Time Out Petra Pavlovského (No. 4)
Čtenáři některých hereckých memoárů to jistě znají: Po premiéře jsem šli do vinárny a v družné zábavě vyčkávali, až vyjdou raníky s prvními kritikami.
Historik českého divadla prof. Fr. Černý nás koncem 60. let na FFUK učil, že jde o pouhou legendu: první kritiky se objevily až v odpolednících, ty důležité pak až ve standardních ranních vydáních druhý den po premiéře.
Kde že prvorepublikové sněhy jsou? Nejčerstvější zkušenost: Předem sice neobjednanou a až ex post telefonicky dohodnutou, dvouapůlstránkovou kritiku na premiéru plzeňského Macbetha (17. XII. 2011) jsem do LN poslal e-mailem v pondělí 19. XII. ráno. Uvážíme-li, že do standardního deníkového provozu zasáhlo nestandardně úmrtí Václava Havla, byl jsem zcela spokojen s tím, že kritika vyšla už 30. XII., tedy 13 dní po premiéře. Je to tak dnes u nás běžné, často vycházejí deníkové kritiky s ještě větším odstupem od premiéry, a to bez bližšího upřesnění, které představení je vlastně jejím předmětem, zda premiéra nebo některá z prvních repríz (či naopak generálka). Dobře předem naplánované kritiky v týdenících, ba i v DN, nemusejí být proto o nic méně aktuální, než ty deníkové.
V titulní roli Macbetha se v DJKT Plzeň představil Martin Stránský, jeho ženu Lady Macbeth hraje Štěpánka Křesťanová. Snímek PAVEL KŘIVÁNEK, DJKT Plzeň
Na „nepremiérových kritikách“ by nebylo nic špatného, kdyby čtenáři věděli, kterého představení se kritikův text vlastně týká. Moderní teatrologie už dávno dospěla k přesvědčení, že každé představení je samostatné a jedinečné umělecké dílo, artefakt, který si svou kritiku zaslouží stejným právem jako kterýkoli jiný. Tranzitornost divadelního díla ovšem mluví pro co nejkratší čas mezi představením a zveřejněním jeho kritiky, aby z toho čtenáři a obzvlášť zúčastnění umělci měli co nejvíc. (Podobně je na tom hudba – každý koncert je singulární, jedinečný. Proto koncerty živé hudby – na rozdíl od poslechu hudby ze záznamu – považuje obecná teorie umění právem za konzumaci hudby „teatralizované.“)
Největším a bohužel neřešitelným problémem této soudobé praxe je nejednotnost objektu divadelních kritik týkajících se konkrétní inscenace. Jestliže dnešní historik divadla nebo student píšící seminární práci na divadelněvědné katedře může až do 50. let min. stol. legitimně kritické texty srovnávat, protože právem předpokládá, že téměř všichni kritikové píší o tomtéž představení (premiéře), pozdější kritiky, včetně těch dnešních, se už legitimně srovnávat nedají, s výjimkou referátů z přehlídek; pokud na festivalu nebyl titul reprízován, viděli všichni recenzenti totéž.
Jinak ale čtenář neví, z kterého představení je kritika psána, a i když některé odborné časopisy, např. Loutkář, uvádějí pod kritikami teatrologicky korektní „Psáno z představení…“, má to dopad vlastně pouze teoretický; není to než instruktivní připomenutí zmíněné jedinečnosti každého představení. Čtenáři kritiky, tvůrci stejně jako diváci – si je nemohou měsíc pamatovat.
Kdyby ale byly všechny divadelní kritiky označovány daty obligátně a důsledně, mohlo by to historikům divadla přinést i velký a nebývalý pozitivní efekt (jde přitom max. o pouhých 7 znaků, např. u „mého Macbetha“: 17. 12.). Bylo by totiž možné sledovat vývoj inscenace v čase, v optimálním případě od premiéry do derniéry. Kritiky derniér, to by byla skutečně pikantní geneticko-modální oblast divadelní kritiky, tam by se kritika definitivně vyvázala ze své potenciálně reklamní funkce. Přitom by to nebylo úplné novum, již v 19. století kupříkladu J. Neruda psával někdy po deseti reprízách, jichž se ovšem jenom málokterá inscenace dožila, „druhou kritiku“, ve které si všímal proměny hereckých výkonů, popřípadě i alternací, záskoků nebo pohostinských vystoupení a vystoupení „na zkoušku“!
V Plzni naposledy režíroval Shakespearova Macbetha před 49 lety Václav Špidla s Františkem Krahulíkem v hlavní roli. Za celou historii činoherního souboru se tato tragédie nastudovala čtyřikrát. V roce 1867 ji pod titulem Proroctví tří čarodějnic inscenoval tehdejší ředitel Pavel Švanda ze Semčic, v roce 1903 slavný ředitel Vendelín Budil. Režisér současného nastudování Jan Burian je tedy v pořadí čtvrtým ředitelem, který v Plzni Macbetha inscenoval. Macbeth je už jedenapadesátou Burianovou plzeňskou režií. Ze shakespearovských titulů tam inscenoval historickou hru Richard III. i jeho nejslavnější tragédie Othello, Hamlet, Král Lear a Romeo a Julie. Snímek PAVEL KŘIVÁNEK, DJKT Plzeň
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Záměrně (přiznaně) nepremiérové kritiky by ovšem měly svá specifika; kupříkladu by se dělily na osobně komparativní (autor premiéru viděl, popř. o ní i psal a teď píše o x-té repríze) a neosobně komparativní (autor dosud žádnou reprízu neviděl, ale kritiky svých předchůdců má k dispozici, může, samozřejmě se stálým vědomím jedinečnosti každé reprízy, také srovnávat). Dovolím si zde teď napsat od každého typu jednu.
x
Miroslav Hanuš v roli ředitele gymnázia Baucha. Snímek archiv DvD
I.
Divadlo v Dlouhé: Oněgin byl Rusák. Dramatizace románu Ireny Douskové, románu do jisté míry klíčového: někteří pamětníci tvrdí, že v některých postavách poznávají některé pedagogy čtyřletého gymnázia, za mne a mé ženy dvanáctiletky Nad štolou, nehledě k tomu, že protagonistka Helenka je z autorského aspektu postava autobiografická, která plynule navazuje na neméně autobiografickou Helenku z románu předchozího.
Referátem z premiéry v lednu 2008 je můj článek v rubrice Kam za divadlem v měsíčníku Přehled kulturních pořadů v Praze, 2008/3, s. 18. V této pro divadelního kritika záviděníhodné rubrice, kterou od mého dlouhodobého onemocnění převzala a výtečně vede J. Soprová (upřímný dík), si její autor může na relativně velké ploše – cca 4ns – psát úplně svobodně, co chce, redakce Přehledu…. mu do práce sebeméně nezasahuje, podmínka je jen lokálně-časová: musí se doporučovat něco, co bude v následujícím měsíci k vidění právě v Praze. Nemusí jít tedy nutně o pražské divadlo, zcela arbitrérní jsou i druh, žánr, věková adresa či ekonomické pozadí (divadla profesionální i amatérská, soukromá, nezávislá, „veřejnoprávní“, městská, státní).
Úvodem je inscenace obecně zasazena do žánru (resp. modálně-genetické oblasti) retro, dále je vzpomenuto recenze na vynikající a dnes už legendární „one woman show“ Báry Hrzánové Hrdý Budžes (Přehled…. 2003/11). Zmíněny jsou všechny příslušné letenské lokality, od „kachlíkárny za ministerstvem vnitra“, přes dnes již neexistující restauraci Plzeňský dvůr až po suterénní divadélko Radar v ulici pplk. Sochora (hrdiny nejenom Sovětského svazu, ale i existenční izraelské války 1948).
Jako základ všeobecného úspěchu jsou uváděny „strhující výkony herců“, zmíněna je např. Tesařova zdařilá parodie Husákova novoročního projevu nebo kontrastní dvojice postav hvězdy popmusic a „úřednické myši“ v podání Kláry Oltové. Uznání se dostává i M. Hanušovi, I. Klestilové a A. Goldflamovi.
Lenka Veliká v hlavní roli spolu s Ivanou Lokajovou v roli Helenčiny nejlepší kamarádky se zcela suverénně pohybovaly ve věkovém rozpětí mezi dvaceti a čtyřiceti… (…)…hit Dejvice v podání jako vždy neodolatelného Jana Vondráčka je jedním z vrcholů…. Kupodivu jsem nezmínil jeho interpretaci Ivana Hlase, rovněž velice autentickou.
Velkým pozitivem próz I. Douskové, které bylo plně zachováno, je zásadní oslabení generačního konfliktu a naopak posílení konfliktu společnost kontra režim.
+
Co bylo v pátek 13. ledna, po čtyřech letech, jinak? Bohudík, téměř nic, dokonce ani ty reakce převážně mladého publika se nezměnily. I tentokrát si diváci na konci vynutili přídavky, i tentokrát hráli s vervou s sebou při „manipulaci hlediště“ – prvomájových demonstrantů. Dokonce, jak se mi zdálo, s větší ochotou, s větším entuziasmem, jakoby časové vzdalování od truchlivých let totality osvobozovalo beztak již převážně nepamětnické publikum k radostnému výsměchu, k ochotě zahrát si v divadelním obraze toho marasmu. Je ale též možné, že se herci (v rolích pedagogů) za ty čtyři roky repríz naučili lépe publikum iniciovat.
Naprosto dokonalým ředitelem školy byl opět Miroslav Hanuš, tolik odporného komunistického papaláše jsem asi na jevišti v životě neviděl, tak a slizskou, oslintanou bolševickou kreaturu abys pohledal.
Nejpatrnější změnou je pak přirozeně alternování rolí K. Oltové (zeměpisářka, pop zpěvačka Kratochvílová, úřednice na MNV) – nahradila ji po dobu její mateřské dovolené před třemi lety Helena Dvořáková; od návratu Oltové alternují.
Helena Dvořáková jako Faidra. Snímek archiv DvD
Helena Dvořáková, nejmladší herečka v dámské šatně DvD (32), nepatří do žádné z obou „zakládajících part“, ani do té smíchovské (Burešové), ani do Dejvické (Bornovy). Už na sezónu 2006/7 ji DvD „koupilo“ v brněnském městském divadle (tam od 2004), odkud ji zřejmě H. Burešová znala ze svých v pohostinských režií: Kamenný host aneb Prostopášník (prem. 6. 9. 2003); Znamení kříže, prem. 10. 9. 2005), jejichž pohostinská představení jsme mohli vidět i v Praze, v DvD a v DnV.
V Prostopášníkovi jsem ji asi už viděl (po 14 letech od vytvoření se hrál překlad ze staré italštiny, původně pouze „knižní“, neurčený pro provozování, objednaný Fr. Černým u mé manželky do jím editované knihy Divadlo v Kotcích, Praha 1992). Komickou roli venkovanky Coralliny hrála H. D., ale ke své hanbě musím přiznat, že si ji vůbec nepamatuji, jakkoli se mi představení velice líbilo.
V představení hry Terry Pratchetta Maškaráda se prý projevila jako výborná komička, konečně za postavu Anežky Nulíčkové získala cenu na pardubickém festivalu!
Do nově zhlédnutého představení byla pro mne H. Dvořáková prostě herečkou, kterou si vedení DvD přivedlo do souboru jako „primadonu“ na vážné role: Julie v Calderonově Znamení kříže (ještě v Brně), Lékař své cti, Faidra, Máša ve Třech sestrách. Děvče s takovým jevištním (i ekranovým) sexappealem, že by na něj snad mělo nosit zbrojní pas :-); přitom v civilu nenápadná mladá žena nebudící zvláštní pozornost, rozhodně žádná „pin up girl“; ve sféře kinematografie typ a la Monica Vitti či Ingrid Timková, které rovněž dokázaly překvapit svými komickými postavami
K. Oltová hrála své role bravurně, v premiérové kritice jsem jí výslovně chválil; klaunské výstupy Dvořákové byly ale přímo strhující, její parodie Kratochvílové uchvátila i mne, který parodovanou nikdy neviděl ani vědomě neslyšel. Jak je to možné? H. D. neparoduje pouze individuum (typu roztomilé Tesařovy parodie Husáka), ona paroduje celý popmusicový žánr v jeho obrazovkovém paradigmatu. Předmětem parodie není pouze mně neznámá star, jsou jím současné české popmusic zpěvačky en bloc, od tety Vondráčkové přes Ivetu Bartošovou až po ty mladší, které už neznám, jenom vím, že určitě nějaké existují.
Na gymnaziální zeměpisářku si zase Helena našla rozkošný tik „uvolňování a upravování širokého, volného límce“ levou rukou (nebo je střídá?), se kterým komediálně uhraje hned několik výstupů; konečně úřednická myš, vykázána z kanceláře, couvá nemehlózně s psacím strojem v náručí tak, že už jenom zbývá, aby si rekvizitu upustila na nohu. Klaunský výstup jako z učebnice!
Irina (Magdalena Zimová), Olga (Marie Turková) a Máša (Helena Dvořáková). Snímek archiv DvD
Tři sestry jsou pro české repertoárové interpretační divadlo stejně klíčovým titulem jako Hamlet či Romeo a Julie. Ponecháme-li stranou jedinečného Alfreda Radoka, který starší klasiku prakticky nikdy nedělal, utkali se s nimi snad všichni čeští významní režiséři neautorských divadel, Jaroslavem Kvapilem počínaje a P. Léblem či V. Morávkem konče.
Počínaje těmi Krejčovými, uvedenými v DzB roku 1966, znám ty inscenace téměř všechny. Obzvlášť tu první, protože její Irinou byla moje třídní spolužačka (1950- 58) a dodnes milá letenská sousedka Hana Pastejříková.
Máša, M. Tomášová, to byla divadelní hvězda mé generace; Romea a Julii jsme si jinak než jako Jana Třísku a Marii Tomášovou nedovedli představit.
Inscenaci Rajmontovu jsem zase důkladně poznal při jedné dílně, pořádané v 80. letech Komisí divadla mladého diváka SČDU v Hradci Králové. Rozboru s ukázkami tam byl ve studiu Beseda věnován celý půlden.
II.
Divadlo v Dlouhé: Tři sestry. V Divadle pod Palmovkou (resp. v Divadle Sportovní Klub Neumann 🙂 měla inscenace Martina Františáka premiéru 7. IX. 2012. Setkala se se značnou, ale velice rozmanitou kritickou reflexí:
HN – 9. 9. Marie Reslová
LN – 14. IX. Vladimír Mikulka
Reflex – 37/2011, Richard Erml
Týden – 37/2011, Vojtěch Varyš
MFD – 18. IX. 2011, Josef Chuchma, metakritika
Respekt – Kateřina Rathouská
Divadelní noviny – č. 17/2011. Jana Paterová
iDN – 29. IX. 2011.
LtN – 30. 9. Jiří P. Kříž
Přehled kulturních pořadů v Praze – říjen 2012 – Jana Soprová
Premiéru v Libni jsem neviděl; tím víc jsem byl zvědavý na reprízu po čtvrt roce hraní doma, 12. 2. 2012. Mám takovéto reprízy daleko raději než premiéry, a myslím, že mají i větší vypovídací hodnotu. Inscenace je už „zajetá“, drobné provozní hrany jsou obroušeny, rytmus si „sednul“ s publikem. Zároveň bývají takové patnácté reprízy ještě čerstvé, nerozvezené.
K „rozvezení“ ovšem v DvD nedochází nikdy, ani po 10 letech, viděl jsem takto a recenzoval v Přehledu kulturních pořadů např. Kdyby prase mělo křídla (prem. 1996) nebo Jak jsem se ztratil (prem. 2000).
O jakousi analýzu kritických reflexí se pokusil na iDNES.cz či v příloze MFD Kavárna dne 18. IX. Josef Chuchma. Konfrontuje kritiky R. Ermla, V. Mikulky, M. Reslové a V. Varyše.
Elementární teatrologickou otázku, totiž zda byly všechny čtyři srovnávané kritiky psány z téhož představení, si J. Ch. vůbec nepoložil. Jinde se ale zdá mít pravdu: Ale když jeden říká, že herci jsou největším úskalím tohoto představní, a druhý, že herci jsou v něm přesvědčiví (eo ipso, musí jít o týž artefakt! – pozn. pp), tak to je již rozptyl, který jde nad rámec přirozené různosti a klade otázku základní profesionality, tedy nakolik takovéto psaní vlastně brát vážně; nakolik se tu potkávám jen s jakýmisi vágně formulovanými prvními dojmy nasypanými do klávesnice krátce po premiéře, a nakolik jsme tu konfrontováni s něčím, co má cenu víc, než dojmologie a zdání. … (…) … nelze se divit divadelníkům, jestliže nad takovými kritickými soudy – jak se to také často děje – mávnou rukou s poznámkou, že z toho si stejně nemohou nic odnést.
Přečetli jsme již ¾ Chuchmova článku a dosud nevíme, zda jenom komparuje novinové kritiky, nebo zda sám nějaké představení (které?) viděl – od premiéry uběhlo už deset dní. Až teď: … herci nejednou utopili, zahlušili slova a nebylo jim řádně rozumět, nezvládli pohyby a jasnou artikulaci zároveň. Čtení základních řemeslných dovedností a pravidel by mělo /být – sloveso chybí/ nutnou, základní podmínkou recenzentské činnosti.
Tímto odstavečkem se J. Ch. svévolně, avšak dobrovolně přiřadil k profesionálním divadelním kritikům jako jeden z nich. To už není laický pohled; tvrzení, že „herci utopili, zahlušili slova a nebylo jim řádně rozumět“ je výtka odborná, jakkoli formulovaná nesrozumitelně: v čem ta slova utopili, čím je zahlušili? Herci nedokázali během svého pohybu po scéně jasně artikulovat? A když se nepohybovali, bylo to lepší? K neuvěření! (Nepřípadně nahrazování podstatných jmen slovesných jako sledování či kontrolování slovem čtení ponechme bez komentáře.)
Kdyby byl J. Ch. skutečným divadelním kritikem, hodným toho označení, musel by se v souvislosti se svými výtkami pozastavit především nad tím, že herci hrají v cizím akustickém prostoru, musel by se ptát, jaké možnosti měli vyzkoušet si jej. Dále by jej mělo zarazit, že Ermlova kritika v Reflexu se sice jmenuje Ukřičená hra na Čechova a tatáž slova jsou i její pointou, leč o nějaké „nesrozumitelnosti dialogů“, „nejasné artikulaci“ či „zahlušení slov“ v ní není ani slůvko. Jako by R. Ermlovi vadil křik sám, ne nějaká nesrozumitelnost, která z křiku samého nutně nevyplývá, ba právě naopak, nesrozumitelný je spíše šepot.
Co je však ještě povážlivější, o „špatné artikulaci, nesrozumitelnosti či nezvládnutí základních řemeslných dovedností“ není ani slova v dalších publikovaných kritikách /J. P.Kříž, Rathouská, Paterová, Soprová/, přičemž tři posledně jmenované jsou, na rozdíl od Chuchmy, vzdělané teatroložky a soustavně publikující kritičky v médiích nezanedbatelných.
Na pravou míru uvedl Chuchmovu polemiku R. Erml (iDN 20. IX.), jednoho přešlapu se tam ale dopustil i on: ...snahy o objektivní změřitelnost a popsatelnost inscenace jsou, zdá se, nesmrtelné, pokud budou existovat všechny katedry divadelních věd, které jsou na této iluzi založeny.
Zde bych prosil konkrétně, jinak jde o lživou pomluvu: Na pražské KDV FFUK jsem působil celkem 23 let. 1967-72 jako student, 1990-2008 jako pedagog. Za to téměř čtvrtstoletí jsem se ani jedinkrát s iluzí o „objektivní změřitelnosti“ umělecké hodnoty inscenace nesetkal, naopak, v přednáškách z obecné teorie umění prof. Volek zdůrazňoval, že každá kritika je „subjektivním hodnotovým soudem“. Tak jsem to pak 18 let učil i já (srov. heslo Divadelní kritika, in Základní pojmy divadla, Praha 2004, ss. 63-65.) Look at the Books, dear Watson!
Ano, setkal jsem se počátkem 70. let se skriptem Úvod do divadelní vědy (Artur Závodský – Zd. Srna), vyd. UJEP Brno (původně SPN, 1965), kde se mj. učilo, že divadelní věda má tři základní discipliny, historii, teorii a kritiku. S podobným názorem setkal jsem se pak i u normalizátora KDV FFUK a samozvaného vedoucího mé diplomové práce prof. ing. M. Kouřila.
Po celý svůj profesionální život jsem tento pozitivistický (?) blud důsledně a energicky potíral (mohu doložit řadou publikovaných textů), nejvíce ovšem u našich studentů, které jsem dokonce za souhlasné reprodukování této teze (o umělecké kritice jakožto vědě) vyhazoval od zkoušky!
Co se v tomto ohledu učilo za „normalizace“ na dramaturgii a scénáristice FAMU, kde studoval R. Erml, to ovšem nevím, divadelní věda asi těžko. Naproti tomu mým studentem byl i Richardův bratr, mohl by se jej tedy zeptat, jak je to na KDV s divadelní kritikou, jež vědou, která by dovedla „objektivně změřit inscenaci“ skutečně není, nikdo rozumný to od ní ani neočekává, a kdo to očekával, byl v letech 1994 – 2008 určitě vyhozen!
Tři sestry v Dlouhé: Marie Turková, Helena Dvořáková a Magdalena Zimová. Snímek archiv DvD
+
Představení Tří sester, které jsem v DvD zhlédl, považuji po všech stránkách za vynikající, hodnotově plně srovnatelné s těmi nejlepšími, která jsem u nás viděl za předchozí půl století. Jakkoli stařecky nahluchlý, rozuměl jsem všem dialogům (pravda, seděl jsem ve třetí řadě v přízemí), o nějaké špatné artikulaci nemohlo být řeči; konečně kdyby herci v Dlouhé skutečně takto nezvládali řemeslo, muselo by se to přece už dávno projevovat i ve všech ostatních inscenacích mnohonásobného „divadla roku“, ba i v nabídkách na dabing apod.
Zcela se ztotožňuji s řadou kolegů, kteří inscenaci pochválili; jako malý detail zmíním rozkošnou, anachronicky-postmoderní hudbu, vybranou a skloubenou ostravským Nikosem Engonidiusem (vedle Čajkovského provařeného B-moll koncertu, též Yesterday Beatles, Podmoskovskije večera atd.). Jenom ten Medunův Andrej měl být realisticky tlustý (jako T. Töpfer blahé paměti), a ne aby o tom jenom všichni okolo, v rozporu s viděnou skutečností, mluvili.
Tři sestry v Dlouhé byl prostě nádherný zážitek nejenom pro mne, ale pro celé hlediště, na tolik zkušený jsem, abych to poznal.
Už dost.
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Po 24 hodinách od napsání, přečetl jsem si svůj text znovu a zalekl se: mohl by působit jako výron záchvatu stařeckého nadšení pro jedno pražské divadlo či dokonce pro jednu jeho herečku.
Potřeboval jsem se ujistit o pravdě: je DvD opravdu bezvýhradně skvělé a H. Dvořáková jakbysmet nebo jsem se jen náhodou strefil do dvou titulů, které mě obzvlášť oslovily?
Oblékl jsem se do „pracovního“ a vyrazil do DvD znovu (mám to z Letné kousek pěšky), tentokrát na Láska a peníze, prem. 16. XI. 2011. Pročpak jsem na tu premiéru nešel, vrtalo mi hlavou po cestě, vždyť jsem jistě dostal pozvánku?
„Za každý dobrý skutek musí následovat zasloužený trest!“ Kdybych v divadle nebyl pracovně, odešel bych už po 10 minutách rozpoznavše, že už to jiné nebude. Nebylo! Na premiéru jsem evidentně nešel proto, že informace k ní DvD poskytnuté, ukazovaly, že toto nebude můj „cup of tea“. Nebyl! Nešťastníci a darebáci, zobrazovaní na scéně, ve mně nebudili „soucit a lítost“; nemoha se s nimi ztotožnit (a že se jinak dovedu ztotožnit i s Faidrou nebo s Macbethem!), pohrdal jse jimi! Oni „nepadali ze štěstí do neštěstí“ (ano, stále ještě parafrázuji Aristotela – Magnus Parens evropské teatrologie) kvůli nějakému malému či dokonce nevědomému pochybení! Oni byli nešťastní kvůli své neschopnosti uskrovnit se, nebažit po hmotných statcích, které přesahovaly jejich momentální finanční možnosti. Nešlo při tom o nic elemenárního, k životu nezbytného, šlo o luxus. A tihle mě mají dojmout? To je přece přesně ten typ lidí, kteří v případě pádu demokracie v zemi jsou těmi prvními, kteří začnou kolaborovat s totalitním režimem! Prospěcháři, oportunisté, schopní za vidinu „audiny“ i vraždit!
Nepopírám, že jevištní obraz byl působivý a zřejmě pravdivý. Mě ale takováto „společenská kritika“ nezajímá a i kdyby se představitelka nejtragičtější role kusu, bestiálně zavražděné feťačky Jess, Helena Dvořáková přetrhla, mým osrdím nepohne. Jak si kdo ustele, tak si stoupne – do fronty na smrt.
Nepochybuji o tom, že takovíto lidé jsou i v mém nejbližším okolí, a že aktuální společenská krtitika se strefuje do černého. V mém případě jde ale o přesvědčování přesvědčeného. Uměnovědně řečeno: Jakkoli byly estetická i noetická funkce díla zcela uspokojivé, funkce etická byla prakticky na nule. Eo ipso, funkce umělecká (od které se odvíjí umělecká hodnota), která má být součinem funkcí estetické, noetické a etické (J. Volek) stává se zanedbatelnou.
Objektivě musím ovšem konstatovat, že publikum tleskalo ještě v době, kdy jsem nahoře vycházel do pasáže; většině aplaudujích diváků se – na rozdíl ode mne – představení líbilo!
17.01.2012 (4.55), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Do třetice dobrého, aneb
Si tacuisses, philosophus mansisses.
Kdybys býval mlčel, zůstal bys filosofem. Kdybych býval hned po shlédnutí představení inscenace Láska a peníze (16. I.) nepsal) nebo kdybych alespoň před tím otevřel poslední DN a seznámil se s Kritickým žebříčkem, nemusel jsem se dostat do rozporu se svými profesionálními přáteli Z. Hořínkem a V. Justem, jejichž úsudku si vážím a s jejichž hodnotovými soudy se zpravidla ztotožňuji.
Leč stalo se, ale já, stařík upřímná, toho nelituji! Zatímco oni oba dali 4,5 puntíku (něco mezi „zážitek“ a „nenechte si ujít“), já bych dal „na vlastní nebezpečí“ (ztraceného času – 2) a dostal se tak do sousedství s J. Mlejnkem, se kterým, pokud vím, toho, až na stáří a monoteistické přesvědčení, nemáme moc společného.
Ten žebříček je sice teatrologicky korektní pouze když se týká nějaké přehlídky, protože jenom tehdy je zaručeno, že všichni hodnotí totéž představení, ale tentokrát by rozdílnost různých představení nehrála roli – mé výtky se týkaly jen a jenom textu.
+
Riskuje „otravu Divadlem v Dlouhé“ přeběhl jsem v úterý večer opět Štefánikův (dříve Švermův) most z leva doprava a zasedl do prostor bývalého „Wolkráče“ neblahé paměti. Tentokrát to byla „Skotská hra“ která je na repertoáru už půldruhého roku (prem. 25. VI. 2010 v Pardubicích – od kdy se dělají premiéry na konci sezóny?). Vzhledem k plzeňské premiéře „té hry“, kterou jsem zmínil úplně zkraje tohoto kritického „seriálu“, je zřejmé, že budu mít zajímavé srovnání v odstupu pouhého měsíce.
+
Srovnání mám a dopadlo jednoznačně. Kdybych mohl pokračovat v „puntíkování Divadelních novin, bylo by to Plzeň versus Praha 3 : 5.
(Moje legenda: 1. urážka lidství; 2; ztráta času; 3. možno vidět, ztracený čas to není; 4. nutno vidět, minout byla by ztráta; 5. nutný a kýžený opakovaný konzum (realizovatelné ovšem jenom u filmů, v divadle úplně ne.)
Některé společné rysy: cíl veškerého usilování – moc – je symbolizován pozlacenou rekvizitou: thonetkou (trůn), papírovou čepicí (královská koruna). Odlišné překlady (Hilský – Josek), ovšem seškrtané, tu míň, tu víc, slavná scéna vrátného vynechána v obou případech. Konečně J. Kemra, který jej hrál v představeních solidní inscenace Jaromíra Pleskota v Tylově divadle (prem. 4. 6. 1969, beztak v angažmá nemají tam ani tam.
Jinak ale spíš rozdíly: v Plzni dominovala spíše FUNKCE ESTETICKÁ – scéna, kostýmy, deklamace veršů, Lady Macbeth „šťabajzna“ krev a mlíko – v Praze dominuje jednoznačně FUNKCE ETICKÁ: na jevišti snad kromě dětí, mladistvých a Lady Macduff není jednoznačně kladná postava, liší se od sebe pouze MÍROU PROVINĚNÍ. Pražská inscenace je herecky zcela vyrovnaná, jak pánská šatna, tak i komplementární dámská dvojice zlá a hodná, zde Klára Sedláčková- Oltová a Gabriela Mikulková.
+
Mám samozřejmě k dispozici kritiky obou premiér, první – pardubické – a druhé – domácí. Těmi začnu:
Lukáš Dubský – Pardubický deník
„… režisérův tvůrčí záměr je na mnoha místech obtížně čitelný… Mikulášek nezná míru; …inscenace… zavání tvůrčím exhibicionismem…(…) Divák rozhodně nemá šanci na první shlédnutí rozluštit všechny použité symboly… jiné motivy jsou takřka nečitelné… Herci jsou v inscenaci používáni spíše jako rekvizity…
Nová inscenace v DvD je kusem pro náročné diváky, kterým nevadí, že budou občas během představení tápat.“ (Tučně zvýraznil pp.)
„Tvůrčí regionální diletant“, „zavánějící tvůrčím exhibicionismem“, si „vyšlápnul“ na pražské divadlo. Divák, který je jenom trochu normální, se nezajímá o režisérův „tvůrčí záměr“, tím méně jej pak chce číst. Nejde mu o to, co režisér chtěl sdělit („co tím chtěl básník říci), nýbrž o to, co skutečně sděluje.
Jiné než „první shlédnutí“ není v divadle možné, možné je maximálně opět první shlédnutí jiného představení téže inscenace. „Všechny použité symboly.“ Symbol je jenom zvláštním případem znaku, převažuje v jazyce; v mimojazykových prostředcích evropského divadla jsou symboly spíše menšinové, proti znakům i indexovým (zde čajové sáčky) a ikonickým (zde např. papírové pozlacené koruny).
Herci v inscenaci nejsou vůbec, takže tam ani nemohou být používáni či zneužíváni. Inscenace… je předlohou („partiturou“) divadelních artefaktů, představení… (…)…. je uměleckou strukturou, která nemá úplný hmotný ekvivalent…“ (Základní pojmy divadla, Libri+Národní divadlo, Praha 2004, ss. 121 – 123.) Inscenace je nehmotnou strukturou fixovanou ve vědomí všech zúčastněných. je jakýmsi v úplnosti nenapsaným programem budoucích představení a Lukáš Dubský potřebuje samostudium jako prase drbání!
Nemožnost interpretovat při jednom vnímání všechny znaky díla v úplnosti je pak příznačná pro každé skutečně umělecké dílo současnosti i minulosti.
Dubského kritika je jednou ze dvou reflexí pardubické premiéry. Tou druhou je kritika, obsažená v relaci Oslavy a putování Divadla v Dlouhé
(Bronislav Pražan, rozhlas.cz). Je to kritika standardní, veskrze kladná, všímá si především zkrácení textu nejkratší Shakespearova hry o třetinu, ale nehodnotí to.
Ostatní kritiky jsou z té druhé premiéry, pražské.
xxxx
Roman Sikora, http://www.denikreferendum.cz 21. XI. 2010.
„Děj zasadil J. Mikulášek do cukrárny…“.Omyl! Jedná se zjevně o typickou „exilovou kavárnu“ místo, kde se schází „zahraniční odboj“, lidé uprchlí nebo vyštvaní z rodné země. ČTOU NOVINY a kují pikle.
„Čarodějnice… preciznější interpretace těchto tří klíčových postav… nakonec přece jenom chybí“, píše kritik. Naopak! Tím, že čarodějnice pouze němě otevírají ústa a nahlas nepromluví, dostávají se jednoznačně do významu „Macbethovo vědomí“, resp. jeho „vnitřní hlas“. Jakou další, „preciznější interpretaci“ by si R. Sikora představoval, si my představíme stěží, „činoherní postavy“ zbavené promluv jsou sémanticky velice transparentní.
Jana Soprová, www. scena.cz, HRA O MOC
Pochvalná kritika, upozornění na sémanticky klíčový význam papírových korun.
Lukáš Jiřička, Hospodářské noviny
„Mikulášek… přes podmanivou obraznost a zajímavou interpretaci nedosáhl svrchovaných kvalit jeho (má být svých!) předchozích děl.“ To aktuální (pražské) diváky sotva zajímá! O přídavném jméně „zajímavý“ v umělecké kritice doporučuji konzultovat V. Justa, podle něj je to na „kulku bez rozsudku“.
„Jednotlivé střídání žánrových poloh mezi komedií, groteskou a tragedií… se mnohdy vymyká dramaturgické kontrole…. leckdy působí chaoticky či neopodstatněně…(…)…předměty, nabývajícími symbolických kvalit… kterým divák nemá čas ani porozumět“; jinak v podstatě kladná recenze.
Dramaturgické kontrole nerozumím; střídání žánrů jde už u W. Sh. včetně „té hry“, škrtnutí komediálního až klaunského vrátného kupodivu všichni přešli mlčením, pokud na kritika „střídání žánrových poloh“ působilo chaoticky, musel by napsat kdy a kde a jak, jinak není o čem mluvit. Diváka bych nepodceňoval, já si myslím, že na porozumění čas má, jinak to v divadle ani nejde,u vjemu se nelze zastavit nebo si pustit znovu ze záznamu!
R. Sikora, ČRo –Mozaika
„Macbeth v Dlouhé…. není v mnoha ohledech důsledný… A posléze vychází najevo, že si s ním tvůrci trochu nevědí rady.“ Nekonkrétní!
Nejhorší je, když se kritik projeví jako potenciální režisér a začne radit: „…proč nemá královská koruna podobu velké kremrole, proč je vyznamenání sáček čaje a ne kostka cukru nebo něco lahodnějšího?“ Král. koruna má prostě podobu král, koruny, sáček čaje se, na rozdíl od kostky cukru, hercovi v puse nerozpustí a hlavně – kouká s provázkem z úst, kdežto kostka by vůbec nebyla vidět.
„Čarodějnice jsou nejspíš hlasem potlačovaných tužeb“ – ano, je to tak! „Jenže neměly by to být spíš cukrářky?“ Na R. Sikoru platí definice: Kritik je člověk, který píše, jak on by to dělal, kdyby to uměl.
Tomáš Kůs, Pragueout. cz
Všestranně vynikající, kvalifikovaný text, uzavřený: „Macbeth směle může aspirovat na inscenaci roku“. Souhlas!
Terezie Pokorná, Respekt
Pochvalná, erudovaná a vyargumentovaná kritika.
Navzdory tomuto množství úvah kritiků nad dvěma premiérami, to nejdůležitější pojmenováno nebylo: Mikulášek přišel s převratnou interpretací, odvozenou pravděpodobně z maxim Aristotelovy Poetiky! Našel ve hře Aristotelského tragického hrdinu, jímž Macbeth rozhodně není! (Ze štěstí do neštěstí nemá upadnout člověk převážně zlý, špatný – jeho osud nebudí „strach, soucit a lítost“, nevede ke katharsi, ale naopak budí uspokojení – patří mu to!) A není jím ani Banquo. Padne-li ze štěstí do neštěstí člověk zcela nevinný, nebudí to strach a lítost, nýbrž odpor.
Tragický hrdina nesmí být převážně zlý, nemá to být člověk, který překročil míru (metrón), který se dopustil hybris; naopak, má to být člověk nám podobný (divácká potřeba ztotožnit se s ním), člověk, kterého pro drobné nebo i nevědomé pochybení stíhá neúměrně tvrdý trest. To je něco, co by se snadno mohlo přihodit i nám nebo našim blízkým, proto to v nás budí hrůzu a soucit!
Takovou postavu režisér ve hře objevil, je to Macduff! Svou rodinu ze země neodvezl, ani nezůstal s ní, aby ji chránil: odchodem do exilu ponechal ji na pospas tyranovi. (Takhle ponechali Mašínové doma svou maminku a sestru! To je jejich tragedie, nikoli spory okolo uznávání jejich hrdinství!) Jejich povraždění chápe jako svou osudovou vinu a pode toho též jedná. Pointa:
V „krajině po bitvě“, na jevišti plném mrtvol, usedá Macduff za klavír, chvíli váhá – bilancuje život – a pak se probodne. Výsostná logika: pomstil zločin, ale neodčinil svou vinu; tyran je mrtev, viník už nemá proč žít. (Jistou analogií jsou poválečné sebevraždy některých koncentráčníků.)
Souhlasím s J. Joskem: hlavním hrdinou hry je svědomí! Ale čí? Tvrdím, že je to svědomí Macduffovo. Miroslav Hanuš též Macduffa adekvátně hraje, nalomeného, se silným vnitřním pathosem! Závěrečná sebevražda (u W.S. ani nenaznačená) budí strach a lítost ne kvůli svému provedení, ale kvůli své zákonitosti! Tento Macduff už skutečně neměl nejenom důvod, ale ani OMLUVU proč dál žít.
21.01.2012 (2.52), , Trvalý odkaz komentáře,