Léto v kině (No. 3)
Některé můžou
Zdařilá filmová adaptace divadelní inscenace předpokládá jednak kvalitu předlohy, jednak zdatného režiséra, který jí dodá filmové parametry. Za příklad mohou posloužit Karamazovi Petra Zelenky (2008) nebo Odpad, město, smrt Jana Hřebejka (2012). Dobré divadlo se dá filmem pokazit, ze špatného divadla dobrý film neudělá ani kouzelník. Vanda Hybnerová se ve svém filmovém debutu Můžem i s mužem pokusila přenést na plátno několik let uváděnou komedii, kterou napsala se svými hereckými kolegyněmi Jitkou Sedláčkovou, Kateřinou Hrachovcovou a Dagmar Zázvůrkovou.
Výchozí dramatickou situací je setkání čtyř žen na oslavě narozenin jedné z nich. Do prostorného bytu staré paní (Viera Pavlíková) s dvěma podivínskými syny (Radim Vizváry, Tomáš Petřík) se scházejí hosté. Netušíme, jaký vztah mají k oslavenkyni, jejíž tři kamarádky jí připravily velkolepou party okořeněnou přítomností Brada Pitta.
Expozice vypadá ještě nadějně: účastníky večírku popisuje stručné heslo v podobě titulku připomínajícího němé grotesky. Několik fyzických gagů, byť nepříliš originálních, slibuje alespoň trochu zábavnou podívanou. Jenomže u prvního nápadu to končí a následuje už jen opakování.
Záhy se také ukáže, že i ta nálepkovitá charakterizace hostů byla nadbytečná, protože se nikterak specificky neprojevují, tvoříce pouhé pasivní publikum exhibujícím protagonistkám. Shrnutí povahy jedním rysem pro každou zcela dostačuje, neboť více duševních vlastností u nich není vidět. Hvězda večera Marta (Jitka Sedláčková) ve svých pětapadesáti letech úporně hledá partnera. Esotericky potrhlá Dita (Kateřina Hrachovcová) se snaží uplatnit své údajné léčitelské schopnosti. Nejmladší, teprve čtyřicátnice, Stella (Dagmar Zázvůrková) neustálými infantilními výkřiky zdůrazňuje, že je úplně v pohodě.Marie (Vanda Hybnerová) oděna v nadměrném pánském obleku po exmanželovi skýtá klaunský potenciál, ale i tato naděje přijde vniveč, jelikož i nejnormálnější členka party vykazuje známky hysterického bolestínství. Ženy ve středním věku se chovají, jako by právě absolvovaly základní školu, ale jejich mentální kapacity zavdávají pochybnost, zda toho vůbec byly mocny. O případné profesi a zaměstnání nepadne ani zmínka; zdá se, že kromě návštěv gynekoložky (všechny chodí ke stejné) a krášlicích salonů nemají jiný zájem než pátrání po muži, na kterého by se přisály. Fňukají nad nemožností dobrat se k této vysněné metě, jež jim dodává lidskou hodnotu a smysl bytí. O překot si vyprávějí své příběhy a trampoty, rozmáchle gestikulují, soucitně a s očima navrch hlavy si přátelsky naslouchají; ve skutečnosti jde spíše o sebestředné monology. Známý seriál Sex ve městě (1998-2004) glosuje partnerské vztahy na úrovni, která sice neoslní, ale neuráží, neboť legendární čtyři americké přítelkyně disponují určitou inteligencí a osobností, jiskrou a vtipem. Kdežto jejich české slepiciózní protějšky jsou prázdné nádoby produkující oplzlé fórky. Nechutnou sprostotou („kurvami“ se jejich řeč hemží) a sebesnižováním se hrdinky snad doufají zavděčit a získat pozornost. Předvádějí ženství v jeho nejhrubších a nejprimitivnějších projevech. Ne nějaký falokratický misogyn, ale dámy samy se redukují na jediný orgán, jenž se stává vlastně hlavní hrdinkou této trapné frašky. Kdoví, zda takového image („máme místo mozku vagínu“) záměrně chtěly dosáhnout, zda si uvědomují, jaký obraz feminity podávají. Ale obraz mužství jim nevychází o nic lépe a plastičtěji: muž je kompatibilně zúžen na majitele penisu. Oproti ideální představě reprezentované postavou Brada Pitta jsou reální muži ubožáci. Přesto ale žádoucí, hodní lásky a naprosté bezduché loajality. Jestliže Ditino čarodějnictví, Stellino diblíkování, Mariina vnucovaná péče a Martino bezbřehé zoufalství lze chápat v duchu silně nadsazené parodie, podstata věci, tj. „hledání chlapa“ jakožto životní náplň i souručenství v tomto ženském údělu se podle všeho míní vážně.
Scénář postrádá dramatický oblouk, děj sestává z nesouvislých výstupů jak na besídce pomocné školy. Oslava, během níž se nic nestane, vyvrcholí zlatým hřebem – objeví se Brad Pitt! Nebudu prozrazovat, jakým způsobem, abych čtenáře, resp. budoucího diváka neochudila o jediný jakž takž překvapivý moment tohoto dílka. Díky tomu všichni propadnou jakési snové hromadné orgii. Jinak ale nedošlo k žádné interakci mezi jubilantkou a hosty, a zde je další kámen úrazu filmové adaptace: hosté přebírají funkci divadelního publika, což samozřejmě ve filmu působí neorganicky, stejně jako přehrávání, kouzelničení a stupidní rádoby klauniády. Tato estráda možná obstála na prknech bulvárního divadla, ale pěkná práce kameramana (David Čálek) nestačila k jejímu převodu do filmového jazyka. Dvě rozdílná média vyžadují odlišné tvůrčí postupy.
Klíčovou figuru Brada Pitta scenáristky docela vtipně použily ve zcizujícím rámování konkurzem při přípravě natáčení, kde ústřední čtveřici sekunduje s komediální lehkostí plejáda pohledných českých herců.
Popularita představení naznačuje, že i film si najde své diváky (pravděpodobně z okruhu příznivců bulváru, laciného humoru a genderových stereotypů). Podbízení se nejpokleslejšímu vkusu nezřídka přináší komerční úspěch a je jaksi pochopitelné z vypočítavosti, ale vzniká-li takovýto opus upřímně a od srdce, na základě improvizace a osobní konfese, jak řekly tvůrkyně, je to smutné. Nejvíce mě však sklíčil odkaz na režisérčina otce Borise Hybnera, jehož skvělý Gagman běží v jedné sekvenci na obrazovce v pozadí.
Můžem i s mužem. Scénář Vanda Hybnerová, Jitka Sedláčková, Kateřina Hrachovcová, Dagmar Zázvůrková, režie Vanda Hybnerová, kamera David Čálek, hudba Dagmar Zázvůrková, Jan Horáček, střih Jakub Voves, zvuk Jiří Klenka, scénografie a kostýmy Marek Cpin. Hrají Jitka Sedláčková, Vanda Hybnerová, Kateřina Hrachovcová, Dagmar Zázvůrková, Viera Pavlíková, Radim Vizváry, Tomáš Petřík a další. Produkce Pavel Fürst. Distribuce Bontonfilm. Česko 2023, 83 min. Premiéra v českých kinech 13. července 2023.
Komentáře k článku: Léto v kině (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
