Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky Rozhovor

Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 5)

V loňském prosincovém čísle studentského časopisu pro seniory Babylon, který vede a řídí Petr Placák, vyšel jeho obsáhlý rozhovor s divadelníkem Ludvíkem Kavínem, který do Divadelních novin nepravidelně píše, na i-DN má svůj blog a v první polovině roku 2019 v tištěných Divadelních novinách (1-13/2019) publikoval své paměti. Po domluvě s autorem Petrem Placákem i Ludvíkem Kavínem publikujeme plné a Kavínem na některých místech opravené či doplněné znění jako letní seriál i-DN. V tomto díle se zaměřujeme na divadelní aktivity Ludvíka Kavína, jeho ženy Niky Brettschneider a jejich vídeňského Theater Brett.

Theater Brett (Münzwardeingasse 2, 1060 Wien)

Jak diváci na Západě přijímali to, jak věci podáváte, pojímáte, vaše divadelní zkratky, nadsázky, humor… Chápali vás?

Velice a myslím si, že jsme s tím měli dost veliký úspěch. V té době, tedy koncem sedmdesátých a pak v osmdesátých letech, jsme byli de facto jediné rakouské divadlo takového typu, které jezdilo po světě.

Když nám pak v únoru osmdesát odebrali československé občanství – emigrovali jsme ještě, než začala akce Asanace, kterou se režim snažil vyštvat ven nepohodlné lidi a rovnou jim před vycestováním odebíral občanství – a byli jsme bez státní příslušnosti, tak relativně brzo, někdy kolem února jedenaosmdesát, nám Rakušani dali občanství právě i na základě toho, že jsme Rakousko reprezentovali divadlem po různých festivalech. A pomohlo nám to i v tom, že jsme dostali pro naše divadlo podporu od ministerstva školství a kultury a od města Vídně.

Jak jste to měli s němčinou? Přece jen je vaše divadlo spojené především s moderními dramatickými texty.

Několik prvních inscenací v těch prvních dvou třech letech bylo více méně beze slov. Nika byla nesmírně pohybově nadaná herečka a já se snažil. První dvě inscenace, které jsme dělali, byly texty Jiřího Koláře, který jim říkal balety – Francouzi tomu říkali mim a všeobecně se tomu říkalo pantomima.I když to zase – aby bylo jasno – žádná čistá pantomima, jak ji vnímáme u nás, nebyla. Asi nejvhodnější termín je nonverbální divadlo. První byl Das Licht der Welt (Světlo světa), který měl premiéru v lednu 1978 v aule university v Bruselu, o tom jsme se již bavili, a druhý Die Grube (Jáma), který jsme poprvé uvedli v dubnu 1978 ve vídeňském Z-Clubu.

Pak jsme napsali podobně laděnou vlastní hru Jeee… u! (premiéra v září 1979 ve Vídni), kde se nic jiného neříkalo, než tahle dvě citoslovce – podle situace. Když jsme hráli hru Petra Feyfara Ihr hättet ruhig zu Hause bleiben können (premiéra březen 1981 v Curychu), tak ta byla úplně beze slov – jen se k našemu hraní pouštěl aktuální program v televizi. S Nikou, coby manželé, jsme si ale neřekli jediné slovo. Až v samotném závěru Nika na mou adresu prohlásila – Já tě tím střepem zabiju. To bylo všechno.

Takže to byly naše začátky. A právě s těmito inscenacemi jsme sjezdili nejrůznější festivaly, kulturní domy a podobná zařízení po Rakousku, Francii, Německu a dalších zemích Evropy.

Jak jste si texty vybírali?

Co se týká dramaturgie, řekli jsme si, že budeme dělat jen to, co nás oba zajímá s tím, že se najdou lidí, které to zaujme taky.

Bez ohledu na podbízivost.

Ano, ale nebyl v tom nějaký záměr. Chtěli jsme hrát pro diváky a byli jsme si docela jisti, že to určité vrstvy lidí osloví.

Jak jste se dostali k Jiřímu Kolářovi?

Než jsme odjeli z Československa, byli jsme ho navštívit a ptali se ho, zda můžeme jeho jednoaktovky inscenovat – na celovečerní hry jsme si tenkrát netroufali. On na to: Jistě, dělejte si, co chcete – a už se mě dál neptejte. Dal nám k nim veškerá práva. Takže tyto jeho texty – či spíš volné scénáře – byly naše první divadelní akce v emigraci – předehry, balet, pantomimy, které vedly k našim prvním celovečerním inscenacím. Tím jsme začali.

Když jsme pak hráli v Paříži, to bylo v létě sedmdesát osm, na to si pamatuju jako kdyby to bylo dnes, seděli jsme na náměstíčku před Sorbonnou a bavili se, co dál, protože jsme vlastně nic jiného než Koláře neměli. A přišli jsme na myšlenku s tím Jeee… u! Takže jsme si napsali vlastní hru, pohybovou, beze slov.

Mezitím jsme si získali kontakt s Jirkou Borešem, který žil a dodnes žije v – tehdy západním –  Berlíně. Byl takový trošku politický a chtěl po nás, abychom psali do berlínských exilových Materiálů. Svěřil se nám taky s tím, že napsal hru Kmen a my si řekli, že ji uděláme. To byla naše první práce s větším počtem lidí – do té doby jsme hráli jen my dva, maximálně tři, ještě s někým. Inscenace – Der Stamm (Kmen, premiéra červen 1980 ve vídeňském Theater beim Auersperg) – vznikla vlastně ze spolupráce s prvním naším okruhem lidí ve Vídni, kteří navštěvovali divadelní workshopy Niky a měli zájem o nějakou delší spolupráci. Byla to inscenace opět beze slov, hrálo v ní osm lidí.

To byli Rakušani…

Ano, respektive nebyli to Češi.

O co v ní šlo?

Hra byla o tom, jak se člověk probouzí po nějaké katastrofě, vše se nově vyvíjí, zblblí lidé si zvolí svým náčelníkem slepého, který když se ujme moci, všechny kolem sebe zlikviduje.

Těch prvních pár let byla naše dramaturgie celkem jednoznačně zaměřená na téma moci a bezmoci, což vycházelo z našich československých zážitků, které jsme potřebovali nějakým způsobem vstřebat a předat dál. První „civilní“ věc, která byla ještě taky beze slov, i když přece jenom už jich tam pár bylo, byl Don Quijote ve Vídni. To bylo v jedenaosmdesátém roce. Inspirovaní Cervantesem jsme s Nikou napsali variaci na Quijota a jeho sluhu, kteří scházejí z alpské horské vesničky a procházejí tam různými konkrétními místy. To bylo hodně kritický. Premiéra se konala v květnu 1981 na vídeňském festivalu klaunů Clownfestival Jesuitenwiese.

Kritické vůči rakouské společnosti?

Ano. Nebylo to vůči ní sprostý, ale kritický. Například Dulcinea byla holka, která stojí na vídeňském Gürtlu, a když Don Quijote přichází do Vídně, tak se do ní zamiluje. Potom ji hledá po celém městě, až ji objeví v Prátru, kde se v peep-show svléká v kabině.

Ideální situace na to, jak milovanou zachránit…

Právě ale že ne – ono ho to naopak úplně vykolejí. Quijote přestane hledat ideály a lásku a stane se úředníkem magistrátu. Hra končí tím, že sedí ve svém úřadě a razítkuje jeden papír za druhým.

A co Sancho Panza?

Sancho Panza, kterého hrála Nika, Quijota všude hledá. I na té vídeňské radnici, kde chodí po chodbách a kouká na cedulky na dveřích. Tenkrát, než začal starostovat, byl vídeňským kulturním radou Helmut Zilk (9. 6. 1927 – 24. 10. 2008, rakouský novinář a politik, v letech 1984 – 1994 starosta Vídně – pozn. red.), který byl nějak známej i v Česku. A když Panza přijde ke dveřím, kde je cedulka Helmut Zilk, tak v sále byl najednou ohromný smích. Touhle inscenací jsme se stali známějšími pro širší vídeňské publikum.

Stali jste se rakouským divadlem…

Udělali jsme k tomu krok, i když jsme nikdy neměli rádi označení „rakouské“. Pravdou ovšem je, že jsme zvláště po této inscenaci byli přijati širší rakouskou veřejností.

Jak jste volili a vybírali hudbu pro vaše produkce?

Podle tématu hry. Například pro to Jeee…u! jsme vybrali muziku Plastic People. Dotazovali jsme se přes Jirku Boreše, jak to udělat s právy, a on to pak vyřídil přes Paula Wilsona, s kterým měl kontakty.

Na Plastiky jste přišli sami?

Sami.

Jak na to reagovali diváci? To je hudba, která mimo český psychedelický normalizační kontext je pro mnohé těžko pochopitelná či stravitelná…

Inscenace Jeee…u! byla postavena na interakci mezi dvěma lidmi. V jedné verzi jsme tam měli malé dítě, což byl náš synátor. Na jevišti jsme si vytvořili jakési šachové pole, po kterém jsme se pohybovali. Měli jsme tam krejčovské panny a kočárky, přičemž vztahy mezi těmi postavami byly jakoby předem dané, jako když se hrají karty. A když toho racionálního „vztahového“ hraní bylo dost, začali jsme se racionálně ničit, až jsme se oba zničili. Během představení jsem si svlékl gatě a posadil se na hajzl, který jsme tam měli coby rekvizitu, zrovna ve chvíli, kdy Plastici z nahrávky hráli a zpívali Nikdo, nikdy, nikam se nedostal…, tedy píseň Nikdo z jejich desky Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned. Vybavuju si, jak se jednou nějaký chlapík během toho zvedl a na celý sál zakřičel: Tak tohle je česká kultura?! Načež odešel.

Cha cha cha. To byla trefa do černého. Zařval to česky nebo německy?

Německy.

Petr Placák /pro i-DN zpracoval a upravil hul/

/Pokračování./

• Autor: DN
• Publikováno: 5. srpna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ludvík Kavín: Tohle je česká kultura?! (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ