Zemřel Zdeněk Potužil
V roce 2016. Foto archiv
25. 8. 1947 Praha – 14. 8. 2023 Praha
Divadelní a televizní režisér, scenárista, dramaturg, spisovatel a divadelní organizátor, spoluzakladatel legendárního pražského Divadla na okraji, od roku 1994 režisér a od roku 1996 do roku 2004 umělecký šéf Divadla Rokoko (MDP).
Narodil se v rodině doktora práv a filosofie Františka Potužila (1912–1996) a Danicy Potužilové (rozené Bednářové), kloboučnice, dělnice a sekretářky (1912–1997). Bydleli na Bořislavce v Dejvicích. Po absolvování základní školy nastoupil na učební obor radiomechanik (1962-1965). Poté studoval na elektrotechnické průmyslovce (slaboproud) v Ječné ulici v Praze, kterou absolvoval v roce 1969. Poté se dostal na studia produkce na pražskou DAMU, kterou absolvoval v roce 1974.
V roce 1980. Foto archiv
K divadlu poprvé „přičichl“ v roce 1967, kdy nastoupil jako technik a osvětlovač do litvínovského amatérského souboru Docela malé divadlo Miroslava Kováříka. Na DAMU se pak jeho umělecký zájem upínal především ke směru tzv. divadel malých forem. V roce 1969 společně s Miroslavem Jelínkem a Petrem Matějů založil soubor Divadlo na okraji, v němž působil jako umělecký vedoucí, dramaturg a režisér. Divadlo sídlilo v prázdné garáži, bývalém krámku v domě Potužilových v Dejvicích. První inscenací souboru byly v roce 1970 Zpěvy Maldororovy (C. de Lautréamont), které postoupily na Wolkerův Prostějov, ale prostějovští organizátoři je po přečtení scénáře na poslední chvíli zakázali. O rok později ale už soubor získal na Wolkerově Prostějově cenu poroty a cenu diváka za inscenaci Dvanáct ruského básníka Alexandra Bloka. Ve stejném roce nastoupil do nově vznikajícího Uměleckého souboru mladých Rubín při ÚV SSM a sídlícího v malostranském klubu Rubín (dnes A Studio Rubín). Divadlo na okraji tam přeneslo svou činnost a původně amatérský soubor se stal v roce 1974 profesionálním a postupně se stal jedním z předních českých souborů netradičního (studiového) divadla. V souboru působila řada významných herců (Zdeněk Dušek, Radka Fiedlerová, Zdenka Hadrbolcová, Iva Hüttnerová, Lenka Machoninová, Ondřej Pavelka, Eva Salzmannová, Luboš Veselý ad.).
S básníkem Ivanem Divišem (1990). Foto archiv ZP
V sedmdesátých a osmdesátých letech se osobitými interpretacemi dramatických textů včetně častých dramatizací prózy a zejména poezie a pořady z tvorby tehdy nežádoucích básníků (Reynek: Stopy jdou ke mně, 1971; Halas: Znamení potopy, 1973) a spisovatelů (Pilňak: Odchod ledů – 1973; Hrabal – Postřižiny, Bulgakov – Maestro…) představovalo Dno ve znormalizovaném pražském divadelnictví důležité středisko nonkonformní tvorby a vřadilo se mezi autorské generační scény alternativní větve českého divadelnictví (Husa na provázku, HaDivadlo, Ypsilonka…). Vedle Potužila tu pravidelněji režíroval Evald Schorm a spolupracoval s ním i režisér HaDivadla Svatopluk Vála, jehož pojetí divadla poezie a poetického divadla bylo blízké Potužilově koncepci. Podstatnými spolupracovníky byli i hudebník Miroslav (Miki) Jelínek a scénograf Jiří Benda. V roce 1987 Potužil Divadlo na okraji rozpustil. Za tu dobu v něm připravil zhruba sedmdesát inscenací. Divadelní studio Rubín ale nadále vedl, a to až do roku 1991. /Více zde./
Na své chalupě v Horních Lučanech v Jizerských horách (2011). Foto Hana Hilleová
V letech 1988 – 1989 byl členem Volného spojení režisérů (s Lucií Bělohradskou, Janem Bornou a Janem Uhrinem), v letech 1989 – 1994 režisérem Činoherního studia v Ústí n/L a v letech 1994 – 2004 režisérem a od roku 1996 uměleckým šéfem Divadla Rokoko, scény Městských divadel pražských. Režíroval i ve švédském Linköpingu.
V srpnu 2011 Potužil obnovil Divadlo na okraji a v lednu 2012 byla založena obecně prospěšná společnost Divadlo na okraji. Aktivní však byla jen dva roky /více zde/.
Po celou svou uměleckou kariéru spolupracoval i s Československou resp. Českou televizi, pro kterou připravil na pět set pořadů, zejména o poezii. Řadu publicistických pořadů natočil ve společnosti Febio. /Více o jeho televizních režiích zde./
TORST 2014. Repro archiv
Na podzim roku 2014 vydal v nakladatelství TORST autobiografii Život je krátký jak prásknutí bičem, kde – vedle divadelních aktivit, spojených hlavně s tvorbou Divadla na okraji – zveřejňuje svou homosexualitu a přibližuje své exhibicionistické soukromí. S Lenkou Machoninovou, dcerou Sergeje Machonina, má syna Ivana Folettiho (nar. 1980), který žije v Brně, kde je ženatý a přednáší na MU. On sám žil od roku 2007 v registrovaném partnerském svazku s PaedDr. Petrem Němcem. V knize se vyrovnává i se svou spoluprací s StB. Na konci ledna 1977 spolu s celým souborem Divadla na okraji podepsal tzv. Antichartu. Krátce poté, dne 14. února 1977, jej kontaktoval příslušník StB, podpraporčík Josef Mertl. Po půl roce schůzek podepsal tzv. vázací akt a stal se spolupracovníkem StB s krycím jménem Bílý. V únoru 1978 s ním však byla spolupráce ukončena. Na konci roku 1982 jej StB opětovně kontaktovala a Potužil byl zaregistrován jako tzv. kandidát tajné spolupráce. V roce 2019 vydalo nakladatelství Milan Hodek sbírku jeho básní nazvanou Teorie nespolehlivosti. V roce 2011 s ním Petr Palcák připravil velký bilanční rozhovor, který vyšel v Babylonu 6/2011 /zde/.
Zemřel po dlouhé nemoci ve vojenské nemocnici v Praze, kde byl týden hospitalizovaný. O jeho úmrtí Divadelní noviny informovala Jana Soprová.
/Pro iDN z více zdrojů připravil hul/
Komentáře k článku: Zemřel Zdeněk Potužil
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
DN
Na přání Zdeňka Potužila
se veřejný pohřeb konat nebude. Jak sdělil redakci Miki Jelínek, přátelé chystají na říjen do A Studia Rubín vzpomínkový večer. Přesné datum ještě není známé.
17.08.2023 (13.02), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Kdo Zdeňka Potužila neznal
a kdo dokonce ani nezná jeho divadelní inscenace, mohl by být vůči jeho osobě a dílu skeptický. Šlo však o výsostného divadelníka, literárně sečtělého a zdatného, pevně spjatého se souborovým typem divadla vycházejícího z konceptů „absolutního“, otevřeného divadla šedesátých let. S Divadlem na okraji vytvořil své nejlepší práce a stvořil epochu. Dramaturgické objevnosti autorů a titulů, režijní – a skrze ni herecké – kvality, společenského a humanitního apelu svých prací v Rubínu, navíc s drápem vlastní osobnosti, už v pravidelných souborech, ve kterých později hostoval či byl dokonce zaměstnán (ČS Ústí, Rokoko), nikdy nedosáhl. Měl v sobě běs a temnotu (na duši i v těle), někdy se s ním špatně vycházelo, ale byl umělecky poctivý, otevřený, surově upřímný k sobě i druhým. Přes všechny své lidské i jiné prohřešky patří k vrcholným zástupcům opozičního myšlení a svobodných uměleckých aktivit sedmdesátých a osmdesátých let u nás. Jít v té době do Rubínu na Malé Straně byla vždycky cesta na svobodný ostrov sídlící na samém kraji tehdejšího oficiálního divadla. A setkávání se tam se skvělými divadelními inscenacemi (nejen Dna, ale i hostujících souborů) a jejich tvůrci, s lidmi obdobných postojů a smýšlení. Mnohokrát jsem tam byl, mnoho vína propil, mnoho představení navštívil a lidí potkal.
Zdeňku,
díky Ti za vše, cos pro mou generaci, vyrůstající v sedmdesátých a osmdesátých letech, s Mikim Jelínkem a herci Divadla na okraji otvíral a otevřel. Přeju takové tvůrčí, divadlem posedlé osobnosti mladým českým divadelníkům a jejich divákům i dnes. A oni jsou. Třeba právě v Rubínu, ale taky ve Venuši, v MeetFactory, v Alfredu, na Štvanici, v HaDivadle, v DHnP, v divadle Kámen, ve Spitfire Co., v Teď nádech a leť, v Pomezí, v Moving Station, v DREDu… Možná ani netuší, že jsi toto divadlo a myšlení o něm inicioval se svými spolupracovníky u nás právě Ty. A to i v amatérském prostředí, kde jsi začínal a býval členem porot. Spolu s Husou na provázku, HaDivadlem a částečně Ypsilonkou, Činoherním klubem, DNz a později Branickým divadlem, Pražskou pětkou a ČS Ústí jste byli těmi úhlavními, kdo v sedmdesátých a osmdesátých letech otevíral vrata k nádechům temnotou kolem nezatíženého, od blbů osvobozujícího divadla a života u nás. Aspoň tak jsem Tebe i Dno vždycky vnímal a bral. Snad se všemi jeho aktéry a aktérkami – pokud se potkáme – je mi dobře a je sranda dodnes. Ať je to v divadle, cestou přes vlakové koleje, v klubu či v hospodě.
R.I.P.
17.08.2023 (16.57), , Trvalý odkaz komentáře,
DN
Do textu
jsme doplnili Potužilovo parte. Plyne z něj, že vzpomínkový večer se uskuteční 14. října v A Studiu Rubín v Praze na Malé Straně, kde Divadlo na okraji léta sídlilo.
18.08.2023 (12.49), , Trvalý odkaz komentáře,
Marika Sommer / Fidlerová
Zdenku,
Tvá privátní korespondence s mladym nadanym clenem naseho karlovarského divadla KOCKA Mikim Jelínkem byla v r. 1968 dobre schovaná u mne v zásuvce… Znala jsem Te i neznala: Celé ty desítky let, pak i díky své sestre Radce Fidlerové, Mirkovi Kováríkovi, Pétovi Nemcovi. To vsecko, co jste dohromady ve skvostnych chvílích vaseho divokého zivota udelali pro divadlo i lidi kolem, to je proste geniální, Zdenku.
Marika roz.Fidlerová / Maria Sommer, Flensburg
05.09.2023 (17.29), , Trvalý odkaz komentáře,