Milan Kundera byl dramatikem zčásti na zapřenou
Redakce požádala Lenku Jungmannovou o přehled dramatických textů Milana Kundery.
Kunderovo dramatické dílo může znát veřejnost pouze zčásti, zkraje navíc jako poplatné totalitní ideologii a stvrzené autorovým členstvím ve straně. V dramatické prvotině Majitelé klíčů (1961) totiž – i přes mírnou kritiku stalinismu – jakoby komunistický názor dával hrdinovi právo zabít. Pro hry z takzvané dílny Národního divadla, v jejímž rámci drama vznikalo, bylo kromě toho příznačné téma války, rozložení děje do více linií (druhou zde reprezentují psychoanalytické vize reagující na hlavní děj) a místy „simultánní“ dialog, jímž spolu komunikují dva přímo nesouvisející dialogy. (Aby ve hře mohly takto „hovořit“ dva páry, umístil Kundera každý do jiného pokoje, jež situoval paralelně – a paralelní vyprávění pak přenesl i do svých próz). Třebaže autor Majitele klíčů později zakázal uvádět a nezařadil do souborného díla vydaného nakladatelstvím Gallimard v roce 2011, před dvěma lety hru povolil inscenovat v Národním divadle Brno.
Následující Ptákovina z roku 1967 (původně pod titulem Dvě uši, dvě svatby) už vyrostla z jiného společenského klimatu i osobní situace. V návaznosti na domácí absurdní dramatiku totiž Kundera začal totalitu karikovat: děj zasadil do školy, kde ředitel nakreslí na tabuli symbol ženského přirození jako výsměch zvrácené moci, která pak jeho čin groteskně vyšetřuje. I Ptákovinu ovšem autor později zakázal (údajně kvůli nedokonalosti) a i v tomto případě si to poté rozmyslel: v roce 2008 udělil výjimku Činohernímu klubu, v roce 2019 Klicperovu divadlu.
Milan Kundera se tedy hlásil jedině ke svérázné dramatizaci Diderotova románu Jakub a jeho pán (1971), jíž se mu povedlo vytvořit podle svých představ. Vznikla zřejmě na objednávku Divadla Na zábradlí, a když se zde hru nepodařilo nasadit, nastudovalo ji ústecké Činoherní studio (jako autor byl uváděn Evald Schorm). Premiéra se uskutečnila v prosinci 1975, kdy už Kundera sídlil ve Francii. Děj sestává z putování sluhy a pána, kteří obecná tvrzení dokládají vzpomínkami na milostná dobrodružství. Hra byla chápána jako oslava životní svobody, což rezonovalo zvláště u nás, jak víme z legendární inscenace Ivana Rajmonta, která se hrála desítky let.
Ke druhé půlce své dramatické tvorby se Milan Kundera nikdy nepřihlásil: nejprve z důvodů cenzurních, potom v souvislosti s vytvářením jakéhosi mýtu o sobě. Dnes už ale není pochyb*, že autor v roce 1973 pro Divadlo Jiřího Wolkera napsal hru Juro Jánošík, kterou za něj podepsal Karel Steigerwald. Děj pojal Kundera opět prokomunisticky − i když nejspíš jen naoko a ironicky: hrdina se totiž stane zbojníkem, aby bránil poddané před feudalistickým bezprávím, jak historii účelově dezinterpretoval totalitní režim. Z nesčetných alegorických odkazů lze ovšem vyčíst i kritiku sovětské okupace, příkladně když si baronka stěžuje na vojsko přítomné v jejím zámku: Ti nás budou tak dlouho chránit, až budeme úplně na mizině.
Když v roce 1970 přišel Milan Kundera o zaměstnání i o možnost publikovat, pociťoval existenční krizi. Relativně dostupnou obživou se zdálo uplatnění v rozhlase a televizi, ačkoli se žádala „normalizaci“ přitakávající zápletka a v Kunderově případě bylo možné publikovat pouze pod cizími jmény.
Jak doložil autorův životopisec Jan Novák, oslovil Kundera bývalou studentku Natálii Ivančovou, aby slovenské televizi nabídla jeho hry pro mládež, které pak přeložil a podepsal Peter Ševčovič. V tendenčním scénáři Simultánka s Aľjochinem (prem. 1975) se dramatik vrátil k válce: hrdinou učinil chlapce, který poté, co se u nich ubytuje nacista − šachista, přestane hrát tuto hru a znovu začne až s příchodem rudoarmějců. Naproti tomu třídílný scénář Kamarádka pro nás dva (prem. 1975) Kundera protkal leitmotivem uznání dětské identity i množstvím autorských příznaků: v sérii prožívá syn skvělý vztah s otcem, který ho vychovává sám, a stejně to má se svou dcerou i jeho pozdější partnerka, s níž ho právě syn seznámí.
Další dvě dramata, která Ivančová pro změnu nabídla rozhlasu, už byla autorsky bezpříznaková. V tendenční rozhlasové hře Sbohem, moje lásko (prem. 30. července 1975) autor zobrazil dospívajícího mladíka, který má špatný vztah s otcem, ale v pravý čas si uvědomí svou komunistickou povinnost a zjistí, kdo zavinil otcovo manko v obchodě. Ani ze hry Mahlerova symfonie nepoznáme, že ji napsal Kundera, ač údajně nebyla natočena proto, že došlo k prozrazení skutečného autora: magicko-realistický děj zasazený do soudobého Španělska zachycuje ženu, která nahlédla blížící se tragédii své rodiny.
Kunderova dramatická tvorba je plná rozporů a nejasností, což ovšem autor mohl ovlivnit právě jen částečně.
*K závěru jsem došla ve studii „„Diderot miloval mystifikace“, a co Milan Kundera?“ (Česká literatura 2017, č. 2), ale uvádí to i Alex Koenigsmark ve vzpomínkách a potvrdil to i komputačně-lingvistický výzkum, který provedl Petr Plecháč (https://arxiv.org/abs/2212.09879).
Komentáře k článku: Milan Kundera byl dramatikem zčásti na zapřenou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Bohumil Nekolný
K poznámce:
Nechápu proč by tento závěr měl potvrdit A. Koenigsmark, a ne sám K. Steigerwald…
18.07.2023 (9.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Přemysl Hnilička
Protože tehdy Kunderovi slíbil mlčenlivost a ten ho jí nezbavil?
18.07.2023 (15.02), , Trvalý odkaz komentáře,
lenka jungmannová
Nejspíš. 🙂
18.07.2023 (17.51), , Trvalý odkaz komentáře,
Lenka Jungmannová
Karel se k tomu odmítá vyjádřit.
18.07.2023 (12.11), , Trvalý odkaz komentáře,