmě bylo nemyslitelný, tak jsem si vybral Ivana Medka (13. 7. 1925 Praha – 6. 1. 2010 Praha, původní profesí muzikolog, spolupracovník Talichova Českého komorního orchestru a České filharmonie, hudební publicista, teoretik a kritik, bratr Mikuláše Medka; v roce 1978 v rámci akce Asanace donucen emigrovat do Rakouska – pozn. red.).

    Dobrá volba.

    Určitě. Medek tu práci ale dělal úplně jinak. Předal jsem mu ji jako Palach Press pobočku, on si ale našel kontakty na Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a začal připravovat vysílání pro Československo, což během těch dvou let, co jsme to dělali my, nebylo tak jednoduše možný – nesměli jsme něco posílat do Svobodky nebo do Hlasu Ameriky, pokud to neprošlo přes oficiální tiskovou agenturu. Medkovi se ale podařilo tenhle názor či úzus zvrátit.

    Petr Placák /pro i-DN zpracoval a upravil hul/

    /Pokračování./

    • Autor:
    • Publikováno: 22. července 2023

    Komentáře k článku: Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,